ECLI:CZ:US:1999:3.US.426.98
sp. zn. III. ÚS 426/98
Usnesení
III. ÚS 426/98
Ústavní soud rozhodl dne 18. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČSSD, zastoupené JUDr. Z.A., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998, sp. zn. 1 Odon 141/97, Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1997, sp. zn. 7 Cmo 586/96, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996, sp. zn. Firm 06132/95/Rg B XXVI 240, takto:
1) Ústavní stížnost se odmítá.
2) Stěžovatelce se v řízení o ústavní stížnosti a. s. C., vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 462/98, přiznává postavení vedlejšího účastníka.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů vydaná jimi ve věci Krajského obchodního soudu v Praze (Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432), totiž usnesení jmenovaného soudu ze dne 25. září 1996, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1997 (7 Cmo 586/96-480), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 (1 Odon 141/97-536), a tvrdila, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená práva na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně také práva plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle tvrzení ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy ve věci a. s. C., jejíž je stěžovatelka jedinou akcionářkou vedené před Obchodním soudem v Praze (viz shora), zastavily řízení stran touto akciovou společností podaného návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, případně pokud jde o stěžovatelku samotnou, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zastavil řízení o jí podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (v již zmíněné rejstříkové věci).
Podrobně rozvedenými důvody, meritorně však v podstatě zcela shodnými s tvrzeními a odůvodněním ústavní stížnosti samotné a. s. C. (III. ÚS 462/98), vyvracela stěžovatelka jak skutkové, tak právní závěry obecných soudů, vzepřela se závěrům těchto soudů, že by nebyla právním nástupcem ČSSD, případně že by tato nebyla jedinou akcionářkou a. s. C. a Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu vytkla, že jí jako politické straně s významným postavením ve státě ústavní stížností napadeným rozhodnutím upřel právo na soudní ochranu, a to tím, že "zcela bezprecedentně ponechal bez povšimnutí otázku" (tvrzení) "právní kontinuity....., a to přesto, že Vrchní soud v Praze za zásadní otázku, pro kterou připustil proti svému rozhodnutí dovolání, považoval právě otázku právní kontinuity". Protože takto napadená rozhodnutí obecných soudů dotkly se stěžovatelky nejen v "jejich majetkových právech, ale i v jejich politických právech politické strany", a protože "výkonná moc státu přeměnila cenné papíry (sc. akcie a. s. C.) na v podstatě bezcenné archiválie a soudní moc státu tuto přeměnu posvětila" s odkazem na čl. 11 odst. 1,
čl. 22 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na ústavně zaručená práva z těchto článků plynoucí, navrhla - přes vědomí, že nebyla účastnicí řízení, v němž k vydání jí napadených rozhodnutí došlo - aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze (Firm 06132/95), jehož předložení si Ústavní soud vyžádal, je patrno, že účastníkem posuzovaného řízení (o návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku) byla obchodní společnost C. a. s., za níž jako členové jejího statutárního orgánu jednali stěžovatelkou ustavené (zvolené) osoby.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998
(1 Odon 141/97-536) vyplývá, že dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když byl dospěl k závěru, že dovolatelka (sc. stěžovatelka) není navrhovatelkou v rejstříkovém řízení, neboť není osobou, které se zápis v rejstříku týká (§200a odst. 1 o. s. ř.) a není ani účastníkem rejstříkového řízení (§94 odst. 1 o. s. ř.).
Z dostatečně odůvodněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (§157 odst. 2 o. s. ř.) je tak zřejmé, že tento soud jako soud dovolací dovolání stěžovatelky odmítl pro nedostatek legitimace k jeho podání (§240 odst. 1 o. s. ř.), aniž by se jako nadbytečným jakkoli zabýval meritem věci; meritorní tvrzení ústavní stížnosti jeví se proto již z tohoto důvodu jako zcela nerozhodné, zejména jestliže stěžovatelkou tvrzený důvod ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 písm. j) úst. zák. č. 1/1993 Sb. byl vznesen jen in eventum a jako takový zůstal jí zcela nezdůvodněn.
Obdobně jako je tomu v oblasti obecného soudnictví v řízení o dovolání, procesní legitimaci k podání ústavní stížnosti - za splnění dalších zákonem stanovených podmínek - má jen ten, kdo tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručených základních práv došlo rozhodnutím (jiným zásahem) orgánu veřejné moci, vydaným v řízení, jehož byl účastníkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona]; tuto zákonem stanovenou formální (procesní) podmínku však stěžovatelka - jak si je ostatně sama vědoma - nesplňuje, a protože jde o procesní překážku,
z níž zákon nepřipouští výjimku, nezbývá než za těchto okolností podanou ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a jako o takové o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Protože však jak z povahy věci, tak ze vztahu stěžovatelky k a. s. C. vyplývá, že stěžovatelka má očividný a důvodný právní zájem na výsledku řízení o ústavní stížnosti této společnosti, bylo na místě jí pro ono řízení přiznat postavení vedlejšího účastníka.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. listopadu 1999