ECLI:CZ:US:1999:3.US.444.99
sp. zn. III. ÚS 444/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 1009/99-56, ze dne 3. 6. 1999, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 305/98-49, ze dne 9. 11. 1998 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 25 C 9/97-36, ze dne 15. 4. 1998, a návrhu na zrušení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Telefaxovým podáním ze dne 10. 9. 1999 podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který doplnila písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 1999. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh") směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 1009/99-56, ze dne 3. 6. 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 305/98-49, ze dne 9. 11. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 25 C 9/97-36, ze dne 15. 4. 1998, ve výroku o věci samé a zamítnut návrh na připuštění dovolání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu, 1 čj. 25 C 9/97-36, ze dne 15. 4. 1998, byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti žalovaných uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle názoru navrhovatelky byly napadenými rozhodnutími porušeny čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1, 3 odst. 1 a 3, 4 odst. 3 a 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s návrhem podala navrhovatelka podle §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, i návrh na zrušení části zákona, a to čl. II odst. 2 zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, pro rozpor s čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1, 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Včas podaným návrhem napadla navrhovatelka především usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 1009/99-56, ze dne 3. 6. 1999, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 305/98-49, ze dne 9. 11. 1998. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání navrhovatelky odmítnuto pro jeho nepřípustnost, tedy z procesních důvodů. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR velmi podrobně rozebral otázku přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V předmětné věci se navrhovatelka domáhala přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). V tomto případě nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci otázka, která byla označena jako otázka zásadního právního významu, nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena a nebyla ani předmětem posuzování soudu I. stupně. Odvolací soud proto podle názoru Nejvyššího soudu nepochybil, jestliže zamítl návrh na připuštění dovolání. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud sám. Dále se zabýval zkoumáním, zda není přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 o.s.ř. Vady uvedené v tomto ustanovení však navrhovatelkou nebyly tvrzeny, ani se z obsahu spisu nepodávají. Navrhovatelka v dovolání výtkami o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci tvrdí pouze existenci vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k níž je sice soud povinen z úřední povinnosti přihlížet, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Za dané procesní situace pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že přípustnost dovolání nelze dovodit ze žádného ustanovení o.s.ř., a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podaným návrhem, který směřuje proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, však navrhovatelka tomuto usnesení věcně žádnou vadu nevytýká a ani nenamítá, že by vyslovení nepřípustnosti dovolání bylo vadné a tak by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu Nejvyšší soud ČR a uvedl, že dovolání odmítl z procesních důvodů a nemohl se proto zabývat uplatněnými dovolacími námitkami (není-li dovolání přípustné, nelze se jakkoli vyjadřovat k jeho důvodnosti). Vzhledem k této skutečnosti se nemohl ani vyjádřit k věcnému obsahu ústavní stížnosti. Ve vztahu k postupu dovolacího soudu pak odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznil, že v návrhu nejsou vysloveny námitky proti závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR spolu s vyjádřením tohoto soudu a dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí je návrh zjevně neopodstatněný. Především navrhovatelka, i když formálně návrh směřovala i proti předmětnému usnesení, věcně toto usnesení nenapadala ani ve svých tvrzeních neuváděla argumenty, které by rozhodnutí dovolacího soudu zpochybňovaly. Navíc navrhovatelka ani nenamítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který jediný by odmítnutím dovolání z procesních důvodů mohl být dotčen. Ústavní soud se také plně ztotožnil se závěrem dovolacího soudu, pokud jde o posouzení, za jakých podmínek může mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam. Vzhledem k těmto závěrům proto Ústavní soud návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelka podaným návrhem žádala také zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 305/98-49, ze dne 9. 11. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 25 C 9/97-36, ze dne 15. 4. 1998, ve výroku o věci samé a zamítnut návrh na připuštění dovolání, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 25 C 9/97-36, ze dne 15. 4. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti žalovaných uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Vzhledem k tomu, že výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu byla vyslovena nepřípustnost dovolání, bylo nutno rozsudek Městského soudu v Praze o odvolání navrhovatelky považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud znovu samostatně zkoumat náležitosti stanovené zákonem, o Ústavním soudu, pro zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 2 cit. zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu, sp. zn. 25 C 9/97, Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplynulo, že rozsudek Městského soudu v Praze byl navrhovatelce doručen prostřednictvím jejího právního zástupce dne 18. 1. 1999. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 9. 1999, tedy po lhůtě stanovené pro její podání v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka i návrh na zrušení části zákona, specifikovaný výše. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti částečně pro jeho zjevnou neopodstatněnost a částečně pro opožděné podání, nemůže se samostatně zabývat návrhem na zrušení části zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu