ECLI:CZ:US:1999:3.US.442.98
sp. zn. III. ÚS 442/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem Z.N., zastoupeného JUDr. R.Z., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 To 129/98 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 1 T 11/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu ČR návrh ve kterém brojí proti rozsudku Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 2 To 129/98, ze dne 25. 8. 1998 a proti souvisejícímu rozhodnutí Krajského soudu Brno, sp. zn. 1 T 11/97, ze dne 13. 3. 1998. Zmíněnými rozhodnutími mělo být zasaženo základní právo navrhovatele obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a v čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále Úmluva), tedy souhrnně právo na spravedlivý proces.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným spolupachatelem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a to výše uvedenými rozsudky (naposledy rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 129/98, ze dne 25. 8. 1998) a byl mu uložen trest odnětí svobody, propadnutí věci a zákaz činnosti. Ze spisového materiálu plyne, že Vrchní soud v Olomouci vzal za prokázané, že navrhovatel dne 26. 9. 1996 kolem 20.15 hod. v obci R., po předchozí domluvě s M.G., poté co očekávali příjezd R.A. za účelem projednání jeho finančních požadavků a po jeho příjezdu, v úmyslu jej usmrtit po něm stříleli a způsobili mu poranění, kterým podlehl. Společně s ing. S.N. pak naložili mrtvého do automobilu, uschovali do lesního porostu a následujícího dne jej zasypali nehašeným vápnem a zahrabali ho. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem (o vině i trestu), když projednával odvolání navrhovatele, které tento podal do rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 1 T 11/97, ze dne 13. 3. 1998 tak že, uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále tr.ř.) zrušil a rozhodl jak vpředu uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí potom konstatoval, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, nebylo zatíženo vadami stran správnosti skutkových zjištění, stejně jako zákonnosti konaného procesu, včetně respektování a dodržování všech zásad práva na obhajobu, a to i s přihlédnutím k pochybením soudu. I. stupně, které v odvolacím řízení byla napadena (ta svým rozhodnutím napravil). Okolnosti a způsob, kterým byl zjišťován skutkový děj pokládá za nepochybný s tím, že ke skutkovým zjištěním bylo dospěno (i soudem nalézacím) zákonem odpovídajícím způsobem a stejně tak byly provedené důkazy hodnoceny. Vychází především z výpovědi učiněných navrhovatelem v přípravném řízení (dne 3.10. 1996 za účasti obhájce a z výpovědi učiněné o dva dny později před soudcem při rozhodování o vazbě) i z výpovědi ing. S.N. (učiněné rovněž dne 5. 10. 1996 před soudcem v souvislosti s rozhodováním o vazbě). I z pohledu výpovědi svědkyně S.N. z přípravného řízení (přítomnost a konání navrhovatele na místě činu před příjezdem poškozeného) dovodil odvolací soud nevěrohodnost později uplatněné obhajoby navrhovatele. Při svých úvahách vycházel soud i z výpovědi očitých svědků M.K. a J.R.
Z obsahu podané ústavní stížnosti napadající obě uvedená rozhodnutí obecných soudů plyne, že navrhovatel pochybení soudů spatřuje především v tom, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem (bez toho, že tato by měla oporu v provedeném dokazování), odvolací soud v podstatě nekriticky převzal. Především poukazuje na neodůvodněnost závěru, že poškozený měl být v kritické chvíli neozbrojen, čemuž odporuje následný závěr soudu o důkladné přípravě na příjezd poškozeného ze strany odsouzených, (kteří se logicky připravovali na příjezd důkladně právě proto, že očekávali, že poškozený ozbrojen bude). Dále namítá, že průběh samotné střelby nebylo přímo prokázán a důkazy v tomto směru provedené byly hodnoceny jednoznačně v neprospěch odsouzených. I nadále poukazuje na to, že jeho jednání nepřekročilo meze nutné obrany, když navíc provedené dokazování neumožnilo učinit jednoznačný závěr, kdy za této situace soudy (ač tak měly učinit), neaplikovaly základní zásadu trestního řízení - totiž zásadu in dubio pro reo. Konečně poukázal na to, že soudy byl odmítnut návrh na slyšení svědka P.H. (u kterého měl poškozený pracovat jako vymahač dluhů) a opakovaný výslech svého otce, jakož i provedení zjištění, do jaké míry bylo místo činu pokryto signálem mobilního telefonu společnosti EP. Uzavírá tím, že nalézací soudy uvedeným postupem porušily ustanovení §2 odst.5, 6 tr.ř. Konečně navrhovatel uvádí, že si je vědom toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a tedy další instancí soudní soustavy s možností přezkumu, avšak má za to, že v jeho věci lze poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, totiž na závěr, že pokud skutková zjištění plynoucí z provedeného dokazování a jejich právní hodnocení jsou v extrémním nesouladu, zakládá tato skutečnost porušení základního práva, a to na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. l, odst. 3 písm. d) Úmluvy a takto se příslušné rozhodnutí posunuje do roviny protiústavní. Závěrem navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit. V doplněném podání označeném jako dodatek k ústavní stížnosti potom navrhovatel poukazuje na to, že jeho negativní osobní hodnocení v souvislosti s jeho pracovní činností, které nebylo prokázáno potřebným způsobem, soud nekriticky převzal. Poukazuje dále na to, že v době kdy byl v souvislosti s uvedenou trestnou činností kladenou mu za vinu brán do vazby (dne 5. 10. 1996) nebyla dodržena příslušná lhůta pro rozhodnutí o vazbě a celé další řízení tedy touto vadou bylo zatíženo tak, že v konečném důsledku jde o to, že byl za týž skutek podruhé trestán. Konečně namítá odmítnutí provedení jím navrhovaných důkazů (odborný článek z oboru balistiky) a postupu soudu, který jim neumožnil v řádném rozsahu právo na závěrečnou řeč. Závěrem opakuje svou obhajobu uplatněnou před obecnými soudy s tím, že se nemohlo jednat o spolupachatelství s ohledem na jiné záměry a cíle jeho a odsouzeného G. a v této souvislosti žádal Ústavní soud o výklad pojmů nepřímý úmysl ve vztahu k nedbalosti tak, jak jsou definovány trestním zákonem.
K podané ústavní stížnosti se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci, který stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že na něm nemá co změnit případně k němu cokoliv dodat.
Po zvážení všech okolností případu, vycházeje ze závěrů učiněných obecnými soudy i z argumentace stěžovatele, dospěl Ústavní soud ke zjištění, že podaná ústavní stížnost důvodná není.
Především je na místě opakovaně uvést, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti vykonávané v jejím rámci může zasáhnout pouze a výlučně jenom tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V daném případě se tak dle přesvědčení Ústavního soudu nestalo. V projednávané věci obecné soudy konaly obsáhlé dokazování, které se věnovalo v úvahu přicházejícím argumentům ze strany obžaloby a ovšem i z hlediska užité obhajoby navrhovatele. Pokud některé důkazy navržené v rámci obhajoby neprovedl, vysvětlil odpovídajícím způsobem proč tak neučinil (otázka telefonního signálu). Provedené důkazy a jejich hodnocení soudy nelze označit za takové, které by představovaly právě z hlediska ústavnosti postup, který by porušoval navrhovatelem označená základní práva a svobody, tedy zejména právo na spravedlivý proces resp. zasažení práv navrhovatele na svou obhajobu. Jinými slovy nelze mít za to, že v projednávané věci došlo k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, které z něj obecné soudy vyvodily. Za dané situace také Ústavní soud nemá prostor, který by mu umožnil do napadeného rozhodnutí zasáhnout, právě již s ohledem na řečené - tedy dostatečný rozsah provedeného dokazování a z něj plynoucí právní závěry, kdy z těchto pohledů nutno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku s připomenutím, že valná část důvodů obsažených v ústavní stížnosti se kryje s důvody uplatněnými již v odvolání, tedy s těmi, na které obecný soud v napadeném rozsudku reagoval. Nic na tom nemění ani jistá nelogičnost obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy poškozený měl být neozbrojen, ale přesto se odsouzení (jakoby právě proto) pečlivě (vlastním ozbrojením) připravovali. V naznačených souvislostech celého případu a bezpečně prokázaného jednání odsouzených (a tedy i navrhovatele) po skončení činu je na místě přisvědčit tvrzení obecných soudů, které logicky a přesvědčivě poukazují na postoj odsouzených. Ten jednoznačně a prokazatelně spočíval ve snaze zakrýt stopy činu, i když nic a nikdo nebránil tomu, aby byla právě jimi přivolána neprodleně zdravotní pomoc a také policie, která by mohla provést potřebná šetření v situaci, kdy by zcela určitě mohly být zachovány stopy a všechny okolnosti činu mnohem přehledněji a průkazněji (včetně užitých zbraní). Právě i jednání i navrhovatele po skončení činu evokuje úvahu o jeho snaze stopy činu spíše zakrýt, i když (i z hlediska jím uplatněné obhajoby), jeho postoj měl být opačný a tedy (logicky) takový, jaký bývá očekáván od člověka, který je přesvědčen o tom, že se trestného činu nedopustil. Ve světle uvedených skutečností pak závěry učiněné obecnými soudy nelze odmítnout, a to ani z hledisek respektování zákonnosti, tím méně ústavnosti. Ohledně námitek stran znemožnění plné obhajoby navrhovatele při užití závěrečné řeči či posledního slova nutno konstatovat, že vznesené námitky nemají oporu ve spisovém materiálu obecných soudů. Stran rozhodování obecných soudů o vzetí navrhovatele v předmětné věci do vazby (usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1996, č.j. 7 Nt 4417/96) se ze strany navrhovatele jedná pouze o úvahy o době zadržení, bez toho, že by uvedené rozhodnutí bylo vůbec napadeno ústavní stížností, přičemž nutno ponechat stranou běh lhůty potřebné k eventuálnímu podání ústavní stížnosti do tohoto rozhodnutí.
Ohledně úvah navrhovatele o užití nutné obrany či krajní nouze z hlediska příslušných ustanovení trestního zákona je na místě odkázat na závěry obecných soudů vyslovené v odůvodnění jejich rozhodnutí. Konečně Ústavní soud není nadán pravomocí vykládat jednotlivá ustanovení právních předpisů (a dovozovat jejich soulad či nesoulad s Ústavou) tak jak se toho domáhá navrhovatel v souvislosti s ustanovením trestního zákona týkajících se otázek zavinění (tedy stran nepřímého úmyslu či nedbalosti z pohledu ust. §4 a §5 tr. zák.).
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že namítaná porušení základních práv navrhovatele nebyla zasažena. V naznačených souvislostech nelze takto trestní řízení vedené proti jeho osobě kvalifikovat jako porušení práva na spravedlivý proces z hlediska namítaného zasažení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 odst. 1 písm. d) Evropské Úmluvy.
S poukazem na uvedené skutečnosti tak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu