ECLI:CZ:US:1999:3.US.400.99
sp. zn. III. ÚS 400/99
Usnesení
III. ÚS 400/99
Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 8 Cmo 366/99, a Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. 28 Cm 754/99, spolu s návrhem o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 1999 - 8 Cmo 366/99-218 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 1999 - 28 Cm 754/99-197) a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 95 a čl. 96 úst. zák. č. 1/1993 Sb., jakož i též práva daná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že oba obecné soudy věcně shodně nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních poplatků, ačkoli jeho situace je taková, že na zaplacení soudního poplatku v zákonem stanovené výši (95.000 Kč) "nemá prostředky"; s výtkou adresovanou obecným soudům, že se mu nedostalo ani poučení o tom, jakým způsobem by svou hospodářskou, pokud se týče finanční situaci měl prokázat a s odkazem na již dříve označená ústavně zaručená základní práva navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně stěžovatel zcela nesprávně interpretuje rozhodovací důvody odvolacího soudu pokud podle něj tento soud vyslovil "zcela nepřípustný závěr", že v obchodních sporech mají účastníci řízení zvláštní postavení a že jim jako nositelům obchodního rizika nesvědčí důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků, případně naznačené rozlišování "nemá oporu v procesních předpisech a zásadně odporuje jedné ze základních zásad soudního procesu rovnosti účastníků".
Odvolací soud totiž, ztotožniv se s právními závěry soudu I. stupně, aniž by jakkoli diferencoval mezi účastníky řízení, poukázal toliko na to, že sama okolnost, že "podnikatel při své podnikatelské činnosti není úspěšný a nedosahuje zisku, či má mnoho pohledávek po lhůtě splatnosti, není (eo ipso) důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků v řízení, jejichž předmětem je vymáhání pohledávek vzniklých z podnikatelské činnosti" a dovodil, na základě údajů samotného stěžovatele, že stěžovatel v souvislosti se svou žádostí
o přiznání osvobození od soudních poplatků svoji skutečnou (hospodářskou či finanční) situaci ani v opravném řízení neprokázal.
Závěry a důvody rozhodnutí odvolacího soudu vyznívají proto ve zcela jiném smyslu, než jak je odvolacímu soudu svou interpretací imputuje stěžovatel.
Obdobně nedůvodná je výtka stěžovatele, pokud vůči obecným soudům míří na porušení poučovací povinnosti (§5 o. s. ř.); co do postaty a významu poučovací povinnosti uložené obecným soudům zákonem, z hlediska ochrany ústavnosti postačí pro odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat stěžovatele na dřívější nálezy Ústavního soudu
(k tomu srov. např. III. ÚS 74/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 42, Praha 1995, I. ÚS 388/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10., vydání 1., č. 8, Praha 1998, a další) s tím, že navrhuje-li účastník řízení před obecnými soudy osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.) jde o návrh který - ostatně jako kterýkoli jiný procesní návrh - zatěžuje navrhovatele zcela obvyklou a také zákonem vyžadovanou důkazní povinností (§120 odst. 1 o. s. ř.), do níž obecný soud ani při zákonem uložené, ostatně dnes již obecně restriktivně chápané, poučovací povinnosti není oprávněn jakkoli zasahovat; přináleželo proto zcela stěžovateli, aby svou hospodářskou, pokud se týká finanční situaci, z níž svůj návrh odvozoval, obecnému soudu přiměřeným způsobem podle vlastního uvážení prokázal; skutečnost, že výzva soudu obsahovala "vágní formulaci", případně že nebyla doplněna "obvyklým formulářem prohlášení o osobních a majetkových poměrech", je z tohoto hlediska zcela nerozhodná, neboť splnění důkazního břemene je zcela a naprosto v oblasti volního rozhodnutí a uvážení navrhovatele.
Vycházeje z těchto úvah a s přihlédnutím k rozhodovacím důvodům obecných soudů vyloženým v odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dospět k závěru, že stěžovatelově návrhu (na přiznání osvobození od soudních poplatků) nebylo vyhověno proto, že - ať již z jakýchkoli důvodů - důkazní břemeno stran rozhodujících okolností nevznesl.
Poplatková povinnost uložená účastníkům řízení před obecnými soudy a obdobně zákonem (a soudním výrokem) přípustná výjimka z ní je legální součástí stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jako taková je také ústavně zcela souladná; námitka stěžovatele co do porušení ústavních zásad přístupu k (obecným) soudům proto neobstojí, zejména když "spoření na zaplacení soudního poplatku" očividně není jediným způsobem, jak uvažované povinnosti dostát, případně jsou-li pro to dostatečně vážné důvody, jak docílit pro stěžovatele příznivějšího rozhodnutí.
Odkazy stěžovatele na čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 95 a čl. 96 úst. zák. č. 1/1993 Sb. nebylo třeba se podrobněji zabývat, neboť tyto články buď jako ústavní kompetenční příkazy nebo přikázaným způsobem výkladu právních norem očividně míří na ústavní materii zcela odlišnou od té, která je předmětem posuzované ústavní stížnosti stěžovatele, jehož ústavně zaručené právo procesní rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ) v dosud neskončeném řízení nebylo ničím dotčeno, a když zákonem stanovenému způsobu rozhodování o podobných návrzích, jako o návrzích procesních nedotýkajících se merita věci, nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými tvrzeními stěžovatele, ale - a to především - povahou vyložených důvodů a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo potřebné zvlášť rozhodnout o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti jím napadených rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. listopadu 1999