ECLI:CZ:US:1999:3.US.493.98
sp. zn. III. ÚS 493/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatele M.V., zastoupeného JUDr. A.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.7.1998, čj. 4 Tz 58/98-11, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 24. 11. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Podaná ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 1998, čj. 4 Tz 58/98-11, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, podané ministryní spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 1996, čj. 3 To 284/96-163, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 1996, čj. 2 T 287/95-141, kterým byl navrhovateli uložen vedle trestu odnětí svobody i trest vyhoštění.
Ústavní soud si vyžádal spisy Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tz 58/98 a Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 7 T 287/95 a z nich zjistil, že navrhovatel byl dne 24. dubna 1996 uznán vinným, že spáchal trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen podle citovaného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Dále byl navrhovateli podle §57 trestního zákona uložen trest vyhoštění z území České republiky (dále ČR) do ciziny. Část rozsudku, týkající se trestu vyhoštění soud odůvodnil tím, že navrhovatel je občanem SR, v místě trvalého bydliště v SR se však delší dobu nezdržoval. Byl bez zaměstnání, nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na ÚP. Podmínkou uložení trestu vyhoštění je skutečnost, že to vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Nebezpečím pro tyto chráněné hodnoty byla podle okresního soudu závažnost trestné činnosti navrhovatele. Soud zkoumal osobní poměry navrhovatele, zejména jeho vztahy a případné rodinné vazby na příbuzenstvo žijící v ČR a zjistil, že navrhovatel není vázán rodinnými či příbuzenskými vazbami na toto území.
Proti rozsudku podala státní zástupkyně odvolání do výroku o trestu, neboť podle ní byl uložený trest odnětí svobody zjevně nepřiměřený především závažným trvalým následkům jednání navrhovatele na psychiku poškozeného.
Krajský soud v Ostravě dne 17. 6. 1996 usnesením, čj. 3 To 284/96-163, odvolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že závěry znaleckých posudků znalců v oboru psychiatrie a sexuologie nekonstatovaly skutečnost, že uvedený prožitek bude mít pro poškozeného do budoucna trvalý následek. Výše trestu se tedy jeví jako přiměřená. Pokud jde o trest vyhoštění, krajský soud konstatoval, že navrhovatel není občanem ČR, ani osobou, jíž bylo přiznáno postavení uprchlíka, přičemž vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí a majetku. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. června 1996.
Proti tomuto usnesení podala dne 23. 4. 1998 tehdejší ministryně spravedlnosti ve prospěch navrhovatele stížnost pro porušení zákona. Pokud jde o trest odnětí svobody, považovala jej za odpovídající společenské nebezpečnosti jednání navrhovatele. Podle ministryně spravedlnosti však byl v neprospěch navrhovatele porušen zákon v ust. §2 odst. 5 trestního řádu ve vztahu k ustanovení §57 trestního zákona, v tehdy platném znění. Podle citovaného ustanovení totiž orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro posouzení případu, včetně poměrů pachatele, k nimž soud přihlíží, mimo jiné, při stanovení trestu a jeho výměry. Podle ust. §57 trestního zákona mohl soud uložit pachateli trest vyhoštění z území republiky v případě, že bylo shledáno, že se nejedná o občana České republiky nebo o osobu, jíž bylo přiznáno postavení uprchlíka a současně to vyžadovala bezpečnost lidí, či majetku nebo jiný zájem. I když není vyloučeno, aby trest vyhoštění byl uložen občanu SR, který byl dříve československým občanem, je třeba zvažovat i přiměřenost tohoto trestu z hlediska obecných ustanovení §23 odst. 1 trestního zákona a §31 odst. 1 trestního zákona, která stanoví obecná hlediska pro určení druhu a výměry trestu. Soud byl povinen zvažovat i osobní poměry obžalovaného, u něhož bylo třeba přihlédnout k tomu, že byl občanem bývalé České a Slovenské federativní republiky, přičemž podle vlastního vyjádření se po celou dobu svého dosavadního života v podstatě stále zdržoval na území nynější ČR, kde i ve věku dospělosti pobýval v různých sociálních ústavech a ještě v roce 1995 pobíral sociální dávky ve formě invalidního důchodu, vyměřeného ČSSZ. V daných souvislostech se jevilo jako podstatné, že obžalovaný také tvrdil, že na území ČR v době, kdy mu byl uložen trest vyhoštění, žila převážná většina jeho nejbližších příbuzných. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu, zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který může být zvlášť citelný u osob, jež sice nejsou občany ČR, ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k území republiky. Vzhledem k těmto skutečnostem je možno trest vyhoštění uložit jen v případech, ve kterých to nevylučují osobní poměry obviněného, zejména jeho rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v ČR, kde prožil převážnou část svého života. Jen tak je možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života. Pouze takové rozhodnutí je pak v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), který zajišťuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 7. 1998, čj. 4 Tz 58/98-11, stížnost pro porušení zákona zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že oba soudy se v dostatečné míře zabývaly osobními poměry navrhovatele a uvážily kritéria pro uložení trestu vyhoštění. Pečlivě také posuzovaly vztahy navrhovatele a jeho případné rodinné vazby na příbuzenstvo žijící v ČR z toho hlediska, aby tento trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života. Navrhovatel je občanem SR a trvalým bydlištěm na S., je svobodný, nemá vlastní rodinu. Rodiče se o něj v dětství nestarali, byl proto umístěn v DD, kde také ukončil školní docházku v 7. třídě zvláštní školy. V místě trvalého bydliště (kde byl hlášen u své sestry D.B.) se nezdržoval a pobýval příležitostně na různých místech. Naposledy bydlel u A.N., přičemž ona sama se vyjádřila, že u nich nešlo o vztah druha a družky, ale bylo to jen "na zkoušku". Zpočátku pracoval, poté ztratil o práci zájem a od roku 1988 byl, mimo příležitostné práce, bez zaměstnání. Na příslušných úřadech práce nebyl registrován jako uchazeč o zaměstnání. Se svými bratry se podle vlastní výpovědi nestýkal. Za této situace je správný závěr soudu prvního stupně, že navrhovatel není vázán na území ČR takovými rodinnými či příbuzenskými vazbami, které by vylučovaly i uložení trestu vyhoštění, případně, vzhledem k nímž by se uložení tohoto trestu jevilo nepřiměřeně přísným. Rovněž závěr odvolacího soudu, že uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí a majetku je správný. Navíc nelze přehlédnout, že trest vyhoštění do SR byl již téměř před rokem, po výkonu trestu odnětí svobody, realizován, a od té doby žije obviněný v SR.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že se sice narodil na území dnešní SR, ale od svých pěti let žije v ČR. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl umístěn v několika ústavech sociální péče. Byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, po tom, co mu byla tato způsobilost vrácena, odejel na doporučení sociálních pracovnic ke své setře D.B., když mu před tím sociální pracovnice vyřídily slovenské státní občanství. Během svých pobytů v sociálních ústavech pracoval jako pomocný dělník. Během cca 1/2 ročního pobytu na S. sice pobýval u své sestry, ale sestra a švagr s ním nejednali dobře, nedávali mu řádnou stravu a zneužívali jej k těžkým pracím. Na adresu švagra byl vyplácen i jeho invalidní důchod, který mu však švagr nepředával. Proto od své sestry utekl, žil nějakou dobu na faře a pak se vrátil do ČR. Z počátku žil jako bezdomovec, později u rodiny S., ještě později u pí N. Odtud byl vzat do vazby. Nyní žije na S., protože však zde nikoho nemá (všichni příbuzní žijí v ČR) a z výše uvedených důvodů nechce žít u sestry, žije u AN. Je sice pravdou, že se se svými příbuznými v ČR příliš nestýkal, bylo to však způsobeno tím, že byl umístěn v sociálních ústavech jakožto osoba nesvéprávná. V ČR má mnoho přátel a známých, jejich pomoc je pro něj v procesu integrace do společnosti nepostradatelná, neboť sám není osobou, která by byla schopna se o sebe postarat a pochopit smysl všedních věcí a vztahů, s nimiž se každodenně setkává. Jeho rodným jazykem je čeština, celý svůj život žil v českém prostředí a užíval český jazyk. Trest vyhoštění je doživotním trestem, což znamená, že navrhovatel nebude moci navštívit svou rodinu ani v závažné rodinné situaci (pohřeb, svatba, narození dítěte apod.), což je, s ohledem na to, že navrhovatel je romského původu a pro toto etnikum jsou charakteristické silné a široké příbuzenské vztahy, velmi významné. Podle názoru navrhovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho základní právo dané mu čl. 7, odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 12. 4. 1999, jako účastník řízení, poukázal na to, že podle §266 odst. 7 trestního řádu proti rozhodování o stížnosti pro porušení zákona není přípustný žádný opravný prostředek, na jehož základě by bylo možno správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumat. Stěžovatel se však ústavní stížností právě takového přezkoumání správnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu domáhá. Dále Nejvyšší soud uvedl, že trest vyhoštění byl navrhovateli uložen na podkladě zákona a nebylo tudíž porušeno jeho ústavní právo svobody pohybu a pobytu, zaručené Listinou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Trest vyhoštění je nepochybně významným zásahem do svobody pohybu a pobytu, zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, jež sice nejsou občany ČR, ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem svými rodinnými a osobními vztahy vázány k území republiky. U takových osob bude trest vyhoštění, právě vzhledem k jejich osobním poměrům, podstatně citelnější, než u osob, které nemají k ČR žádné osobní či rodinné vazby a jejichž jednorázový nebo krátkodobý pobyt jim sloužil jen k páchání trestné činnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem je možno trest vyhoštění uložit jen v případech, ve kterých to nevylučují osobní poměry obviněného, zejména jeho rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v ČR, kde prožil převážnou část svého života. Jen tak je totiž možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do života obviněného. Pouze takové rozhodnutí je pak v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zajišťuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Ústavní soud však nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení navrhovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. K jednotlivým namítaným porušením navrhovatelových základních práv je třeba uvést, že článek 7 odst. 2 Listiny, stejně jako čl. 3 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení, stejně jako postupem Nejvyššího soudu, byla porušena citovaná ustanovení. Trestní řízení probíhalo korektně, s dodržením všech zákonných pravidel.
Článek 10 odst. 2 Listiny, stejně jako čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy zajišťují ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Stát může do těchto práv zasáhnout jen v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V souzeném případě, jak již bylo konstatováno výše, soudy postupovaly v intencích zákona. Navrhovatel ostatně ve stížnosti ani nenamítal, že by nespáchal předmětný trestný čin, zásah do soukromého a rodinného života vyvozoval jen z toho, že mu byl uložen trest vyhoštění. Ústavní soud však zjistil, že obecné soudy se zabývaly v dostatečné míře jeho soukromým, případně rodinným životem a na základě takto získaných zjištění pak vyslovily trest, který je nepochybně zásahem do soukromého a rodinného života, avšak své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. Učinil tak i Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí navrhovatel ústavní stížností napadl.
Pokud jde o namítané porušení čl. 14 Listiny, ten zaručuje svobodu pobytu a pohybu, která může být omezena jen zákonem. Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Nejvyšší soud tím, že nevyhověl stížnosti pro porušení zákona, neboť takové porušení neshledal, což také přesvědčivě zdůvodnil, postupoval ústavně konformním způsobem. K vyhoštění navrhovatele došlo v souladu s citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy. Soudy se, při úvahách o tom, zda je třeba trest vyhoštění navrhovateli skutečně ukládat, zabývaly jeho osobními poměry a uvážily zákonem vyžadovaná kritéria pro uložení trestu vyhoštění. Pečlivě také posuzovaly vztahy navrhovatele a jeho případné rodinné vazby na příbuzenstvo žijící v ČR i z toho hlediska, aby tento trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života. Navrhovatel je občanem SR a trvalým bydlištěm na S., je svobodný, nemá vlastní rodinu. Pochází z početné rodiny, doma mluvili cikánsky a maďarsky. Rodiče se o něj v dětství nestarali, byl proto umístěn v dětském domově, později v různých sociálních ústavech, ve kterých pobýval až do věku 25 let, s příbuznými se během pobytu v ústavech nestýkal a neudržoval s nimi žádné kontakty. Po opuštění sociálního ústavu se v žádném místě nezdržoval trvale, pobýval příležitostně krátkodobě na různých místech, naposledy před svým vyhoštěním bydlel v O. S příbuznými, žijícími na území ČR, se nijak nestýkal. Zpočátku, po propuštění ze sociálního ústavu, pracoval, poté ztratil o práci zájem a od roku 1988 byl, mimo příležitostné práce, bez zaměstnání, nikdy nebyl registrován jako uchazeč o zaměstnání. Tyto skutečnosti byly v soudním řízení nepochybně prokázány, mimo jiné i výpovědí navrhovatele a znaleckými posudky z oboru psychiatrie a sexuologie. Rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v ČR, kde by navrhovatel prožil převážnou část svého života, se tedy u něj objektivně nemohly vytvořit. Za těchto okolností je správný závěr, že navrhovatel není a nebyl vázán na území ČR takovými rodinnými či příbuzenskými vazbami, které by vylučovaly uložení trestu vyhoštění, případně, vzhledem k nimž by se uložení tohoto trestu jevilo nepřiměřeně přísným.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu