ECLI:CZ:US:1999:3.US.457.98
sp. zn. III. ÚS 457/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené JUDr. O.R., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 188/98-179, ze dne 21. 7. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, čj. 5 C 63/92-144, ze dne 4. 2. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 29. 10. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. 10. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 188/98-179, ze dne 21. 7. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, čj. 5 C 63/92-144, ze dne 4. 2. 1998, kterým byla stanovena povinnost žalované vydat navrhovatelům předmětné pozemky, a to parcela č. 628, zahrada o výměře 6.712 m2 parcela č. 627 zastavěná plocha o výměře 19 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu P., v k.ú. S., podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle názoru navrhovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 63/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného účastníka, proti němuž byla podána žaloba na vydání výše specifikovaných nemovitosti v rámci restitučního řízení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelé se domáhali vydání předmětných nemovitostí, protože tyto nemovitosti přešly na stát (právní předchůdkyni žalované) podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek dne 5. 9. 1956 mezi právními předchůdci navrhovatelů a právní předchůdkyní žalované. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 5 C 63/92-75, ze dne 15. 4. 1996, tak, že návrhu v plném rozsahu vyhověl a stanovil žalované povinnost předmětné nemovitosti vydat. Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni, protože původní vlastník byl nucen tyto nemovitosti prodat, aby nedošlo ke konfiskaci jeho jiného rodinného majetku pro dluhy, které měl z důvodu dříve znárodněné továrny. Tíseň při uzavírání kupní smlouvy nebyla zpochybňována ani stranou žalovanou. Předmětem sporu bylo, zda kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Soud I. stupně na základě provedených důkazů konstatoval, že nemovitosti byly prodány za cenu přibližně poloviční než odpovídala tehdy platným tzv. stop cenám. Dále soud I. stupně konstatoval, že na předmětný spor se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích a nikoliv zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vztahů k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože žalované straně se nepodařilo v řízení prokázat, že v době přechodu nemovitostí na stát by na těchto nemovitostech byla provozována zemědělská výroba.
K odvolání žalované rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací. Odvolací soud usnesením, čj. 22 Co 506/96-89, ze dne 14. 11. 1996, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu procesního pochybení soudu I. stupně. Současně odvolací soud stanovil, jaké procesní úkony má soud I. stupně v dalším řízení provést.
Obvodní soud pro Prahu 9 pokračoval v dalším řízení, při němž se řídil závazným názorem odvolacího soudu. Soud I. stupně provedl další dokazování ve věci a po ukončeném řízení dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Rozhodl proto ve věci znovu rozsudkem, čj. 5 C 63/92-144, ze dne 4. 2. 1998, tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, tj. stanovil, že žalovaná je povinna vydat předmětné nemovitosti. V odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval jednotlivými námitkami žalované, kterými odůvodňovala svůj procesní návrh, tj. žalobu zamítnout. Předmětem sporu bylo, zda kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a zda se na předmětný spor vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích. Soud I. stupně i po provedeném dalším dokazování dospěl k závěru, který je uveden výše v souvislosti s prvním meritorním rozhodnutím.
K odvolání žalované rozhodoval ve věci znovu Městský soud v Praze, jako soud odvolací. Žalovaná v podaném odvolání především zpochybňovala znalecký posudek zabývající se posouzením tehdejší kupní ceny, protože podle jejího názoru zaplacená kupní cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, takže kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaná dále uváděla, že ve sporu mělo být postupováno podle zákona o půdě a nikoliv podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože původní vlastník měl stanovenou povinnost dodávek zemědělských výrobků. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně. K námitce žalované uvedl, že žalovaná v odvolání zpochybňuje skutkové závěry, aniž však nabízí důkazy nové, což znamená, že soudu I. stupně vyčítá způsob hodnocení provedených důkazů. Právně významně hodnotit důkazy je však právo, které přísluší výlučně soudu. Odvolací soud uvedl, že v postupu soudu I. stupně neshledal pochybení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně i pokud jde o celkové hodnocení nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy a posouzení, který z restitučních zákonů se vztahuje na předmětný spor. Na základě těchto závěrů pak Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 16 Co 188/98-179, ze dne 21. 7. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 188/98-179, ze dne 21. 7. 1998 i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, čj. 5 C 63/92-144, ze dne 4. 2. 1998, podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se dovolávala ochrany svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřovala navrhovatelka v tom, že soud I. stupně v řízení akceptoval pouze tvrzení oprávněných osob a nepřihlédl k jejím návrhům, neprovedl jí navrhované důkazy a těmito otázkami se v odůvodnění nezabýval. Stejně tak odvolací soud nepřihlédl k listinnému důkazu, který předložila navrhovatelka ohledně tzv. stop cen platných v tehdejší době. Podle jejího názoru chování a postup obecných soudů nelze označit jako rozhodování nezávislých soudů vázaných toliko zákonem. Navrhovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svým postupem jí znemožnili uplatnit právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutím obecných soudů došlo současně, podle názoru navrhovatelky, k porušení základních práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny, protože vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba napadené rozsudky.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k ústavní stížnosti i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Z jeho vyjádření vyplynulo, že odvolací soud postupoval podle §219 občanského soudního řádu, tj. rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože tento soud zjistil předepsaným způsobem skutkový stav a stěžovatelka v odvolání jen zpochybňovala hodnocení důkazů provedené soudem a nepředkládala relevantní důkazy proto, aby odvolací soud měl možnost sám provádět dokazování a odchýlit se od skutkových závěrů soudu I. stupně. Odvolací soud se nedomnívá, že by jeho postupem byla porušena práva navrhovatelky podle čl. 36 a čl. 11 Listiny. Procesní argumenty obsažené ve stížnosti se jeví jako nepřiléhavé podstatě projednací zásady občanského soudního řízení a zásadě volného hodnocení důkazů soudem. Navrhovatelka ve stížnosti setrvává na svém hodnocení výsledků dokazování ke svému prospěchu, vytrhuje ze skutkových souvislostí jen některé, nedoceňuje vlastní důkazní povinnost, význam skutkových závěrů soudu I. stupně, relevantnost odvolacích důvodů a meze přezkumné činnosti odvolacího soudu. Městský soud v Praze se domnívá, že jeho postupem i postupem soudu I. stupně byl naplněn smysl zákona o mimosoudních rehabilitacích a aplikací tohoto zákona nemohly soudy neústavně porušit vlastnické právo navrhovatelky. Městský soud v Praze proto navrhoval, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat "dohled" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudů v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních ústavních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnost je v podstatě nesouhlas navrhovatelky se závěry, které oba obecné soudy vyvodily ze skutkových zjištění v předmětné věci. Jinými slovy lze říci, že navrhovatelka napadala hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Ve vztahu k možnosti Ústavního soudu přezkoumávat proces hodnocení důkazů byla již přijata řada konzistentních rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž nemá Ústavní soud důvod v předmětné věci vykročit. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §132 a násl. občanského soudního řádu. Hodnocení důkazů je projevem vlastní rozhodovací činnosti soudu, který je v tomto postupu vázán pouze uvedenými ustanoveními. Jestliže tedy soudy hodnotily každý provedený důkaz samostatně a potom v jejich vzájemných souvislostech, jestliže v odůvodnění rozsudku se zabývaly provedenými důkazy a uvedly závěry, které z těchto důkazů vyvodily a vyjádřily se i k tomu, proč další dokazování provádět nebudou, nelze postupu soudu vytýkat neústavnost, resp. porušení zásady volného hodnocení důkazů a neposkytnutí soudní ochrany navrhovatelce. Skutečnost, že řízení skončilo v neprospěch navrhovatelky a ona sama nesouhlasí s právními závěry obecných soudů neznamená v obecném pohledu porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu je jednoznačně patrno, že soud I. stupně věnoval mimořádnou pozornost celému procesu dokazování a poskytl oběma účastníkům řízení stejnou možnost navrhovat důkazy pro svá tvrzení. Zhodnotit provedené důkazy je, jak bylo řečeno výše, výlučným právem soudu, a to postupem stanoveným o.s.ř. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky nebylo porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Navrhovatelka se dovolávala rovněž práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je nutno připomenout, že oprávněným osobám vlastně svědčilo starší právo, které zvláštním postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo navráceno, a to za podmínek stanovených tímto zákonem. Nelze proto dovodit, že postupem v souladu se zákonem bylo porušeno rovné právo na ochranu vlastnického práva navrhovatelky. Navrhovatelka v soudním řízení měla možnost - stejnou jako oprávněné osoby - uvádět tvrzení a navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Skutečnost, že navrhovatelka neusnesla plně svou důkazní povinnost, nelze považovat za porušení jejího vlastnického práva. I v tomto případě proto Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebyl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu