ECLI:CZ:US:1999:3.US.435.98
sp. zn. III. ÚS 435/98
Usnesení
III. ÚS 435/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J.Š. a V.Š., obou zastoupených JUDr. P.V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 11 Co 929/97, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 3 C 213/95, mimo ústní jednání dne 14. 1. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 1998 (sp. zn. 11 Co 929/97), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. září 1997 (sp. zn. 3 C 213/95) ve výrocích pod body I, III, IV, když tímto rozsudkem (rozumí se Okresního soudu v Rokycanech) bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelů k nemovitostem v k. ú. Z., v rozsudku označených, s tím, že tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně (v řízení před obecnými soudy) a tato byla zavázána zaplatit stěžovatelům finanční náhradu. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod došlo tím, že obecné soudy provedené důkazy a tyto "nehodnotily způsobem
III. ÚS 435198
stanoveným zákonem a tím porušily příslušná ustanovení občanského soudního řádu". V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelé namítají, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů došlo k odnětí jejich vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a že postupem obecných soudů " je vlastník proti své vůli zbaven vlastnického práva, přičemž se nejedná o vyvlastnění ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu tak, jak předpokládá čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Z předložené ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli vyslovení přípustnosti dovolání v případě, že napadený rozsudek okresního soudu bude potvrzen (§239 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud ve svém rozsudku návrh na dovolání stěžovatelů nepřipustil, nicméně v souladu se zákonem (§239 odst. 2 o. s. ř.) bylo plně v dispozici stěžovatelů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, když vlastní procesní aktivitou si pro ně vytvořili podmínky. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, nesplnili ve smyslu ustálené praxe Ústavního soudu z hlediska ústavní stížnosti podmínky pro její projednání [§72 odst. 1 písm. a) zákona] a současně tímto založili její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona), neboť nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Nezbylo proto než podanou ústavní stížnost shledat jako nepřípustnou a o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
III. ÚS 435/98
Ústavní soud považuje dále za potřebné připomenout, že ani samotná ústavní stížnost stěžovatelů nesplňovala formální náležitosti, neboť zejména předložená plná moc právního zástupce stěžovatelů nesplňovala náležitosti zvláštní plné moci k zastupování před Ústavním soudem. V řízení před Ústavním soudem není totiž zástupce stěžovatele oprávněn dát se zastoupit dalším advokátem (substituce je nepřípustná) a navíc listina označená jako plná moc musí výslovně obsahovat zmocnění k zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 1, 2 zákona). Předloženou plnou moc právního zástupce stěžovatelů nelze proto pro její formální nedostatky považovat za řádnou zvláštní plnou moc udělenou pro řízení před Ústavním soudem; vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako nepřípustná, nejevilo se účelné vést stěžovatele k odstranění naznačených vad.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. ledna 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu