ECLI:CZ:US:1999:3.US.489.98
sp. zn. III. ÚS 489/98
Usnesení
III. ÚS 489/98
Ústavní soud rozhodl dne 9. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky U., zastoupené JUDr. I.K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 1998, sp. zn. 8 Co 977/98, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 50 E 500/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 1998 (8 Co 977/98-26), jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
30. dubna 1998 (50 E 500/98-7), jímž byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky k vymožení částky 10,300.000 Kč s 6 % úrokem od 31. 5. 1996 do zaplacení z částky
5,000.000 Kč a od 28. 5. 1996 do zaplacení z částky 5,000.300 Kč a dále pro částku
34.303 Kč a pro náklady předcházejícího řízení v částce 483.008 Kč a náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které byly oprávněnému přiznány v částce 150.000 Kč přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky (v původním řízení povinné) u peněžního ústavu Č, ve prospěch vedlejšího účastníka (v původním řízení oprávněné) J.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu "zakotvené v čl. 90
Ústavy ČR", právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě tří titulů, a to směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 1996 (1 Sm 320/96), ze dne 17. 1. 1997 (2 Sm 560/96) a ze dne
17. 1. 1997 (2 Sm 561/96), přestože tyto směnečné platební rozkazy dosud - dle tvrzení stěžovatelky - nenabyly právní moci a nemohly být proto podkladem pro výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení §251 o. s. ř. V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka rozvádí důvody, o které opírá svá skutková a procesní tvrzení, zejména ve vztahu k řízení před obecnými soudy, aniž by se dále zabývala ústavněprávními aspekty svých tvrzení. Mimo obecného konstatování porušení označených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod stěžovatelka již ve své ústavní stížnosti ústavněprávní argumentaci ve vztahu k napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci neuvádí. Předložená ústavní stížnost je tak polemikou se závěry obecných soudů, a to jak po stránce skutkové, tak po stránce procesní, jíž stěžovatelka pouze rozvíjí své námitky, které uplatnila v původním řízení před obecnými soudy v rámci řízení opravného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své ustálené judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, této námitce stěžovatelky nelze přisvědčit, neboť Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jestliže totiž stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci ji zkrátily v tomto právu tím, že se nezabývaly vznesenými námitkami (zejména ve vztahu k právní moci a vykonatelnosti exekučních titulů), pak Ústavní soud musí konstatovat, že se tvrzení stěžovatelky, obsažená v ústavní stížnosti, v tomto směru nejeví jako odpovídající stavu věci.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, který si Ústavní soud vyžádal, mimo jiné plyne, že na č. l. 11 až 13 je odvolání stěžovatelky (v původním řízení povinné) proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 1998 (50 E 500/98-7), jehož obsahem jsou zejména námitky stěžovatelky ve vztahu k právní moci a vykonatelnosti směnečných platebních rozkazů (označených shora), které byly podkladem pro vydání exekučního rozhodnutí. S těmito námitkami se pak Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí zcela vypořádal a toto rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za řádně zdůvodněné
(§157 odst. 2 o. s. ř.). Nelze proto přijmout tvrzení stěžovatelky v tom, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy zaujaly ve svých rozhodnutích stanovisko, které je odlišné od jejího stanoviska, a které ve svém důsledku pro ni znamenalo neúspěch v řízení. Obdobně je nedůvodná další námitka stěžovatelky ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť výkon práva prováděný na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo vydáno v průběhu řádného řízení před obecnými soudy v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod nelze považovat za zásah do ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví. Výklad ochrany vlastnictví, jak jej podává stěžovatelka v ústavní stížnosti, by ve svém důsledku znamenal nemožnost výkonu rozhodnutí proti majetku povinných k uplatnění oprávněných nároků věřitelů v situaci, kdy povinný jako dlužník neplní svou zákonem nebo smlouvou stanovenou povinnost.
V situaci, kdy Ústavní soud zjistil, že tvrzení stěžovatelky uváděná v její ústavní stížnosti nemají oporu ve spisovém materiálu Okresního soudu v Ostravě (50 E 500/98), nezbývá než konstatovat, že námitky stěžovatelky stran porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod nejsou důvodná a nelze dovodit, že by obecné soudy svým postupem porušily ustanovení označených článků Listiny základních práv a svobod a zkrátily tak stěžovatelku na jejich právech na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
Ústavní stížnost stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy námitek, jak shora byly naznačeny; nezbylo proto než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. prosince 1999