ECLI:CZ:US:1999:3.US.430.98
sp. zn. III. ÚS 430/98
Usnesení
III. ÚS 430/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A., zastoupené JUDr. J.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 125/98-26, ze dne 10. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 10. 10. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 125/98-26, ze dne 10. 6. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, (dále jen "magistrát"), čj. MPC-1/12535/97, ze dne 2. 1. 1998. Rozhodnutím magistrátu bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky a potvrzena rozhodnutí O.Ú. Mč.P., čj. FO- 3406/97/J, FO-3407/97/J, FO-3408/97/J a FO-34U9/97/J, všechna ze dne 30. 9. 1997 o uložení pokut podle §48 odst. 1 písm. a) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Rozsudkem Městského soudu v Praze i rozhodnutím magistrátu bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na soudní a jinou ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž bylo porušeno i ust. čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
III. ÚS 430/98
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca
125/98, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelce k její žádosti bylo O.Ú. Mč.P., vydáno povolení k provozu výherních hracích automatů, čj. FO027/97/Mus, ze dne 27. 12. 1996 a čj. FO-108/97/Mus, ze dne 27. 1. 1997. Navrhovatelka podala proti těmto rozhodnutím odvolání, kterým bylo vyhověno rozhodnutím magistrátu, čj. MPC-1/3425/97, ze dne 22. 4. 1997 a čj. MPC-1/3427/97, ze dne 22. 4. 1997. Rozhodnutí magistrátu nabyla právní moci dne 2. 5. 1997. Dále Ústavní soud zjistil, že v mezidobí, tj. do okamžiku, kdy rozhodnutí o povolení provozu výherních hracích automatů nabylo právní moci, provedl O.Ú. kontrolu provozování těchto automatů, a to dne 6. 3., 11. 3. a 13. 3. 1997, a zjistil, že navrhovatelka provozuje výherní hrací automaty, aniž by k tomuto měla pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Na základě tohoto zjištění pak O.Ú., rozhodnutími, čj. FO-3406/97/J, FO-3407/97/J, FO3408/97/J a FO-3409/97/J, všechny ze dne 30. 9. 1997, uložil podle §48 odst. 1 písm. a) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, pokuty v celkové výši 700.000 Kč. Proti uvedeným rozhodnutím podala navrhovatelka odvolání, které magistrát rozhodnutím, čj. MPC-1/12535/97, ze dne 2. 1. 1998, zamítl a napadená rozhodnutí O.Ú. potvrdil.
Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí magistrátu, čj. MPC-1/12535/97, ze dne 2. 1. 1998, z toho důvodu, že žalovaný se v rozhodnutí nezabýval připomínkami v odvolání, nereagoval na ně, čímž nedodržel ust. §47 odst. 3 správního řádu. Podle názoru navrhovatelky nebylo proto přesvědčivé, že odvolací orgán přezkoumal rozhodnutí v celém rozsahu, jak mu ukládá zákon. Dále navrhovatelka v odvolání uvedla, že pokuta byla uložena neprávem, protože v době kontroly bylo rozhodnutí o povolení výherních hracích automatů vydáno a podle názoru právní teorie je správní orgán tímto rozhodnutím vázán. V daném případě se proto podle názoru navrhovatelky nejednalo o provozování výherních hracích automatů bez povolení. Městský soud v Praze přezkoumal napadené správní rozhodnutí podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") z hlediska žalobou tvrzených nezákonností a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění rozhodnutí pak Městský soud v Praze uvedl, že právní moc a vykonatelnost správního rozhodnutí
III. ÚS 430/98
jsou upraveny §52 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle něhož je v právní moci to rozhodnutí, proti němuž se nelze odvolat (podat rozklad). Dále Městský soud v Praze uvedl, že vázanost správního orgánu vydaným rozhodnutím nelze zaměňovat s právní mocí rozhodnutí. Platnost nabývá správní akt dnem, kdy byl příslušným správním orgánem učiněn v předepsané formě a od tohoto okamžiku je správní orgán svým rozhodnutím vázán a nemůže z vlastního podnětu toto rozhodnutí změnit. Právní moc rozhodnutí však znamená, že příslušné rozhodnutí nabývá právní účinky, tj. je vykonatelné. Z tohoto pohledu je výklad navrhovatelky podle názoru soudu naprosto nesprávný. Soud se dále zabýval i námitkou, že odvolací správní orgán se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání, nereagoval na ně a nezaujal k nim stanovisko. Ve vztahu k této námitce soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu. Městský soud v Praze proto rozsudkem, čj. 28 Ca 125/98-26, ze dne 10. 6. 1998, zamítl podanou žalobu. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Městského soudu podala navrhovatelka dovolání, Řízení o dovolání však Nejvyšší soud usnesením, čj. 20 Cdo 1940/98-34, ze dne 27. 10. 1998, zastavil, protože proti rozhodnutí soudu o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví není opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že správní soudnictví je v těchto případech rozhodováním v jediném stupni, je pojmově vyloučeno uvažovat o odvolání a tedy i dovolání proti takovému rozhodnutí.
Navrhovatelka se podanou ústavní stížností, která směřovala jak proti rozsudku Městského soudu v Praze, tak proti rozhodnutí magistrátu, dovolávala ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Její právo na soudní a jinou ochranu bylo podle jejího názoru porušeno tím, že soud a správní orgány při svém rozhodování porušily obecné procesní předpisy. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřovala navrhovatelka v právních závěrech učiněných soudem, postrádala v odůvodnění řádnou argumentaci ve vztahu k tomu, proč soud nepovažoval na důvodnou její právní kvalifikaci předmětných skutečností. Navrhovatelka zejména namítala, že soud nehodnotil správně předložené důkazy a svoje hodnocení nedostatečně rozebral v odůvodnění napadeného rozsudku. Na podporu svých tvrzení navrhovatelka zopakovala argumentaci obsaženou již ve správní žalobě tj., že v době kontroly byla již povolení k provozování automatů vydána, tj. byla platná, a proto se nemohlo jednat o provozování automatů bez
III. ÚS 430/98
povolení. Poukazovala na komentář ke správnímu řádu, v němž se uvádí, že správní akt je třeba považovat za závazný, dokud jej příslušný správní orgán nezbaví svým výrokem závaznosti. Na podporu svých tvrzení navrhovatelka argumentovala i rozhodnutími Ústavního soudu ve vztahu k dokazování (hodnocení důkazů) a ve vztahu k obsahu práva na soudní ochranu. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil napadená rozhodnutí soudu a magistrátu.
K výzvě Ústavního soudu předložil vyjádření k návrhu na zahájení řízení i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Z jeho vyjádření vyplynulo, že nepovažuje ústavní stížnost za odůvodněnou, protože navrhovatelce nebylo odňato právo na soudní ochranu, soud žalobu řádně projednal a své rozhodnutí odůvodnil. Soud dále uvedl, že skutečnost, že soud zaujal jiný právní názor než navrhovatelka, není porušením ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatelka dovolávala ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející. Na základě zjištěných skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je přesvědčení navrhovatelky o správnosti jejího právního názoru a tím i o nesprávnosti právního názoru, který zaujal ve svém rozhodnutí soud. Ústavní soud však musel bez jakýchkoliv pochybností přisvědčit názoru soudu, pokud jde o pojem právní moc rozhodnutí a vázanost správního orgánu vydaným rozhodnutím. Nelze samozřejmě pochybovat o tom, že správní orgán je vydaným rozhodnutím vázán a z vlastního podnětu toto rozhodnutí nemůže sám
změnit. Možnost vyvolat změnu, zrušení již vydaného rozhodnutí má v rukou účastník správního řízení, o jehož právech a povinnostech bylo v tomto řízení rozhodováno, a to tak, že může toto rozhodnutí napadnout odvoláním, které má
III. ÚS 430/98
odkladné účinky, tj. napadené rozhodnutí nelze vykonat. Odkladné účinky odvolání mohou být event. vyloučeny, avšak výslovnou úpravou v příslušném právním předpise. Teprve až správní rozhodnutí nelze napadnout odvoláním (příp. rozkladem), je toto rozhodnutí vykonatelné, tj. má právní účinky a vyvolá právní následky, ke kterým směřovalo. Navrhovatelka v rámci své argumentace výše uvedené projevy nesprávné zaměňuje. V předmětné věci bylo také kontrolou zjištěno, že navrhovatelka provozuje výherní hrací automaty v době, kdy řízení o povolení jejich provozu ještě nebylo pravomocně ukončeno, a to dokonce v důsledku odvolání podaného samotnou navrhovatelkou.
Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelky, že soud při provádění dokazování a hodnocení důkazů postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., ani zde nemohl Ústavní soud tvrzení navrhovatelky přisvědčit. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl všechny skutečnosti, které v průběhu řízení zjistil, a řádně s odpovídající argumentací uvedl svůj právní názor, o nějž opřel rozhodnutí ve věci. Tento postup soudu není v rozporu s ustanoveními o.s.ř. ani s uváděnými rozhodnutími Ústavního soudu samotného. Ústavní soud již několikrát uvedl, že právo na soudní ochranu neznamená právo na úspěch ve sporu a nelze spatřovat porušení tohoto práva v tom, že soud (event. správní orgán) nepřistoupil na argumentaci navrhovatelky.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu