ECLI:CZ:US:1999:3.US.494.98
sp. zn. III. ÚS 494/98
Usnesení
III. ÚS 494/98
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele Ing. L.B., o návrhu ze dne 23. listopadu 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. listopadu 1998, se stěžovatel domáhal přezkoumání rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. září 1997, č. j. 3 T 79/97-116. Uvedl, že podle jeho přesvědčení soud nerespektoval platné zákony při posuzování jednání odsouzeného, nesprávně jeho trestnou činnost a motiv kvalifikoval - odsouzený J.S. se dopustil loupežného přepadení, za takový čin však odsouzen nebyl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným nebo je-li návrh nepřípustný [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. c) a e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 3 T 79/97-116, ze dne 9. září 1997, bylo zjištěno, že označeným rozhodnutím byl obžalovaný J.S. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Současně mu soud uložil povinnost nahradit stěžovateli způsobenou škodu a zaplatit mu částku 6.114,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený ve zbytku nároku na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Jak vyplývá z návrhu stěžovatele, ten vyslovil nespokojenost s kvalifikací trestného činu, jehož se dopustil J.S., a výší trestu, který mu byl uložen, pokud jde o povinnost uhradit mu způsobenou škodu. Zde uvedl, že tato byla vyšší např. o hotovost, kterou vložil do telefonního aparátu než mu bylo odsouzeným znemožněno telefonování.
Pro výše uvedená zjištění byl návrh, v souladu s §43 odst. 1 písm. c) a e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Stěžovatel v trestním řízení vedeném proti J.S. není osobou, které náleží právo opravného prostředku proti výroku o vině a trestu jmenovaného, a tedy ani právo k ústavní stížnosti. Účastníkem trestního řízení byl pouze jako poškozený s uplatněným nárokem na náhradu škody, přičemž o této bylo, jak vyplývá z obsahu stížnosti a předloženého rozsudku, rozhodnuto soudem I. stupně. Stěžovatel, jako poškozený, kromě opravného prostředku proti výroku, jímž byl odkázán na občanskoprávní řízení, má ještě možnost v takovém řízení se domáhat náhrady škody, která mu přiznána nebyla, a tedy možnost využít procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzených práv poskytuje.
Pro odmítnutí stížnosti netrval soud na odstranění vad návrhu, zejména na splnění povinnosti stěžovatele být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem [§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 8. března 1999
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj