ECLI:CZ:US:1999:3.US.456.98
sp. zn. III. ÚS 456/98
Usnesení
III. ÚS 456/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., zastoupené JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 15 Ca 282/98, a návrhu na zrušení ustanovení §250j odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí též za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 1998 (sp. zn. 15 Ca 282/98) a tvrdil, aniž by však svá tvrzení blíže odůvodnil, že označeným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); podle tvrzení ústavní stížnosti
III. ÚS 456/98
stalo se tak tím, že obecný soud, poté co marně uplynula lhůta jím stanovená k úhradě soudního poplatku, řízení zastavil, aniž by přihlédl k té skutečnost, že stanovený soudní poplatek stěžovatelka uhradila následně, a to ještě ve lhůtě jinak (obecně) stanovené pro podání opravného prostředku. Navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu, jak shora bylo označeno, svým nálezem zrušil, a protože "důsledky nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě jsou ve správním soudnictví nepřiměřeně tvrdé, zmeškání lhůty znamená nevratnou ztrátu práva na přezkoumání správního rozhodnutí soudem", navrhl dále, aby Ústavní soud zrušil též ustanovení §250j o. s. ř., v platném znění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil podmínky, za nichž - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - je oprávněn k ingerenci do jurisdikce obecných soudů; z této konstantní judikatury (kupř. III. ÚS 13/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 34, Praha 1994) je dostatečně zřejmé, že Ústavní soud pro své ústavní postavení (a pro pravomoci, které z něj plynou) nepřezkoumává ani věcnou správnost ani legalitu rozhodnutí obecných soudů, leč by tato byla důsledkem porušení zpravidla procesních předpisů ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); protože jde o judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, zcela postačí na ni stěžovatelku odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům (a odůvodněním) v ní vysloveným cokoli dodávat.
Jakkoli se současná úprava správního soudnictví v různých aspektech může jevit jako problematická, jde o úpravu, která - zejména ve světle posuzování ústavní stížnosti - se nikterak nedotýká základů ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, jak ostatně Ústavní soud vyložil (stran totožné problematiky) v předchozích rozhodnutích (k tomu srov. III. ÚS 205/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., vydání 1., č. 159, Praha 1998).
Úhrada soudního poplatku (pokud nejsou dány zákonné podmínky pro osvobození od jeho zaplacení) patří k základním procesním podmínkám, za nichž řízení před (obecným) soudem může být zahájeno a této skutečnosti si účastník zamýšleného řízení musí být vědom, zejména byl-li - ve smyslu zákonné procesní úpravy - na důsledky svého opomenutí vydanou
III. ÚS 456/98
výzvou upozorněn; poukazy stěžovatelky na "nepřiměřeně tvrdé důsledky" z promarnění výzvou stanovené lhůty nejsou proto na místě, stejně jako je tomu stran výtky stěžovatelky pokud jde o rozsah poučovací povinnosti obecného soudu (§5 o. s. ř.).
Z takto rozvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevila potřeba zvlášť rozhodnout o stěžovatelčině návrhu na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Obdobně je tomu co do návrhu na zrušení ustanovení §250j o. s. ř., v současně platném znění; i zde postačí stěžovatelku odkázat na důvody již vyložené a posléze i na závěry plynoucí z dříve vydaných rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž (zjevná) neopodstatněnost ústavní stížnosti brání meritornímu projednání návrhu podanému ve smyslu ust. §74 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu