ECLI:CZ:US:1999:3.US.508.98
sp. zn. III. ÚS 508/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu L.T., zastoupeného JUDr. F.K., na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 To 65/98-471, ze dne 6. 10. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 7 T 33/98-406, ze dne 29. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 4. 12. 1998 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 To 65/98-471, ze dne 6. 10. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 7 T 33/98-406, ze dne 29. 6. 1998. To proto, že uvedenými rozhodnutími mělo být zasaženo jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 33/98, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 7 T 33/98-406, ze dne 29. 6. 1998, trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) k trestu odnětí svobody. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze a ten svým usnesením, č.j. 7 To 65/98-471, ze dne 6. 10. 1998, odvolání navrhovatele podle §256 trestního řádu (dále tr.řád) zamítl. Skutkově šlo o to, že dle přesvědčení obecných soudů navrhovatel v době mezi 22.01 hod. dne 21. 9. 1997 a 7.30 hod. následujícího dne jako řidič vozidla taxi na blíže nezjištěném místě úmyslně usmrtil J.Š. V průběhu celého trestního řízení navrhovatel popíral, že by se uvedeného jednání dopustil a zdůrazňoval, že přímý důkaz o jeho vině nebyl nalezen s tím, že ani provedeným dokazováním se nepodařilo odstranit všechny pochybnosti o jeho případné vině s tím, že lze připustit i jiná vysvětlení smrti postižené.
V rámci podané ústavní stížnosti potom navrhovatel opětovně poukázal na důvody obhajoby, kterou uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, zejména i před obecnými soudy. Poukázal na to, že s ním byl dne 29. 9. 1997 sepsán (tedy ještě před sdělením obvinění) protokol (úřední záznam) a že z takto jím učiněných výpovědí potom nadále vycházely orgány činné v trestním řízení a dovozuje, že tyto výpovědi byly užity vlastně jako důkaz proti jeho osobě. Uvedl, že z takto procesně (dvou) neúčinných výpovědí bylo vycházeno i v dalším průběhu trestního řízení vedeného proti jeho osobě, a to i pokládáním otázek, které z těchto jeho (procesně neúčinných výpovědí) vycházely. Má za to, že při jednání před soudem mu byly kladeny kapciózní otázky se snahou jej zmást a takto je přesvědčen, že soud (soudci) byl podjatý. Jeho výhrady směřují i do podaného posudku z oboru soudního lékařství, který pokládá za neobjektivní a založený spíše na spekulacích než na faktech (zejména z hlediska mechanismů, kterými byla dovozena příčina smrti poškozené). Výhrady uplatnil i ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie, který byl podán na jeho osobu s tím, že v rámci podaného posudku se znalci vyjadřovali i k jeho případné vině. Výhrady směřuje i vůči způsobu obhajoby, kterou volil jeho obhájce (zejména při závěrečné řeči se činností svého obhájce cítil poškozen). Konečně uvedl, že dle jeho názoru došlo ke ztrátě důležitého důkazu, kterým bylo pořízení fotodokumentace jím užívaného automobilu (pořizováno 29. 9. 1997), když soud důkladně neprověřil jak došlo ke zničení firem (zda náhodně či vadou filmu). V podání, které obdržel Ústavní soud dne 24. 2. 1999 a které doplňuje podaný návrh stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy neakceptovaly všechny jeho návrhy na provedení důkazů a nepřihlédl dostatečně k jeho námitkám, které v trestním řízení vedeného proti jeho osobě uplatnil. Uzavírá, že proti němu nebyl postaven žádný přímý důkaz prokazující jeho vinu a nebyla jednoznačně prokázána ani příčina smrti poškozené, místo trestného činu a nakonec ani jeho motiv. Takto tedy bylo porušeno jeho základní právo obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Na výzvu Ústavního soudu se k věci vyjádřil i účastník řízení, kterým je Vrchní soud v Praze. Ten ve svém vyjádření uvedl, že orgány činné v trestním řízení (a to i v řízení přípravném) věnovaly patřičnou pozornost shromáždění důkazů a jejich procesně nezávadnému provedení. K argumentaci navrhovatele potom uvedl, že na ni bylo reagováno v odůvodnění zmíněného rozhodnutí. S poukazem na uvedené potom shledává ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji navrhnul odmítnout.
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat "dohled" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do té může zasáhnout pouze tehdy, jestliže byla pravomocným rozhodnutím soudů v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z takového pohledu přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím jádrem je především nesouhlas navrhovatele s provedeným dokazováním v jeho trestní věci (zejména s jeho rozsahem) a stejně tak nesouhlas se závěry obecných soudů, které z provedeného dokazování dovodily. Je sice pravdou, že navrhovatel nebyl postaven před přímý důkaz svědčící o jeho vině, zároveň však nelze mít zásadních výhrad k závěru odvolacího soudu, totiž, že řetězec nepřímých důkazů při absenci přímých je natolik pevně uzavřený, že nejsou dány sebemenší pochybnosti o prokázané vině. Souhrn nepřímých důkazů k prokazování viny musí samozřejmě tvořit logickou a ničím nenarušovanou ucelenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny okolnosti souzeného skutku a usvědčuje z jeho páchání obžalovaného, ale také vylučují možnosti jakéhokoliv jiného závěru. I podle přesvědčení Ústavního soudu se takto v projednávané věci stalo, když obsáhle provedené dokazování takovýto závěr umožňuje učinit. K jednotlivým námitkám navrhovatele nutno uvést, že v provedeném trestním řízení bylo přihlíženo pouze k důkazům, které byly provedeny v souladu s trestně procesními předpisy a tedy takovými, které byly provedeny až poté co bylo navrhovateli sděleno obvinění. Nelze nijak ze spisového materiálu dovodit, že by soudy vycházely z vysvětlení či úředních záznamů jak namítá navrhovatel. Ani z podaných znaleckých posudků či vysvětlení v trestním řízení činných znalců nelze dovodit protiprávní postup ohrožující v tomto směru postavení navrhovatele. Bezpochyby také bylo zjištěno, že smrt poškozené nastala působením násilí a je takto nerozhodné, která ze tří zjištěných okolností (druhů zjištěného násilí) byla tou jež přivodila smrt. Spisový materiál neobsahuje žádné náznaky údajné zaujatosti soudců, kteří mají zajisté možnost dotazovat se (a to i opakovaně) na stejné či podobné skutečnosti, které bezpochyby souvisí s předmětem konaného řízení (možnosti námitek o případné podjatosti soudců navrhovatel zbaven nebyl). Ohledně úvah o ztrátě fotodokumentačních materiálů lze potom plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která ani v tomto směru nevzbuzují pochybnosti. Konečně námitky stran vedené obhajoby navrhovatele jsou z hlediska úvah Ústavního soudu pro potřeby jeho rozhodnutí zcela irelevantní. Stejně tak zejména odvolací soud vysvětlil proč nepřisvědčil návrhům na doplnění dokazování, když proti jeho úvaze, že provedené dokazování bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, nenašel Ústavní soud v podaném návrhu takové argumenty, které by závěry obecných soudů mohly vyvrátit. Lze tedy uzavřít, že provedené dokazování bylo konáno způsobem, který nelze označit za odporující zákonu a tedy ani za takový, který by vykazoval znaky protiústavnosti. Není pochyb o tom, že věc navrhovatele byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti se zajištěním jeho možnosti se ke všem provedeným důkazům vyjádřit, kteréžto možnosti také navrhovatel využil. Namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak za popsaného stavu Ústavní soud shledat nemohl.
S poukazem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu