ECLI:CZ:US:1999:3.US.523.98
sp. zn. III. ÚS 523/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů RNDr. M.J. a Ing. P.J., oba zastoupeni JUDr. J.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 15 Co 344/98-68, ze dne 15. října 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.12.1997, čj. 29 C 236/95-39, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 14. 12. 1998 návrh, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, čj. 15 Co 344/98-68 a proti souvisejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1997, čj. 29 C 236/95-39, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 29 C 236/95 a z něj zjistil, že dne 26. 9. 1995 podali manželé MUDr. M.O. a MUDr. Z.O. žalobu, v níž požadovali, aby soud rozhodl o povinnosti navrhovatelů zaplatit v žalobě uvedenou částku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že navrhovatelé - manželé J. - uzavřeli se žalobci smlouvu o budoucí smlouvě ohledně koupě nemovitosti v k.ú. L., kterou tehdy navrhovatelé vlastnili. Zároveň jim poskytli zálohu na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč. Navrhovatelé se ve smlouvě zavázali, že v případě odstoupení od této smlouvy, neochoty uzavřít kupní smlouvu nebo za jiných, v dohodě uvedených, podmínek vrátit žalobcům zálohu a zaplatit jim smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč. Dále bylo ve smlouvě sjednáno, že žalobci jsou za výše uvedených podmínek oprávněni požadovat náhradu škody, která by jim tím vznikla. K uzavření kupní smlouvy nedošlo, neboť žalovaní prodali předmětnou nemovitost v mezidobí jiné osobě za podstatně vyšší cenu. Žalobci proto požadovali po navrhovatelích vrácení zálohy, zaplacení smluvní pokuty a náhradu škody, kterou vyčíslili na 36.940,- Kč. Celkem se tedy jednalo o 136.940,- Kč. V průběhu řízení byla částka upravena na 86.940,- Kč.
Obvodní soud rozsudkem, čj. 29 C 236/9-39, dne 2. prosince 1997, žalobě vyhověl. Rozsudek odůvodnil tím, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle které měli nejpozději do 14 dnů po podpisu této smlouvy o budoucí smlouvě uzavřít kupní smlouvu na dům v k.ú. L. Kupní cena byla sjednána na částku 850.000,- Kč, přičemž při podpisu smlouvy o budoucí smlouvě byla na tuto cenu předána záloha 50.000,- Kč. Ve smlouvě byly sjednány sankční podmínky pro případ odstoupení od této smlouvy nebo neochoty uzavřít kupní smlouvu. Navrhovatelé však v době, kdy ještě běžela lhůta k uzavření kupní smlouvy se žalobci, uzavřeli kupní smlouvu na předmětnou nemovitost s jinou osobou - ing. M., od kterého rovněž převzali zálohu na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč a obratem mu předmětnou nemovitost prodali za cenu 1.150.000,- Kč. Žalobcům tak vznikla škoda ve výši 36.940,- Kč za zbytečně vyplacenou odměnu realitní kanceláři, za odměnu architekta za zahájenou inženýrskou činnost a za náklady právního zastoupení. Rovněž vznikl závazek zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé odvolání, v němž namítali, že soud nesprávně posoudil důvod odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě, neboť nevzal v úvahu okolnosti, že smlouva o budoucí smlouvě byla uzavřena v rozporu s právem (neměla požadované náležitosti, smlouvu uzavřel jen RNDr. J. a plná moc, kterou mu udělila jeho manželka k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, nekoresponduje s textem smlouvy, neboť zmocňovala RNDr. J. "k uzavření předkupní smlouvy" a nikoliv "smlouvy o budoucí smlouvě"), dále nezohlednil problém průkazu totožnosti navrhovatele, který způsoboval (spolu s nesprávnou formulací smlouvy o budoucí smlouvě), že by smlouvu neregistroval Katastrální úřad, nesprávně určil úroky z prodlení, nesprávně a špatně posoudil lhůtu, určenou smlouvou o budoucí smlouvě.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 1998, čj. 15 Co 344/98-68, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že vychází-li se z textu plné moci, je zřejmé, že na základě tohoto zmocnění byl RNDr. J. oprávněn "k vyřízení všech formalit a náležitostí ve věci prodeje (respekt. uzavření předkupní smlouvy) naší nemovitosti v L., st. parcelou č. 542 a zahradou parc. číslo 541". Podpis byl ověřen M.ú. v P. Každý právní úkon je třeba ve smyslu §41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). posuzovat podle obsahu, i když je nesprávně označen. Z udělené plné moci vyplývá, že zmocnění se týká vyřízení formalit a náležitostí ve věci prodeje předmětných nemovitostí. Poznámka "respekt. uzavření předkupní smlouvy" nemůže tomuto právnímu úkonu dát jiný význam. Ze smlouvy o budoucí smlouvě vyplývá, že byly splněny všechny náležitosti pro uzavření takové smlouvy podle §50a odst. 1) občanského zákoníku. Důvody uváděné navrhovateli, proč nedošlo k realizaci kupní smlouvy, jsou jen vysvětlením pohnutek jejich jednání a nezbavují je odpovědnosti za následky tohoto kroku. Pokud navrhovatelé namítali, že smlouva o budoucí smlouvě je neplatná, protože by nemohla být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, soud konstatoval, že hodnocení podmínek pro vklad do katastru nemovitostí nebylo předmětem řízení. Podmínky pro vklad do katastru nemovitostí by musela splňovat smlouva kupní, nikoliv smlouva o budoucí smlouvě a proto naprosto přesná totožnost formulací obou smluv není nutná. Úroky z prodlení byly určeny s ohledem na platný předpis podle diskontní sazby, platné v době vzniku pohledávky.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž opakovali argumenty uvedené již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, týkající se plné moci k uzavření smlouvy, polemizovali s názorem Městského soudu možnost různých formulací smlouvy o budoucí smlouvě a kupní smlouvy ve vztahu ke vkladu do katastru nemovitostí. Městský soud měl podle navrhovatelů svým postupem porušit základní práva navrhovatelky daná jí čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože fakticky omezil její vlastnické právo. Dále měl soud porušit právo obou navrhovatelů dané jim čl. 36 odst. 1 Listiny, když právní posouzení věci nekorespondovalo s obsahem provedených důkazů. Pokud se soud odvolává na §41 odst. 2 o.s.ř., má toto ustanovení na mysli procesní právní úkony, kdežto plná moc je hmotně právním úkonem.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 2. 1999 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že navrhovatelka Ing. J. z počátku neměla námitky, že nezplnomocnila svého manžela k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě. Namítala pouze, že nedala souhlas k prodeji nemovitostí za účetní cenu, ale vycházela z tržní ceny. Své stanovisko změnila až ve fázi řízení odvolacího. Je pravda, že §41 odst. 2 o.s.ř. je ustanovením procesním. Na daný případ dopadá však ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku, které klade důraz na vůli při projevu.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Postupem soudu nemohlo dojít k namítanému nucenému omezení vlastnického práva navrhovatelky (tím méně k jeho vyvlastnění), jak je uvedeno v návrhu. Z plné moci, kterou navrhovatelka zmocnila svého manžela (druhého navrhovatele) k veškerým právním jednáním týkajícím se prodeje předmětných nemovitostí plyne, že její vlastnické právo nebylo nijak omezováno. Její vůle nepochybně směřovala k tomu, aby její manžel předmětné nemovitosti prodal. Vůli pak projevila svobodně, což stvrdila svým podpisem.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, navrhovatelům nebylo bráněno, aby se domáhali stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Na věci nic nemění to, že ve sporu byli stranou žalovanou. Soud provedl veškeré jimi navrhované důkazy a v odůvodnění se s nimi řádně vypořádal. Pokud jde o to, že ust. §41 odst. 2 o.s.ř. (navrhovateli i soudy v rozsudcích nesprávně uvedeno jako §4 odst. 2 o.s.ř.), je pravdou, že se jedná o procesní ustanovení. To však nic nemění na skutečnosti, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba podle §35 odst. 2 občanského zákoníku vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V řízení před obecnými soudy pak bylo nepochybně prokázáno (a navrhovatelka sama to nepopírala), že vůle navrhovatelky směřovala k tomu, aby její manžel předmětné nemovitosti prodal a v tomto smyslu byla také vystavena plná moc. Nesprávné označení zákonného ustanovení v odůvodnění rozsudku se nijak nemohlo dotknout navrhovatelčiných základních práv. Ústavní soud neshledal v postupu Městského soudu v Praze v souzené věci nic, o by nasvědčovalo tomu, že tímto postupem byla porušena práva navrhovatelů, daná jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182 /1993 Sb., jako návrh zjevně neoprávněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu