ECLI:CZ:US:1999:3.US.441.99
sp. zn. III. ÚS 441/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelky J. M., zastoupené JUDr. Z. L., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 1999, čj. 35 Co 219/99-67, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 1999, čj. 13 C 118/98-45, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 9. 9. 1999 osobně Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení, v němž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 1999, čj. 35 Co 219/99-67, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 1999, čj. 13 C 118/98-45, s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 13 C 118/98 a z něj zjistil, že rozsudkem ze dne 24. 4. 1996, sp.zn. 3 T 147/95, byla navrhovatelka uznána vinnou z trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona. Soud podle §24 odst. 1 písmeno a) trestního zákona od potrestání obžalované upustil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bylo bezpečně prokázáno, že navrhovatelka záměrně bránila poškozené ing. S. v užívání jí pronajatých nebytových prostor. K trestnímu řízení se připojila rovněž ing. S. s nárokem na náhradu škody, avšak soud ji odkázal s tímto nárokem na pořad práva civilního.
Ing. S. proto dne 28. 5. 1998 podala proti navrhovatelce žalobu o náhradu škody ve výši 48.000,- Kč. Ta ji měla vzniknout tím, že jednáním navrhovatelky jí bylo znemožněno dostát svým smluvním závazkům na základě kupní smlouvy a byla tudíž povinna uhradit smluvní pokutu v udané výši.
Obvodní soud pro Prahu 8 dne 12. 1. 1999 rozhodl rozsudkem, čj. 13 C 118/98-45 tak, že navrhovatelka je povinna zaplatit žalobkyni ing. S. žalovanou částku 48.000,- Kč s úrokem a náklady řízení. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že v daném případě se žalovaná dopustila trestného činu, pro který byla uznána vinnou. V civilním řízení žalobkyně prokázala, že v důsledku znemožnění přístupu do nebytových prostor nemohla předat MUDr. N. tapiserie ve sjednaném termínu. V důsledku toho vzniklo MUDr. N. právo na zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy ve výši 48.000,- Kč. Žalobkyně tuto pokutu zaplatila. Zaplacením uvedené částky vznikla žalobkyni majetková újma vyjádřitelná v penězích podle §420 občanského zákoníka. Soud dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily závěru, že žalobkyně by v případě přístupnosti nebytových prostor smluvní ujednání nedodržela. Žalobkyně tedy prokázala všechny zákonem požadované předpoklady pro naplnění odpovědnosti za škodu ze strany J. M.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že kupní smlouva, na jejímž základě byla smluvní pokuta uhrazena, je účelová a namířená proti navrhovatelce s cílem ji poškodit. Soud se v řízení údajně nezabýval všemi okolnostmi případu, zejména se nezabýval otázkou, zda v předmětných nebytových prostorech byly zmíněné tapiserie uloženy.
Městský soud v Praze dne 8. 6. 1999 rozsudkem, čj. 35 Co 219/99-67, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně si opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, čerpal z nich správná skutková zjištění a věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud se s závěry soudu I. stupně ztotožnil, odvolací námitky uznal za nedůvodné. Pokud neprovedl některé důkazy, navrhované v odvolání, učinil tak proto, že nemohly nijak ovlivnit správná zjištění soudu I. stupně.
Tento rozsudek napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž opakovala námitky uvedené v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Namítala, že obecné soudy svými rozsudky porušily její základní práva zaručená čl. 90 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 4. 10. 1999 uvedl, že soudy obou stupňů vycházely při rozhodování z důkazů, o nichž v souladu s ust. §120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozhodly. S námitkami žalované se vypořádaly a odůvodnily neprovedení dalších důkazů navrhovaných žalovanou.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Povinnost zaplatit ing. S. náhradu škody byla uložena na základě občanského zákoníka (tedy na základě zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny). Pokud jde o další ustanovení čl. 4 Listiny, která měla být jednáním Městského soudu porušena, Ústavní soud konstatoval, že tato ustanovení jsou poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci "obyčejnému" jak postupovat při přijímání zákonů a rozhodnutím obecného soudu do nich nemůže být zasaženo.
Rozhodnutím soudu také nebylo nijak porušeno právo navrhovatelky dané jí čl. 7 odst. 1 Listiny, tedy právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, tedy právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, respekt. na ochranu soukromého a rodinného života. Tyto otázky nebyly vůbec předmětem řízení před soudy a vyslovení povinnosti nahradit způsobenou škodu nelze považovat za zásah do osobnostních práv navrhovatelky. Ostatně navrhovatelka ani sama v návrhu neuvádí, jak konkrétně mělo být rozhodnutím Městského soudu do těchto práv zasaženo. Pokud jde o čl. 11 odst. 1, Ústavní soud konstatoval, že právo navrhovatelky vlastnit majetek také nebylo rozhodnutím soudů zasaženo. Předmětem jednání před soudy byly ostatně otázky náhrady škody, nikoliv otázky vlastnictví.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, tato ustanovení chrání tzv. právo na spravedlivý proces. Ústavní soud je však přesvědčen, že ani tato základní práva navrhovatelky nebyla postupem Městského soudu porušena. Soudy provedly většinu navrhovaných důkazů a okolnosti, pro které některé důkazy neprovedly, řádně a přesvědčivě odůvodnily. Postupovaly tedy v souladu s ust. §132 o.s.ř. a proto ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud neshledal, že by postupem Městského soudu v Praze v souzené věci byla porušena navrhovatelčina základní práva daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a proto mu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu