ECLI:CZ:US:1999:3.US.463.98
sp. zn. III. ÚS 463/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti O.S., zastoupené JUDr. K.Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 354/96-132, ze dne 21. 7. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. 17 Co 64/94-108, ze dne 31. 10. 1994 a rozsudkem Městského soudu v Brně, čj. 36 C 475/91-90, ze dne 13. 10. 1993, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala osobně dne 4. 11. 1998 ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 354/96-132, ze dne 21. 7. 1998, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 17 Co 64/94-108, ze dne 31. 10. 1994, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, čj. 36 C 475/91-90, ze dne 13. 10. 1993, o zamítnutí návrhu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, a to domu č.p. 525 s pozemkem parc. č. 250 zapsaných pro kat. území B., u Katastrálního úřadu B. Podle názoru navrhovatelky bylo napadenými rozsudky obecných soudů porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 36 C 475/91, vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka jako oprávněná osoba podala u Městského soudu v Brně žalobu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání výše specifikované nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích). Navrhovatelka uvedla, že předmětná nemovitost byla původně v podílovém spoluvlastnictví jejím a její matky (3/4 a 1/4). Na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 20. 12. 1972 nabyl předmětné nemovitosti československý stát za kupní cenu 96.100 Kč. Tato smlouva byla podle názoru navrhovatelky uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Majitelky nemovitostí nebyly v tehdejší době schopny hradit vysoké náklady na údajné opravy domu. Při stanovení kupní ceny se v podstatě vycházelo jen z ceny stavebního materiálu a řemeslnických výrobků, silně snížené amortizací a nepřihlíželo se k žádným jiným, zejména historickým hodnotám. Protože matka navrhovatelky v roce 1984 zemřela a navrhovatelka byla její dědičkou, požádala povinnou osobu M., o vydání předmětných nemovitostí. Ve věci rozhodoval Městský soud v Brně, který rozsudkem, čj. 36 C 475/91-90, ze dne 13. 10. 1993, zamítl žalobu navrhovatelky. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že se soud I. stupně zabýval především otázkou změny stavebně technického charakteru objektu. Z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku je patrno, že 52,8 % prvků dlouhodobé životnosti stavby je vybudováno nově, třebaže většina z nich je umístěna přibližně na místě prvků původních. V současné době je předmětná nemovitost užívána nikoliv jako objekt určený k bydlení, ale jako galerie a výstavní síň, což představuje zřetelnou zásadní změnu původního užívání objektu. Podle názoru soudu I. stupně zde došlo k zásadní změně stavebně technického charakteru stavby ve smyslu §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže vydání předmětné nemovitosti by neodpovídalo tomuto ustanovení. Ze závěru rozsudku soudu I. stupně také vyplynulo, že vzhledem k závěru o nedůvodnosti vydání nemovitosti podle cit. ustanovení, soud již nehodnotil další provedené důkazy k uplatnění žalovaného nároku.
K odvolání obou účastníků řízení rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně. Navrhovatelka v odvolání namítala, že soud I. stupně z technického hlediska nesprávně interpretoval závěry znaleckého posudku, který byl vypracován Ústavem soudního inženýrství V. Navrhovatelka vyjádřila přesvědčení, že bylo změněno pouze 12,2 % prvků dlouhodobé životnosti, a proto stupeň změny objektu nelze považovat za zásadní přestavbu. Odpůrce se odvolal pouze do nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků řízení nejsou důvodná, a proto rozsudkem, čj. 17 Co 64/94-108, ze dne 31. 10. 1994, potvrdil rozsudek soudu I. stupně, současně však ve výroku rozsudku připustil možnost dovolání. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, pokud se jednalo o hodnocení provedené přestavby. Dále se však zabýval i dalšími okolnostmi případu, které potvrzovaly závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, např. rozsah provedených prací při přestavbě, účel přestavby a pod. Odvolací soud také dospěl k závěru, že navrhovatelce se v řízení nepodařilo prokázat navrženými důkazy, když na ní spočívalo tzv. důkazní břemeno, že předmětné nemovitosti přešly na stát smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud také vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí, a to v otázce výkladu §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích jako otázce zásadního významu po právní stránce.
Navrhovatelka se podaným dovoláním domáhala zrušení napadených rozsudků s tím, že nesouhlasila především s omezením rozsahu dovolání, vytýkala soudům obou stupňů nepřesnost v označení nemovitostí. Dále navrhovatelka vytýkala rozpor v důvodech pro rozhodnutí obou soudů. Soud I. stupně se nezabýval zkoumáním podmínek pro vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, naproti tomu soud odvolací se touto otázkou zabýval a konstatoval, že stanovené podmínky nejsou naplněny. Navrhovatelka namítala rovněž nesprávnost tvrzení odvolacího soudu o stavebně technických změnách, které byly na objektu provedeny a uvedla ještě některé další námitky. Ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který podle čl. II odst. 4 zák. č. 238/1995 Sb., převzal řízení o dovolání, která nebyla pravomocně skončena do 1. 1. 1996. Konstatoval, že dovolání bylo přípustné a současně dovodil, že odvolací soud je oprávněn připustit dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu. Takovým rozhodnutím byl zásadně vymezen dovolací důvod a dovolacímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat rozsudek soudu odvolacího z jiných hledisek, např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních. Nejvyšší soud uvedl, že z rozsudku odvolacího soudu je jednoznačně patrno, že tento soud připustil dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku jen k výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto vymezení rozsahu přípustnosti dovolání je konkrétní, určité, nevyvolávající pochybnosti o tom, jakou přípustnost dovolání v této právní věci odvolací soud stanovil. Při této určitosti stanovené přípustnosti dovolání nevyvstávají pochybnosti o tom, která práva a povinnosti účastníků řízení mají být předmětem přezkoumání v řízení o dovolání, takže nelze z žádného ustanovení občanského soudního řádu přesvědčivě dovodit, že by se jednalo o stanovení přípustnosti dovolání právně neúčinné, jak měla za to dovolatelka. Předmětem přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu bylo jen právní posouzení pojmů "zásadní přestavba" a "původní stavebně technický charakter" a nikoliv závěry odvolacího soudu o skutkových zjištěních. Nejvyšší soud konstatoval, že o zásadní přestavbě stavby lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, s. 121 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu aplikoval a vyložil ust. §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nejen s použitím údajů o výměře prvků dlouhodobé životnosti stavby, ale i s uvážením dalších zjištěných okolností, dokládajících změnu podstaty nemovité věci (z hlediska druhu, obsahu a rozsahu nemovitosti) v souladu s výše uvedeným stanoviskem). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil a aplikoval předmětné ustanovení správně a, protože neshledal, že by v řízení nebo v rozhodnutí odvolacího soudu došlo k vadám, které jsou uvedeny v ust. §237 o.s.ř., zamítl rozsudkem, čj. 3 Cdon 354/96-132, ze dne 21. 7. 1998, dovolání navrhovatelky.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se dovolávala ochrany své práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka především v nesprávném posouzení zásadní přestavby a změny stavebně technického charakteru předmětné nemovitosti. Dále navrhovatelka nesouhlasila s hodnocením okolností, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy, kterou předmětná nemovitost přešla na stát. Navrhovatelka vytýkala soudům I. a II. stupně, že v její konkrétní situaci nespatřovaly naplnění podmínky požadované zákonem o mimosoudních rehabilitacích, tj. že nemovitost přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dále navrhovatelka nesouhlasila se závěrem dovolacího soudu o výkladu ust. §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle jejího názoru bylo rozhodnutím soudů všech stupňů porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a navrhovala, aby Ústavní soud zrušil všechny napadené rozsudky.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v hranicích vymezených rozhodnutím o připuštění dovolání vycházel z právních závěrů stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněného pod č. 34/1993, s. 121 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. že o zásadní přestavbě stavby lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Tyto právní závěry v podstatě aplikovaly v daném případě shodně soud I. stupně, odvolací soud i dovolací soud na předmětnou nemovitost, která se po stavebních úpravách stala M. Podle názoru Nejvyššího soudu není ústavní stížnost důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl ve svých rozhodnutích, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl ústavní stěžovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatelka dovolává právě ochrany základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti, i když jevově se zdá, že ústavní stížnost obsahuje několik důvodů, je nesouhlas navrhovatelky s právním hodnocením předmětného sporu soudy, a to jak v souvislosti s hodnocením zásadní přestavby nemovitosti, tak v souvislosti s hodnocení, zda byly naplněny znaky tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud tyto soudy při dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Ústavní soud při přezkoumání procesu dokazování dospěl k závěru, že soudy všech stupňů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezována v §132 a násl. o.s.ř. a nepřísluší mu proto právo toto hodnocení měnit. Ústavní soud však v této souvislosti ještě podotýká, že pokud navrhovatelka nesouhlasí s právními závěry soudu, nelze v této skutečnosti spatřovat to, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily právo navrhovatelky na spravedlivý proces tak, jak ho má na mysli čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími toto právo navrhovatelky porušeno nebylo.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu