ECLI:CZ:US:1999:3.US.459.98
sp. zn. III. ÚS 459/98
Usnesení
III. ÚS 459/98
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.K., zastoupeného JUDr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. 5 A 43/98, rozhodnutí ministra zemědělství České republiky ze dne 11. 2. 1998, čj. 49/98-1000, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 30. 5. 1997, čj. 2258/96-3152, mimo ústní jednání dne 14. 4. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] ve shodě se zákonem, napadl stěžovatel doručené a pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
19. října 1998 (5 A 43/98-13) a spolu s ním také rozhodnutí ministra zemědělství České republiky ze dne 11. února 1998 (49/98-1000) a tvrdil, že označenými rozhodnutími jmenované orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a dále, že jimi vůči němu uplatnily státní moc nad meze stanovené zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že ministr zemědělství ČR svým rozhodnutím
o rozkladu stěžovatele do rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 30. května 1997 (2258/96-3152), rozhodl zamítavým výrokem a dále tím, že vrchní soud (shora označeným) usnesením řízení o stěžovatelově žalobě, jež se domáhal přezkumu zmíněného správního rozhodnutí, zastavil, když byl dovodil, že žalobou napadené správní rozhodnutí má charakter rozhodnutí řešícího předběžnou otázku, a proto jako takové je ze soudního přezkumu vyloučeno [§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění jí napadených rozhodnutí, tak z obsahu správního spisu (PÚ 5287/92), který byl Ústavnímu soudu k jeho výzvě správním úřadem předložen, je patrno, že stěžovatel podáním ze dne 27. ledna 1993, adresovaným O.Ú., okresnímu pozemkovému úřadu, uplatnil restituční nároky na nemovitosti (převážně pozemky) v podání blíže popsané a označené; z obsahu správního spisu se podává, že dotčené nemovitosti byly jako nemovitosti vztahující se k někdejší firmě F.K., továrna na umělecké řezbářské výrobky v K., jednak znárodněny zestátněním (Výměrem ministra vnitra ze dne 1. června 1950 - zn. 597/6-1/6-1950-III/6), jednak (rozhodnutím Odboru výstavby MěNV v Kolíně ze dne 9. listopadu 1963,
čj. výst./3827-63-Dr.Šv.-Kl.) vyvlastněny ve prospěch bytového družstva zaměstnanců
OSP K.
Z podnětu uplatněných restitučních nároků opírajících se o ustanovení zákona o půdě (č. 229/1991 Sb.) požádal O.Ú., okresní pozemkový úřad, Ministerstvo zemědělství ČR (§17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb.) o vyjádření, zda restitučními nároky dotčený majetek má charakter majetku podléhajícího režimu zákona o půdě (§1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) a k této žádosti rozhodlo Ministerstvo zemědělství, resp. ministr zemědělství tak, že režim zákona o půdě vztahuje se toliko na jednu parcelu (č. kat. 2559/4 - zahrada), zatímco další (v rozhodnutích popsané a označené) nemovitosti zmíněnému režimu nepodléhají.
Proti těmto rozhodnutím neúspěšně stěžovatel brojil zprvu rozkladem (o němž rozhodl ministr zemědělství - viz vpředu), posléze rovněž neúspěšně žalobou před obecným soudem a nyní je napadá ústavní stížností, v níž podrobně rozvedenými skutkovými námitkami vyvrací závěry především správních rozhodnutí, jejichž rozhodovací důvody jsou založeny na výsledcích komisionálního jednání zainteresovaných subjektů konaného dne 9. června 1949 (viz zápis z téhož dne založený ve správním spise).
Za takto popsané situace nezbývá než konstatovat, že přes očividné průtahy až dosud ve věci stěžovatele meritorně a pravomocně rozhodnuto není a že již tato skutečnost sama o sobě zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §75 odst. 1 zákona], a že právní závěry obecného soudu, totiž, že rozhodnutími správního orgánu byl vyřešen toliko právní základ uplatněných restitučních nároků a nikoli věc sama, odpovídá i zákonu, a proto jim ani pod ústavně právními aspekty nelze nic vytknout; na tomto závěru nemohou nic změnit ani rozsáhlé námitky stěžovatele stran tvrzených (procesních) vad správního řízení, v němž k rozhodnutí o předložené otázce právního titulu uplatněných nároků došlo, neboť subsidiární povahou přezkumu Ústavním soudem je ingerence Ústavního soudu do řízení meritorně a pravomocně neskončeného vyloučena a ústavní stížnost je tak zaměřena proti rozhodnutí, jímž řízení (o uplatněném nároku) nekončí.
Na stěžovateli proto bude, aby pravomocnými procesními prostředky ve správním řízení usiloval o vydání meritorního rozhodnutí, které jako takové podléhá případnému přezkumu v rámci obecného soudnictví.
Pro takto vyložené důvody byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona]; o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. dubna 1999