ECLI:CZ:US:1999:3.US.424.98
sp. zn. III. ÚS 424/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele MN., zastoupeného JUDr. V.H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 1998, čj. 12 Co 156/98-72, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 1. 10. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. V předmětné stížnosti brojil proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 1998, čj. 12 Co 156/98-72, s tvrzením, že jím měla být porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Plzni, sp.zn. 31 C 122/97 a z něj zjistil, že dne 26. 2. 1997 podal D.K. žalobu proti MN, o zaplacení náhrady škody ve výši 5.669,- s příslušenstvím. Ke škodě došlo tak, že žalobce navštívil dne 22. 10. 1996 okolo 12.00 hod. ortopedickou ambulanci MN. Před vstupem do ordinace zavěsil na jeden ze dvou věšáků koženou bundu, která mu byla během ošetření ukradena. Policie pachatele krádeže nedopadla. Uplatnil proto náhradu škody vůči nemocnici podle §436 občanského zákoníka. MN škodu odmítla uhradit. Okresní soud Plzeň-město dne 11. 12. 1997 rozsudkem, čj. 31 C 122/97-50, žalobě vyhověl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě se jedná o případ objektivní odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu způsobenou na odložených věcech, protože bunda byla odložena na místě, k tomu určeném (na věšáku). Žalovaný sice poukazoval na to, že výslovně určil za místo k odkládání věcí ordinaci, toto tvrzení však neprokázal.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že navrhovatel uplatnil nárok na náhradu škody vůči MN MUDr. M., tedy vůči subjektu, který neexistuje. Dále namítal, že v důkazním řízení navrhovatel neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že mu bunda byla skutečně odcizena. Čekárny v nemocnici jsou vybaveny nápisy, které konstatují, že po dobu ošetření je místem k odkládání svršků ordinace.
Krajský soud v Plzni dne 18. 5. 1998 rozsudkem, čj. 12 Co 156/98-72, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl veškeré potřebné důkazy a vyvodil z nich správné právní závěry. Z důkazního řízení vyplynulo, že v čekárně před ordinací byly umístěny věšáky a protože s ošetřením u lékaře je zpravidla spojeno odkládání oděvních svršků, lze je považovat za místo určené k odkládání věcí. Pokud žalovaný chtěl, aby pacienti odkládali své oblečení v ordinaci, musí tak určit způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že pacient, který ošetření vyhledal, toto oznámení vzal na vědomí, tedy, že se o takovém určení skutečně dozvěděl. V posuzované věci je podle krajského soudu také třeba mít na zřeteli, že lékařské ošetření vyhledávají pacienti, kteří zpravidla trpí zdravotními obtížemi, jež mohou na přechodnou dobu snižovat jejich pozornost. Z tohoto pohledu upozornění formátu A4, uložené v plastovém obalu a připevněné na zdi čekárny je nedostatečným opatřením k tomu, aby se pacient dověděl, které místo provozovatel zdravotnického zařízení k odkládání věcí určil, zvláště, když v čekárně jsou umístěny věšáky.
Proti rozsudku podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze skutečnosti, že v odvolacím řízení rozhodovala soudkyně vyloučená podle §14 odst. 1 o.s.ř. Soudkyně údajně byla ovlivněna ve svém rozhodování poznatky, které o věci získala jiným způsobem, než dokazováním před soudem. Tuto skutečnost dovozoval navrhovatel z toho, že po závěrečných přednesech se dotazovala, zda podobná upozornění, jako v čekárně, jsou umístěna i na radiologickém oddělení, a po vyhlášení rozsudku se vyjádřila, že podle její zkušenosti z února 1998 tomu tak nebylo. Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. 25 Cdo 2646/98-95, dne 30. 3. 1999, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že z vyjádření předsedkyně senátu JUDr. J.P. vyplynulo, že se před jednáním v předmětné věci s žádným z účastníků řízení nikdy nesetkala, nemá k nim žádný vztah. Předmětem dokazování před soudem byla situace ze dne 22. 10. 1996, zatím co osobní zkušenost soudkyně pocházela z počátku roku 1998. Poměr soudce k věci způsobilý vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti nelze vyvozovat z dotazu či poznatku o skutečnosti obdobné, získané však v místě a době, které nemají bezprostřední vztah k poměrům posuzovaného případu.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal navrhovatel rovněž včas ústavní stížnost. V namítal, že jednáním Krajského soudu v Plzni byla porušena jeho základní práva, daná mu čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K porušení jeho práv mělo dojít tím, že soud, který věc rozhodoval, nebyl nestranný. Po přednesení závěrečných návrhů se předsedkyně dotázala jednatele žalovaného navrhovatele, zda jí může říci, jestli předmětné upozornění o odkládání věcí pacienty, založené ve spise, bylo v únoru roku 1998 umístěno také na rentgenologickém oddělení. Po vynesení rozsudku, řekla předsedkyně senátu jednateli navrhovatele, že v únoru roku 1998 v nemocnici byla a zmíněné upozornění tam neviděla. Předsedkyně senátu podle navrhovatele svou otázkou a následným výrokem před účastníky projevila svůj poměr k souzené věci a to takovým způsobem, pro který lze mít pochybnosti o její podjatosti.
Předsedkyně senátu 12 Co Krajského soudu v Plzni, JUDr. J.P., jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1. 7. 1999 poukázala na to, že žádného z účastníků před inkriminovaným jednáním neviděla, nemá k nim žádný vztah. Senát při rozhodování vycházel z toho, že se navrhovateli nezdařil důkaz o tom, že pacienti byli skutečně a jednoznačně upozorněni na to, že si mají brát odložené věci z čekárny do dalších místností. Sama osobně nezískala poznatky o tom, zda na jiném oddělení nemocnice, téměř dva roky po události, při níž mělo dojít ke ztrátě, bylo upozornění navrhovatele umístěno.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval i Nejvyšší soud ČR.
Čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny zaručují tzv. právo na spravedlivý proces, tedy právo na to, aby o věcech rozhodovaly nestranné a nezávislé soudy, které poskytují ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Podle ust. §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Jak zjistil Nejvyšší soud z vyjádření předsedkyně senátu, před jednáním v předmětné věci se s žádným z účastníků řízení nikdy nesetkala, nemá k nim žádný vztah a věc rozhodovala, jako každou jinou. Pokud učinila dotaz na umístění upozornění na radiologickém oddělení, nijak to neovlivnilo rozhodování senátu, které vyšlo ze zkoumání toho, zda se takové upozornění nacházelo v čekárně ortopedické ordinace k datu, kdy došlo ke ztrátě bundy. Z toho je zřejmé, že předsedkyně senátu neměla takový vztah k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, který by vyvolával pochybnosti o její nepodjatosti a neměla ani osobní zájem na výsledku sporu. Navrhovatel ostatně ani žádný z těchto důvodů netvrdil. Vyloučení soudce by mohlo vyplývat z toho, že se s některou skutečností, jež je předmětem dokazování a jež je významná pro rozhodnutí, seznámil mimo rámec dokazování před soudem, např. vlastním pozorováním. O takovou situaci se však v souzeném případě nejednalo. Předmětem dokazování před soudem bylo objasnění skutečnosti v čekárně ortopedické ordinace ze dne 22. 10. 1996, nikoliv z radiologického oddělení z února 1998, ze kdy pochází osobní zkušenost soudkyně. Podjatost soudce nelze vyvozovat jen z dotazu či poznatku o určité skutečnosti, získané v době a místě, které nemají bezprostřední vztah k poměrům posuzovaného případu. Požadovaná informace natolik nesouvisí s předmětem dokazování, že není způsobilá v dané věci založit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. Z uvedených skutečností takto nelze v konečném důsledku mít za to, že postupem obecných soudů vpředu namítané zásady tzv. spravedlivého procesu (především také z pohledu podjatosti soudce), byly zasaženy.
Pokud se jedná o namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něj lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. S tím souvisí i čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Ústavní soud ani tu neshledal porušení navrhovatelových základních práv. Soudy postupovaly při dokazování a rozhodování v intencích o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Provedly všechny navrhované důkazy a své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soud nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu