ECLI:CZ:US:1999:3.US.439.99
sp. zn. III. ÚS 439/99
Usnesení
III. ÚS 439/99
Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. B., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 1 KZt 343/99, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. Zt 739/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná a doručená rozhodnutí Okresního a Krajského státního zastupitelství v Chrudimi a Hradci Králové (ze dne 9. července 1999 - Zt 739/97 a ze dne 29. července 1999 - 1 KZt 343/99-3) a tvrdil, že jimi obě státní zastupitelství jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také to, které plyne z čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech a také to dané čl. 14 odst. 1 Paktu
o občanských a politických právech; toto své tvrzení odůvodnil stěžovatel tím, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi vydal dnes pravomocné usnesení, jímž bylo rozhodnuto pokračovat v předtím podmíněně zastaveném trestním stíhání a s odkazem na skutkové okolnosti své trestní věci a jejich právní povahu navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí označených státních zastupitelství zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Trestní stíhání pro podezření z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
[§201 písm. d) tr. z.] bylo proti stěžovateli podmíněně zastaveno rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 29. května 1997 (Zt 739/97-5) s tím, že konec dvouleté zkušební doby měl nastat dnem 17. června 1997.
Podle zjištění policejních orgánů (DI OŘP ČR v Pardubicích) bylo zjištěno, že stěžovatel byl jako řidič motorového vozidla potrestán pokutou (ve výši 1.000 Kč) za přestupek spáchaný dne 21. května 1999 překročením maximální hranice rychlosti v uzavřené obci.
Tato skutková zjištění vedla státní zastupitelství k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky, pro něž trestní stíhání proti němu bylo zastaveno (§308 odst. 1 tr. ř.), a proto rozhodlo v podmínečně zastaveném trestním stíhání proti němu pokračovat.
Pod aspekty těchto skutečností tvrzení stěžovatele pojaté do ústavní stížnosti neobstojí; předně stěžovatel se mýlí, má-li za to, že okolnosti, na které v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje (sub. III 1-3), ať v jednotlivostech či v jejich souhrnu (náhrada škody, absolutorium vysoké školy etc.) v současném stádiu trestního řízení mohou vyvolat stav, který by byl v rozporu se zákonem (§2 odst. 5, §33 odst. 1 tr. ř.); je tomu tak mimo jiné proto, že stěžovatelem napadená rozhodnutí státních zastupitelství nejsou výrokem o vině stěžovatele (čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 al. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.], o níž bude teprve rozhodováno v následujícím stádiu trestního řízení, v němž pro uplatnění svých tvrzení bude mít stěžovatel dostatek příležitostí. Rozhodnutí státních zastupitelství jako rozhodnutí procesní povahy, jimiž trestní řízení proti stěžovateli nekončí, nemá tak charakter meritorního rozhodnutí, k němuž především (předčasně) námitky stěžovatele by se mohly upínat. Zásady stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako ústavní znaky spravedlivého procesu jsou tak nedotčeny.
Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. listopadu 1999