ECLI:CZ:US:1999:3.US.499.98
sp. zn. III. ÚS 499/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele F.Z., zastoupeného JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1998, čj. 10 Co 1033/97-45, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 27. 11. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena 30. 11. 1998 a v ní brojil proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.7.1998, čj. 10 Co 1033/97-45, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, sp.zn. 8 C 370/96-26, s tím, že takto bylo zasaženo jeho základní právo obsažené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp.zn. 8 C 370/96 a z něj zjistil, že dne 11. 12. 1996 podal navrhovatel tomuto soudu žalobu na určení, že zaniklo věcné břemeno cesty pro tam určené parcely v jeho vlastnictví, jak je zapsáno u KÚ V., na LV č. 373 pro obec a k.ú. N. Soud rozsudkem, čj. 8 C 370/96-26, ze dne 11. 9. 1997, žalobu zamítl, což odůvodnil tím, že uvedené věcné břemeno bylo propůjčeno rozhodnutím soudu ve Vsetíně ze dne 2. 10. 1941, sp.zn. Nc II 286/41, A.J., právní předchůdkyni žalovaného, pro nemovitosti v k.ú. N., p.č. 10438 a 10451, jako pro pozemky panující, přes p.č. 10434, ve vlastnictví A.Z., právní předchůdkyně žalobce. Toto omezení bylo a je řádně zapsáno v kat. nemovitostí. Toto právo nepatří určité osobě, ale je spojeno s vlastnictvím uvedených pozemků. V případě změny vlastnictví mění se zároveň osoba oprávněného.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž uváděl, shodně s původní žalobou, že právo služebnosti bylo zřízeno pro osobu A.J. a její smrtí tudíž zaniklo.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.7.1998, čj. 10 Co 1033/97-45, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 10. 1941, sp.zn. Nc II 286/41, bylo zřízeno právo cesty pro parcely č. 10438 a 10451, jako pozemky panující, v šířce 2,5 m přes parcelu č. 10434/1. Dle nařízení soudu měl být zápis této služebnosti po právní moci usnesení proveden do pozemkové knihy k.ú. N. Podle ust. §472 obecného zákoníku občanského z roku 1811, ve znění zákona č. 108/1933 Sb., který platil v době zřizování služebnosti, právem služebnosti se vlastník zavazuje stran své věci ve prospěch jiné osoby něco snášeti nebo opomíjeti. Je to právo věcné, účinné proti každému držiteli služebné věci. Podle §473 téhož zákona, spojí-li se právo služebnosti s držbou pozemku, aby se mohlo užívati s větším prospěchem nebo s větším pohodlím, vznikne služebnost pozemková. Podle ust. §474 téhož zákona, u služebnosti pozemkových se počítá s dvěma držiteli pozemků, z nichž jednomu jako zavázanému náleží statek služebný, druhému, jako oprávněnému, statek panující. Panující statek je určen buď pro polní hospodářství nebo k jiné osobní potřebě. Právo služebnosti pozemku služebného vzniklo za účelem prospěšnějšího a pohodlnějšího užívání pozemku panujícího a tudíž se jedná o pozemkovou služebnost polní. Pokud citované usnesení Okresního soudu ve Vsetíně konkretizuje držitele služebnosti, jedná se o označení účastníků soudního řízení a ne o vymezení osob služebností zavázané a oprávněné. Jedná se o věcné břemeno, spojené s vlastnictvím nemovitostí, které nezaniklo smrtí právní předchůdkyně žalovaného, ale přešlo na žalovaného s vlastnictvím věci.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, doplněnou dne 13. 1. 1999, v níž namítal, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soud neposkytl jeho vlastnickému právu ochranu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud zvážil, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení některých ústavních principů. Pochybení však neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti je třeba podotknout, že podstata ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly ve shodě s ust. §132 o.s.ř. Správně dovodily, že sporná služebnost byla propůjčena (v souladu s předpisy platnými v době jejího zřízení) pro označené nemovitosti, nikoliv pro jednotlivou osobu. O charakteru služebnosti nebylo ostatně řadu let sporu.
Jádro posuzované věci spočívá v tom, zda služebnost, zřízená rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 10. 1941, sp.zn. Nc II 286/41, je služebností pozemku či osobní, vážící se pouze na osobu A.J. Z uvedeného usnesení Okresního soudu ve Vsetíně je zcela jasně zřejmé, že služebnost cesty byla propůjčena pro konkrétně určené nemovitosti, jako pro pozemky panující. Soud tak učinil jednak ve výroku, když rozhodl, že "po uplynutí 4 neděl po právní moci usnesení nařídí soud z úřední moci zápis služebnosti cesty ve vložce č. 1.426 a ve vložce č. 2.864 pozemkové knihy kat. území N., jako statku služebném a poznámku ve vložce 253 téže pozemkové knihy, jako statku panujícím...", jednak v odůvodnění usnesení, kde píše o tom, že "místním ohledáním a slyšením znalců zjistil soud, že se pozemkům navrhovatelčiným a to parcelám 10.438 a 10.451 zapsaným ve vložce č. 253 poz. kn. k.ú. N. nedostává spojení se sítí veřejných cest a že k řádnému obdělávání těchto pozemků jest takového spojení s veřejnou cestou zapotřebí...Bylo proto zříditi nezbytnou cestu...v šířce 2.5 m".
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp.zn. 8 C 370/96, dále plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i další zásady, plynoucí z čl. 37 Listiny. Věc na základě žaloby a za přítomnosti stran řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.
Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Listina základních práv a svobod poskytuje v čl. 11 odst. 1 ochranu vlastnictví, avšak zároveň stanoví v odst. 3 citovaného článku, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na úkor práv druhých. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že věcné břemeno (právo cesty) bylo zřízeno v souladu se zákonem a v souladu s ním také existuje, je takovýto zásah do vlastnického práva v souladu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod a nelze v něm spatřovat porušení navrhovatelových základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu