ECLI:CZ:US:1999:3.US.439.98
sp. zn. III. ÚS 439/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele J.R., zastoupeného JUDr. V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1998, čj. 45 Ca 58/98-38 a o návrhu na zrušení ustanovení §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 15. 10. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti brojil proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 45 Ca 58/98-38, kterým byla údajně porušena jeho základní práva. Zároveň navrhoval zrušení ustanovení §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp.zn. 45 Ca 58/98, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že M.ú., vydal dne 27. 1. 1997 rozhodnutí, čj. 38/97/MBH, kterým stanovil nájemné z nebytových prostor v objektu čp. 535 v K. (dále jen "nebytové prostory").
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, které O.Ú., dne 14. 4. 1997 rozhodnutím, čj. Fin.02.1/2/97/Hč/6438, zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí O.Ú. podal navrhovatel správní žalobu. Krajský soud v Praze dne 30. 10. 1997 rozsudkem, čj. 45 Ca 85/97-21, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil .Ú. k dalšímu řízení. Zavázal jej, aby provedl další skutková zjištění, zejména aby zabezpečil vypracování znaleckého posudku, který by zjistil výši nájemného z nebytových prostor podle zákona č. 526/1990 Sb., a na jeho základě aby posoudil, zda výše nájemného nebytových prostor, kterou stanovil M.ú., byla stanovena v souladu se zákonem.
Na základě provedeného znaleckého posudku pak O.Ú. rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, čj. Fin.02.1/2/98/Hč/30522, změnil původní rozhodnutí M.ú. a sám stanovil výši nájemného nebytových prostor.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opět žalobu ke Krajskému soudu v Praze. V žalobě uvedl, že objekt, v němž jsou předmětné nebytové prostory, přešel do jeho spoluvlastnictví v rámci restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí O.Ú. se opíralo o §12 odst. 3 citovaného zákona. Toto ustanovení zákona však podle navrhovatele nelze na jeho případ aplikovat. Podle navrhovatele žádný zákon neobsahuje ustanovení, podle kterého by mohla obec stanovit nájemné za užívání nebytových prostor. Dále namítal, že napadené rozhodnutí mu nezaručuje přiměřený zisk, který předpokládá §2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách.
Krajský soud po veřejném jednání, kterého se navrhovatel ani jeho právní zástupce neúčastnili, ačkoliv doručení předvolání bylo vykázáno (právní zástupce navrhovatele se z jednání omluvil s tím, že v den jednání se účastní výslechu obviněného v závažné trestní věci), dne 27. srpna 1998 rozsudkem, čj. 45 Ca 58/98-38, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že navrhovatel se nesprávně domnívá, že orgán státní správy nemá pravomoc stanovit nájemné z nebytových prostor. Podle platného znění §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., které je zvláštním ustanovením pro případy, kdy se oprávněná osoba nedohodne o výši nájemného a jeho placení s uživatelem bytu nebo nebytových prostor v nemovitostech vydávaných podle tohoto zákona, které slouží pro potřeby školství, má příslušný správní orgán pravomoc rozhodnout o výši nájemného. Podle §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., příslušný orgán rozhodne o výši nájemného podle obecně platných cenových předpisů. Obecně platným cenovým předpisem byl v době rozhodování v předmětné věci zákon č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Příslušný orgán tedy má pravomoc rozhodovat o výši nájemného z předmětných nebytových prostor a napadeným rozhodnutím nejsou navrhovateli ukládány žádné povinnosti v rozporu se zákonem.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva, daná mu čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že o věci rozhodoval podruhé senát, jehož dvě soudkyně rozhodovaly ve věci v předešlém řízení. Soud také podle navrhovatele rozhodoval bez jeho přítomnosti a přítomnosti jeho právního zástupce, ačkoliv nepřítomnost obou byla omluvena dopisem a bylo požádáno o odročení. Soud rozhodl podle navrhovatele tak, že pro jeho rozhodnutí není opora v zákoně. Dále pak navrhovatel opakoval v ústavní stížnosti argumenty, uvedené již ve správní žalobě a navrhl i zrušení §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť aplikací tohoto ustanovení mělo dojít k porušení jeho základních práv.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 12. 11. 1998 uvedl, že podle jednacího řádu pro okresní a krajské soudy je rozdělení prací soudů stanoveno na kalendářní rok rozvrhem práce. O napadeném rozsudku rozhodoval senát v souladu s rozvrhem práce. Nelze proto přisvědčit navrhovateli, že tím, že dvě soudkyně z tohoto senátu rozhodovaly již o předchozí žalobě navrhovatele, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu poskytovanou čl. 36 Listiny. Pokud jde o námitku, že soud jednal v nepřítomnosti navrhovatele a jeho právního zástupce, ačkoliv byli řádně omluveni, požádal právní zástupce navrhovatele o odročení jednání s odůvodněním, že uvedeného dne se účastní výslechu obviněného v závažné trestní věci. Nesdělil soudu, zda se v souladu s §35 tr. řádu pokusil zajistit si substituci u výslechu a s jakým výsledkem, či zda takové zastoupení podle zákona možné není. Soud nepovažoval za důležitý důvod ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. skutečnost, že se zástupce účastníka má v jiné věci účastnit výslechu obviněného. Postupem soudu tedy nebyla navrhovateli odňata možnost jednat před soudem. V dalším soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se v dané věci zaměřil především na posouzení otázky, zda v řízení před obecným soudem byly dodrženy zásady spravedlivého procesu. V tomto směru nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv zakotvených v hlavě páté Listiny. Soud postupoval při rozhodování v intencích zákona (čl. 95 Ústavy). Pokud jde o námitku navrhovatele, že žádný právní předpis výslovně nesvěřuje O.Ú. pravomoc stanovit výši nájemného ve smyslu citovaného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a že tudíž rozhodnutí krajského soudu nemá oporu v zákoně, Ústavní soud nemá v zásadě pochybnosti o tom, že tento státní orgán je příslušný k vydání podobného rozhodnutí. O.Ú. je obecným orgánem státní správy, který rozhoduje ve správním řízení v případech, kdy není pravomoc k rozhodnutí zákonem svěřena jinému orgánu. Jestliže tedy zákon č. 87/1991 Sb., v ust. §12 odst. 3 odkazuje v určení výše nájemného na rozhodnutí příslušného orgánu, je v daném případě dána pravomoc O.Ú. na základě zákona. Rozhodnutí navíc bylo vydáno na základě znaleckého posudku nezávislého znalce. V jeho vydání proto nelze spatřovat porušení navrhovatelových základních práv. Kdyby totiž nebyla v souzeném případě dána pravomoc žádného orgánu, tedy ani O.Ú., nebylo by možné o výši nájmu v podobných případech rozhodnout vůbec, což by v oblasti mimosoudních rehabilitací vyvolávalo značnou právní nejistotu, což by nepochybně bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Ústavní soud rovněž nezjistil, že by postupem soudu byla porušena práva daná navrhovateli čl. 36 Listiny. Soud ve věci jednal veřejně, navrhovatele i jeho právního zástupce řádně a včas k jednání obeslal. Ústavní soud sdílí názor krajského soudu, že omluva z jednání, kterou právní zástupce zaslal soudu, byla nedostatečná. Právnímu zástupci navíc nic nebránilo, aby k jednání před soudem zmocnil jiného advokáta (substituce), který mohl hájit práva jeho klienta, jestliže výslechu jiného svého klienta přikládal větší význam. Pokud jde o námitku, že o věci rozhodoval podruhé senát, jehož dvě soudkyně rozhodovaly ve věci v předchozím řízení, bylo tomu tak proto (stejně jako v řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí), že soud v obou případech postupoval v souladu s příslušným rozvrhem práce na kalendářní rok. Navrhovatel ostatně v řízení před obecným soudem nevznesl námitku podjatosti soudkyň, ani nepodal podnět k obnově řízení ve věci. Jestliže soud v přezkumném řízení rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a jestliže pak o novém rozhodnutí ve věci na základě nové správní žaloby rozhodoval stejný senát, který dodržel všechny principy spravedlivého procesu (jak se zde i stalo) nelze to považovat za porušení navrhovatelových základních práv.
Čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) stanoví, že užívání lidských práv a základních svobod musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoliv důvodu. Samotnou skutečnost, že soud nevyhověl navrhovatelově žalobě, nelze považovat za porušení navrhovatelových základních práv. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení čl. 11 Listiny. Stanovení výše nájemného v případech upravených v §12 zákona č. 87/1991 Sb., pro případ, že se oprávněná osoba a uživatel nedohodnou, je nepochybně v obecném zájmu. Jestliže jeho výše byla stanovena na základě znaleckého posudku, který navrhovatel nenapadl, k porušení navrhovatelova vlastnického práva nedošlo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 45 Ca 58/98-38, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neoprávněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zrušení ustanovení §12 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, podle §43 odst. 2 písmeno b), o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rovněž odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu