ECLI:CZ:US:1999:3.US.403.98
sp. zn. III. ÚS 403/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele A.M., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování M.ú., ze dne 17. 7. 1997, čj. VÚP/932/96/Mat-330, rozhodnutí O.Ú., referátu regionálního rozvoje a územního plánu ze dne 2. 10. 1997, čj. RRaÚP/677/97-330/Pl a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, sp.zn. 22 Ca 633/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 9. 1998 stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti navrhovatel brojil proti rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování M.ú. (dále jen "stavební úřad"), ze dne 17. 7. 1997, čj. VÚP/932/96/Mat-330, kterým mu bylo uloženo odstranit stavbu na pozemku pč. 4857, v k.ú. N.
Ze spisu O.ú., čj. VÚP/932/96/Mat-330, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že M.ú., jako stavební úřad, vydal dne 17. 7. 1997 rozhodnutí, čj. VÚP/932/96/Mat-330, kterým zamítl žádost navrhovatele o dodatečné povolení stavby rodinného domku na pozemku p.č. 4857 v k.ú. N. a nařídil navrhovateli odstranění této stavby, protože byla postavena bez stavebního povolení. Rozhodnutí odůvodnil tím že podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad odstranění stavby provedené bez stavebního povolení; odstranění stavby se nenařídí jen v případech, kdy dodatečné povolení stavby není v rozporu se zájmy společnosti. Dne 13. 7. 1996 zjistili pracovníci MěÚ existenci nepovolené stavby o půdorysu 12x8 m v k.ú. N. Jednalo se o částečně rozpracovanou spodní stavbu z monolitického železobetonu. Navrhovateli byla nejprve zaslána výzva k zastavení stavebních prací. Ve stavbě navrhovatel přes uvedený postup v roce 1996 pokračoval. Proto stavební úřad zahájil z vlastního podnětu řízení o odstranění nepovelné stavby ve smyslu §88 odst. 1 písmeno b) stavebního zákona. V řízení bylo zjištěno, že stavba byla dne 24. 6. 1996 ohlášena, jako stavební opravy domu č.p. 391 v N. M.ú., jako stavebnímu úřadu. Ten ji postoupil k vyřízení O.ú., jako příslušnému orgánu místní samosprávy, pověřenému povolování oprav jednoduchých staveb. V hlášení bylo výslovně uvedeno, že se jedná o výměnu starých částí za nové u stěn, stropů a střech. Stavební úřad dále zjistil, že stavba byla nově započata na místě vyhořelé dřevěné chalupy. Z odborného požárního hodnocení Okresní inspekcí PO bylo zjištěno, že domek byl požárem v roce 1981 zničen celý. Z toho vyplývá, že v roce 1996, kdy byla stavba zahájena, se již nemohlo jednat o stavební úpravy nebo opravy rodinného domku. Vlastník stavby tedy nepravdivě informoval příslušné orgány státní správy o skutečném stavu stavby a tím získal souhlas k provádění stavebních prací. Stavební úřad zjistil, že stavba má jiný půdorys, než původní domek, z průvodní zprávy projektu vyplývá, že část základových pásů vyhořelé chalupy je poškozena a bude je třeba nově vybetonovat, doporučuje se vybourat i málo poškozené části. Z geometrického zaměření stavby je patrno, že základy nové stavby se nekryjí s původní zastavěnou plochou. Nemůže se tedy jednat o opravu nebo úpravu existující stavby, ale o stavbu novou. Ke stavbě není zajištěn přístup z veřejných pozemních komunikací kapacitně vyhovující komunikační přípojkou, odpadní vody mají být svedeny do žumpy a odtud odváženy podle potřeby, odvoz je však s ohledem na nepřístupnost místa vyloučen. Stavba má být opatřena elektrocentrálou s nepřetržitým provozem, která produkuje hluk, což odporuje požadavkům na životní prostředí, svým architektonickým řešením neodpovídá pojetí lidové architektury a tedy urbanistickému a architektonickému pojetí okolí, není zajištěno odpovídající odkládání odpadků. Protože z charakteru a umístění stavby je zřejmé, že se jedná o stavbu rekreačního charakteru, byla porušena stavební uzávěra pro stavby rekreačních objektů ze dne 1. 1. 1991. Dodatečné povolení stavby by bylo v rozporu s veřejným zájmem a mohlo by být návodem k tomu, jak realizovat stavbu v místech, kde by žádná stavba povolena být nemohla.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že podle dosavadních skutkových zjištění není odůvodněn závěr k použitému postupu stavebního úřadu a dále uvedl, že ve lhůtě 14 dnů toto odvolání doplní, což neučinil.
O.Ú., jako odvolací orgán, dne 2. 10. 1997, pod čj. RRaÚP/677/97-330/P1, odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že v posuzovaném případě se nejednalo o ohlášené stavební úpravy, ale o zcela novou stavbu, která vyžadovala stavební povolení. V postupu stavebního úřadu nezjistil nedostatky takové povahy, které by způsobovaly neplatnost napadeného rozhodnutí.
Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel správní žalobu, v níž namítal, že správní orgány pochybily především v tom, že nejprve posoudil stavbu jako způsobilou k realizaci a později ji prohlásil za nedovolenou. Dosavadní vady řízení a porušení zákona ze strany orgánu veřejné správy nelze svalovat na navrhovatele s odůvodněním o tzv. nepravdivých a dokonce úmyslně falešných informací. Vyslovil dále nesouhlas se závěrem, že dodatečné povolení stavby je v rozporu se zájmy společnosti. Rovněž namítal, že se nejedná o novou stavbu, neboť nedošlo k zániku věci (stavby) jako takové.
Krajský soud v Ostravě dne 12. 6. 1998, pod čj. 22 Ca 633/97-21, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že neshledal, že by řízení před správními orgány trpělo vadami. Námitky, uváděné navrhovatelem, se týkají jiných druhů řízení (např. kolaudačního) a na posuzovaný případ je nelze aplikovat. Pokud jde o navrhovatelem zpochybňovaný veřejný zájem, konstatoval krajský soud, že pojem veřejný zájem, použitý v ust. §88 odst. 1 písmeno b) zákona č. 88/1976 Sb., je tzv. pojmem neurčitým a je na správním orgánu, aby jej v rámci správního uvážení na daný případ aplikoval. Veřejný zájem při posuzování, zda v případě stavby postavené bez stavebního povolení je nutno nařídit její odstranění nebo bude možno již existující stavbu dodatečně povolit, je třeba zkoumat především z hlediska záměrů územního plánování, podmínek vyplývajících z obecných technických požadavků na výstavbu a zájmů hájených jednotlivými dotčenými orgány státní správy. Pojem správní orgán aplikoval v rámci správního uvážení a soud jej přezkoumává jen v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem a takové vybočení krajský soud neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost, doplněnou a upřesněnou na výzvu Ústavního soudu dne 9. 2. 1999. Ve stížnosti namítal porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví, ke kterému mělo dojít tím, že příslušný stavební úřad měl dříve, než bylo započato s opravou nemovitosti, nařídit odstranění stavby, pokud by ohrožovala život nebo zdraví osob a nebylo ji možno hospodárně opravit. Sdělením obecního úřadu v N., ze dne 10. 7. 1996 obdržel navrhovatel povolení k provedení vymezených stavebních prací. Takto povolenou stavební činnost je nepřijatelné později kvalifikovat jako nedovolenou, neboť jejím provedením se stal navrhovatel vlastníkem vytvořeného díla, tedy původní stavby včetně provedené opravy. Není na místě se dovolávat chráněného veřejného zájmu, když se jedná o obnovení původní stavby, tedy stavu, který nepoškozoval přírodu a životní prostředí a ani jinak nemohl být v rozporu se zájmy, kterým byla poskytnuta zákonná ochrana v době mnohem pozdější, než byla původní stavba pořízena. Navrhovatel proto požadoval, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování M.ú. ze dne 17. 7. 1997, čj. VÚP/932/96/Mat-330, rozhodnutí O.Ú., referátu regionálního rozvoje a územního plánu ze dne 2. 10. 1997, čj. RRaÚP/677/97-330/Pl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 1998, sp.zn. 22 Ca 633/97.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 14. 12. 1998 poukázal na to, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké právo, zaručené Ústavou a Listinou ve vztahu k navrhovateli měl krajský soud porušit v přezkumném řízení. Stavební úřad, jako úřad veřejné správy, byl podle zákona oprávněn nařídit vlastníkovi stavby, která byla postavena bez stavebního povolení, její odstranění.
Pokud jde o část návrhu, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 1998, sp. zn. 22 Ca 633/97, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Navrhovatel v návrhu namítá obecně porušení svého vlastnického práva, zřejmě tedy práva daného mu čl. 11 Listiny. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je však třeba konstatovat, že uvedené ustanovení Listiny poskytuje ochranu vlastnickému právu jen tehdy, je-li vykonáváno v souladu s ostatními ustanoveními Listiny. V této souvislosti je třeba poukázat především na ust. odst. 3 citovaného článku, který stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Ze spisu Obecního úřadu N., čj. VÚP/932/96/Mat-330, je zřejmé, že navrhovatel oznámil příslušnému úřadu, že hodlá provést pouze stavební úpravy příslušného domu; jednalo se tedy o tzv. jednoduchou stavbu, k jejímuž provedení není zapotřebí stavebního povolení. Později však bylo zjištěno (což navrhovatel ani sám nepopírá), že se neřídil svým vlastním návrhem (ohlášením) a začal provádět stavbu v mnohem větším rozsahu (a vlastně i jiného druhu), k čemuž je podle stavebního zákona zapotřebí stavebního povolení. Z tohoto hlediska se jednalo v jeho případě o nepovolenou ("černou") stavbu. Stavební úřad situaci v rámci správního uvážení zvážil a nařídil její odstranění, což také náležitě zdůvodnil. Úvaha navrhovatele o tom, že nepovolenou stavbou vytvořil dílo, jehož vlastnictví podléhá ochraně, je chybná. Navrhovatel se pokusil obejít složité správní řízení, jehož výsledek by mu nebyl zřejmě příznivý a postavit správní orgány "před hotovou věc", spoléhaje na to, že stavebnímu úřadu nezbude nic jiného, než akceptovat status quo. Když se tak nestalo, dovolával se ochrany vlastnictví. Vlastnické právo je nepochybně absolutním právem, které působí erga omnes. Ochranu je mu však možno poskytnout pouze tehdy, pokud bylo nabyto v souladu se zákonem, což se nestalo. Je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu obecně a v určitých lokalitách zvláště, a to v zájmu zachování životního prostředí, či jiných, obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedent a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon. Pokud krajský soud v rámci kasačního řízení (§245 o.s.ř.) shledal, že postup správního orgánu nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem, a při svém jednání postupoval v souladu s principy spravedlivého procesu, nezasáhl tím nedovoleným způsobem do navrhovatelových základních práv a svobod, daných ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neoprávněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu