ECLI:CZ:US:1999:3.US.472.98
sp. zn. III. ÚS 472/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. M.K., zastoupeného JUDr. P.K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.9.1998, čj. 6 Cmo 15/97-16, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31.7.1997, č.j. 20 K 160/94-31, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 10. 11. 1998 ústavní stížnost, v níž se domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 1998, čj. 6 Cmo 15/97-16, a souvisícího usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 20 K 160/94, protože jimi měla být zasažena jeho základní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva).
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp.zn. 20 K 160/94, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 24. 8. 1994 podal podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání návrh dlužník na prohlášení konkursu P., státní podnik. Konkurs byl vyhlášen rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 15. 9. 1995, pod čj. 20 K 160/94-31. Správcem konkursní podstaty byl jmenován dne 15. 9. 1995 JUDr. M.K. (navrhovatel). Dne 26. 11. 1996 podal navrhovatel, v rámci plnění povinností vyplývajících mu z titulu správce konkursní podstaty, ke Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu práv a hospodaření k nemovitostem v k.ú. B. Soud jej vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 143.036,- Kč. Protože majetek úpadce nepostačoval k úhradě soudních poplatků, požádal navrhovatel soud o osvobození od poplatků. Soud však osvobození nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že žalobou nesledoval pouze účel opatřit do konkurzní podstaty majetek, ze kterého by byli uspokojeni věřitelé, ale též opatření majetku pro krytí nákladů spojených s konkurzem. Vyměřený soudní poplatek je vysoký a navrhovatel, jako správce konkurzní podstaty, nedisponuje dostatečnými prostředky k jeho úhradě. Domnívá se proto, že v daném případě jsou splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku.
Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím ze dne 17. 9. 1998, čj. 6 Cmo 15/97-16, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že navrhovatel neprokázal, že jsou dány důvody pro osvobození od soudního poplatku. Především uplatněný nárok není zjevně neoprávněný, navrhovatel by mohl být ve sporu úspěšný. Pokud jde o druhý důvod, který zákon pro přiznání osvobození od soudních poplatků zná, Vrchní soud konstatoval, že soudní poplatky vynaložené správcem konkurzní podstaty na soudní řízení po prohlášení konkurzu, jsou ve smyslu ust. §31 odst. 2 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání, pohledávkami za podstatou. Jestliže majetek úpadce nepostačuje na úhradu nákladů konkurzu, je dán důvod ke zrušení konkurzu. Nedostatek prostředků z majetku dlužníka k úhradě soudních poplatků v konkurzní podstatě není důvodem k osvobození správce konkurzní podstaty od povinnosti platit soudní poplatky za podané návrhy. Zákon předpokládá, že výdaje správce konkurzní podstaty budou kryty z konkurzní podstaty nebo záloh poskytnutých věřiteli. Pokud tyto prostředky k úhradě nákladů konkurzu nestačí, má být konkurz zrušen. Žádný z příslušných zákonů nepředpokládá, že by se stát měl podílet na nákladech konkurzního řízení osvobozením správce konkurzní podstaty od soudních poplatků za spory konkurzem vyvolané.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, neboť podle jeho názoru mu postupem soudu bylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudní poplatek není schopen zaplatit, neboť hotovost v rámci konkursu je mnohem nižší, než výše poplatku. Navrhovatel se domnívá, že prokáže-li v případě konkursu správce konkursní podstaty nedostatek finančních prostředků (což soudy obou stupňů vzaly za prokázané), má nárok na osvobození od soudních poplatků pro majetkové poměry. Upřením práva na osvobození od poplatku bylo navrhovateli, podle jeho názoru, upřeno právo přístupu k soudu.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 23. 12. 1998 poukázal na skutečnost, že zákon stanoví dva předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. První spočívá v tom, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V daném případě nebylo vyloučeno, že navrhovatel by mohl být ve sporu úspěšný, uplatněný nárok nebyl zjevně neoprávněný. Druhým důvodem mohou být poměry účastníka. Soud vzal v úvahu celkovou hodnotu majetku, se kterým nakládal správce konkursní podstaty a pohledávky za podstatou, které bude třeba uhradit. Soudní poplatky jsou pohledávkou za podstatou. Jestliže tedy správce konkursní podstaty zjistil, že majetek úpadce ke krytí nákladu konkursu nepostačuje, měl sám dát soudu návrh na zrušení konkursu [§44 odst. 1 písmeno d) zákona o konkursu a vyrovnání]. Nedostatek majetku úpadce a odmítnutí věřitelů složit zálohu k úhradě nákladů správce nemůže být kompenzováno státem osvobozením od soudních poplatků.
Ústavní stížnost není důvodná.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy shodně stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, tedy tzv. právo na spravedlivý proces. V souzeném případě nebylo navrhovateli bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva u soudu. Jestliže soudy požadovaly, aby splnil všechny požadavky, zákonem stanovené pro řádné uplatnění práva, nelze to považovat za porušení navrhovatelových základních práv, neboť domáhat se práv je možné jen stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Na správci konkurzní podstaty pochopitelně nelze požadovat, aby snášel náklady soudního řízení, souvisícího s konkurzem, z vlastních prostředků; k tomu slouží prostředky úpadce. Jestliže však jsou tyto prostředky nedostatečné, je zákonem stanoven další postup, který spočívá ve zrušení konkurzu a následném jiném, zákonem rovněž stanoveném, právním postupu směřujícím k likvidaci úpadce. V úvahu je třeba vzít i skutečnost, že navrhovatel se pokusil získat potřebné prostředky od věřitelů složením zálohy, ti však zálohu odmítli složit. Teprve po tom soud osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Správce konkurzní podstaty jednal v daném případě nepochybně především v zájmu věřitelů, tedy tak, aby byly pokud možno jejich pohledávky v konkurzním řízení uspokojeny. Jestliže věřitelé (v počtu 86,9% pohledávek, tedy výrazná většina z nich) odmítli snášet náklady spojené s vymáháním předmětné pohledávky, ze které mohly být v případě úspěchu ve sporu tyto jejich pohledávky uspokojeny, dali tím vlastně najevo, že netrvají na předmětném sporu. V takovém případě nelze na státu spravedlivě požadovat, aby snášel náklady řízení a v konečném důsledku považovat postup soudu za porušení navrhovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu