ECLI:CZ:US:1999:3.US.41.99
sp. zn. III. ÚS 41/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele N. CZ, spol. s r.o., zastoupeného JUDr. V. B., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, čj. 6 A 78/96-30 a o návrhu na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písmeno e) zákona č. 99/1963 Sb., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 25. ledna 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. ledna 1999. Ve stížnosti brojil proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, čj. 6 A 78/96-30 a zároveň požadoval zrušení ustanovení §248 odst. 2 písmeno e) zákona č. 99/1963 Sb., neboť jeho uplatněním měla nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 78/96 a z něj zjistil, že dne 20. 9. 1996 podal navrhovatel Vrchnímu soudu v Praze žalobu na Ministerstvo financí ČR. V žalobě požadoval, aby Vrchní soud zrušil rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 24. 6. 1996, označené jako Závazná informace o sazebním zařazení zboží č. 700/1996, čj. 1200/13-1556/96 (dále jen "Závazná informace") a rozhodnutí Ministra financí o rozkladu podaném navrhovatelem dne 15. 8. 1996, čj. 38.950/96.
Vrchní soud dne 30. 10. 1998 usnesením, čj. 6 A 78/96-30, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §248 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A, jakož i rozhodnutí, která vyloučí zvláštní zákony. Podle ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., (celního zákona), každý může od celních orgánů požadovat informaci o celních předpisech uplatňovaných v konkrétním případě. Podle odst. 2 téhož ustanovení, je informace o sazebním zařazení zboží podaná písemně, závazná po dobu 6 let. Kdo obdrží takovou závaznou informaci, má právo požadovat, aby při celním řízení bylo zboží zařazeno do položky celního sazebníku ve shodě s touto informací. Soud se zabýval otázkou, zda závazná informace je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §244 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodující pro posouzení je věcný obsah tohoto aktu. Dospěl k závěru, že Závazná informace, vydaná podle ust. §46 odst. 2 až 4 celního zákona, je právotvorným individuálním správním aktem - správním rozhodnutím. Jedná se však o rozhodnutí předběžné povahy, z něhož bude teprve vycházet konečné rozhodnutí, vydané v rámci celního a daňového řízení. Protože žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem, soud musel řízení zastavit podle §250d odst. 3 o.s.ř.,
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že Závazná informace (písemná informace o sazebním zařazení zboží, vydaná podle §46 odst. 2 až 4 celního zákona rozhodnutím orgánu veřejné správy - Ministerstvem financí ČR, Generálního ředitelství cel) je samostatným rozhodnutím orgánu veřejné správy. Jedná se o dílčí samostatný správní akt, který má svůj samostatný právní osud. Oprávněná osoba je účastníkem řízení a může proti požadované Závazné informaci podat opravný prostředek. Pokud Vrchní soud řízení zastavil, odňal tím navrhovateli možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí. Tím měl porušit navrhovatelova základní práva, daná čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
K zásahu do Ústavou zaručených práv mělo podle navrhovatele dojít proto, že soud uplatnil při svém rozhodování ustanovení §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. Toto ustanovení vylučuje ze soudního přezkumu mimo jiné i rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy, která nemohou být soudem přezkoumána podle §245 odst. 1 o.s.ř. Je tedy v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhovatel požadoval jeho zrušení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 1999 uvedl, že ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí správních orgánů podle principu generální klauzule čl. 36 odst. 2 Listiny a §244 odst. 2, §247 a §248 o.s.ř., což znamená, že přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak. Případy, kdy "zákon stanoví jinak" jsou shrnuty v ustanovení §248 o.s.ř. Mezi jinými jsou vyloučena i rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podle čl. 36 odst. 2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny. Závazná informace nepochybně zasahuje do právní pozice navrhovatele, neboť autoritativně deklaruje jeho právo na zařazení zboží při celním řízení podle položky celního sazebníku, jedná se tedy o individuální správní akt, tedy o rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková rozhodnutí obecně podléhají v rámci správního soudnictví soudnímu přezkumu. Ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (§244 o.s.ř.), pokud některá rozhodnutí nejsou z tohoto přezkumu vyloučena (§248 o.s.ř.). Podle §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř. soudy nepřezkoumávají mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy. Za takové je třeba považovat rozhodnutí, z nichž teprve vychází další rozhodnutí (konečné povahy), kterým je teprve zasahováno do práv a povinností účastníků právních vztahů (půjde např. o zaujetí závazného stanoviska, rozhodnutí o předchozím souhlasu, tzv. podkladová rozhodnutí apod.). Soud je oprávněn v řízení přezkoumávat zmíněné konečné správní rozhodnutí a teprve v rámci tohoto přezkumu přezkoumává i zákonnost správního rozhodnutí, o které se přezkoumávané rozhodnutí opírá (rozhodnutí předběžné povahy), jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup (§245 odst. 1 o.s.ř.). Ústavní soud se ztotožnil s názorem Vrchního soudu, že rozhodnutí, kterým byla vydána Závazná informace, je právě takovým rozhodnutím předběžné povahy, ze kterého teprve bude vycházet konečné rozhodnutí vydané v rámci celního a daňového řízení. Z toho vyplývá, že k přezkoumávání samotného rozhodnutí, kterým se vydává Závazná informace, není soud oprávněn. Ústavní soud byl nucen konstatovat, že postupem soudu tedy nebylo porušeno navrhovatelovo základní právo, dané mu čl. 36 odst. 2 Listiny.
Namítané porušení čl. 37 odst. 2 Listiny rovněž nebylo zjištěno. Podle tohoto ustanovení má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Z citovaného spisu Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 78/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl již v řízení před Vrchním soudem zastoupen advokátem, který činil příslušné úkony. Právní pomoc tedy nepochybně navrhovateli byla poskytnuta. Ústavní soud také nezjistil, že by byla navrhovateli právní pomoc odepřena v předcházejícím celním a daňovém řízení, navrhovatel sám ostatně ani neuvedl v čem konkrétně spatřuje porušení zmíněného ustanovení Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, čj. 6 A 78/96-30, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písmeno e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že navrhovatel navrhoval zrušení celého ust. §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř., ačkoliv toto ustanovení vylučuje ze soudního přezkumu i rozhodnutí správních orgánů procesní nebo pořádkové povahy, včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách, tedy rozhodnutí, která nebyla v jeho případě aplikována.
S poukazem na uvedené proto nezbylo než v této části podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu