ECLI:CZ:US:1999:3.US.406.98
sp. zn. III. ÚS 406/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti M.C., zastoupené advokátem JUDr. R.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 14 Co 49/97-133, ze dne 19. 5. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, čj. 38 C 163/92-111, ze dne 1. 11. 1996, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 17. 9. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 14 Co 49/97-133, ze dne 19. 5. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, čj. 38 C 163/92-111, ze dne 1. 11. 1996, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky o uzavření dohody o vydání nemovitostí. Podle názoru navrhovatelky bylo uvedenými rozhodnutími porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 38 C 163/92, vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou domáhala rozhodnutí, jímž by povinné osobě byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to ideální 1/2 domu čp. 309 se zastavěnou plochou p.č. 485 a zahrady p.č. 486 zapsaných u Kat.ú. v B. pro k.ú. V. Uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí se domáhala na základě zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), protože předmětné nemovitosti přešly na stát za podmínek uvedených v §6 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že na straně navrhovatelky nebyla shledána podmínka uzavření darovací smlouvy v tísni (§6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích) a dále došlo ke změně stavebně technického charakteru předmětné nemovitosti v takovém rozsahu, pro který ji nelze vydat (§8 odst. 1 cit. zákona). Městský soud v Brně proto rozsudkem, čj. 38 C 163/92-111, ze dne 1. 11. 1996, žalobu navrhovatelky v plném rozsahu zamítl.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně. V odvolání navrhovatelka namítala svůj nesouhlas se závěrem soudu I. stupně o tom, že darovací smlouva nebyla uzavřena v tísni, protože podle jejího názoru nedostatek prostředků na opravu domu a pronásledování ze strany státu, který jí nutil k opravě, na kterou jí neponechal dostatek prostředků, jednoznačně prokazuje tíseň na její straně. Navrhovatelka dále nesouhlasila ani s hodnocením rozsahu stavebně technické přestavby, pro kterou by nemovitosti neměly být vydány. Krajský soud v Brně po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelky není důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud uvedl, že se shodl s názorem soudu I. stupně, pokud jde o neprokázání tísně na straně navrhovatelky při uzavírání darovací smlouvy. Odvolací soud vycházel především ze skutečnosti, že na předmětné nemovitosti vázl úvěr, dům byl značně poškozen za 2. světové války a na navrhovatelku byl vyvíjen tlak za účelem provedení oprav domu. Z provedených důkazů bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že to byly především důvody finanční, které navrhovatelku vedly ke zbavení se vlastnických práv k nemovitostem. Odvolací soud dále konstatoval, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by na navrhovatelku působily jiné, specifické skutečnosti, než dopad tehdejšího právního řádu, a v této skutečnosti nelze spatřovat stav tísně. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu I. stupně, pokud jde o skutečnost, že objekt ztratil svůj původní stavebně technický charakter v důsledku provedené přestavby. Při posuzování této skutečnosti konstatoval odvolací soud, že je zapotřebí přihlížet nejen k obměně prvků dlouhodobé životnosti, ale i k celkovým okolnostem, které se předmětné nemovitosti týkají. Na základě výše uvedených závěrů pak Krajský soud v Brně rozsudkem, čj. 14 Co 49/97-133, ze dne 19. 5. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti uvedeným rozsudkům podala navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru napadenými rozsudky obou soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a soudy obou stupňů tak porušily čl. 95 Ústavy ČR. Důvodem jejího tvrzení je nesouhlas s postupem soudů při posuzování podmínek pro navrácení předmětných nemovitostí, zejména posouzení, zda byl naplněn znak tísně podle §6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích a zda nemovitost byla podrobena takové přestavbě, která podstatně změnila její stavebně technický charakter, tak jak to vyžaduje §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Při odůvodnění svého tvrzení navrhovatelka uvedla v podstatě stejné důvody, které byly již obsaženy v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Z vyjádření soudu vyplynulo, že podle jeho názoru, v řízení postupoval v souladu s ustanoveními zákona i mimosoudních rehabilitacích a ve svém postupu nespatřuje porušení čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat "dohled" na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva nebo svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala právě ochrany svého základního práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost, jak bylo uvedeno výše, lze podat tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo navrhovatelky. Navrhovatelka ve svém doplněném podání uvedla, že podle jejího názoru došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z podané ústavní stížnosti však vyplývá, že jejím základem je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry, které soudy učinily na základě skutkových zjištění, která vyplynula z provedeného dokazování. Navrhovatelka však již blíže nespecifikovala, jakým způsobem se soudy dopustily porušení jejího práva na soudní ochranu, v čem toto porušení spočívalo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze za porušení práva na soudní ochranu považovat skutečnost, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak a vyvodily z nich jiné právní závěry, než navrhovatelka sama. Ústavní soud se přesto zabýval přezkoumáním celého řízení, zejména procesu dokazování. Tyto otázky posuzoval právě z hlediska dodržení základních zásad, které určují proces dokazování a jsou upraveny obecně závaznými předpisy, zejména občanským soudním řádem (dále jen "o.s.ř."). Ústavní soud nemůže samostatně znovu provádět celý proces dokazování a hodnotit důkazy již hodnocené, pokud se soudy v tomto procesu řídily ustanoveními §132 a násl. o.s.ř. Do tohoto procesu by mohl zasáhnout jedině tehdy, pokud by soudy uvedené principy porušily a právní závěry, které vyvodily, by byly v hrubém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. V předmětném řízení se však soud I. stupně zabýval dokazováním všech skutečností potřebných pro rozhodnutí ve věci, při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozsudku svůj pohled na jednotlivé důkazy a jejich vzájemné souvislosti přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud nemohl přihlédnout ani k tvrzení navrhovatelky, že závěry soudů neodpovídají skutečnosti, protože sousední dům, s nímž podle znaleckých posudků je předmětná nemovitost spojena, byl v restituci vydán. Otázka vydání sousedního domu nebyla předmětem přezkoumávaného rozhodnutí a Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do jiného řízení. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud se jedná o námitku, že soudy svými rozhodnutími porušily ust. čl. 95 Ústavy ČR, Ústavní soud v postupu soudů, tak jak již bylo uvedeno výše, neshledal porušení zákona, tím méně postup protiústavní.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu