ECLI:CZ:US:1999:3.US.53.99
sp. zn. III. ÚS 53/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. O. N., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 19 Co 668/97-173, ze dne 14. 10. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, čj. 4 C 130/91-159, 4 C 131/91, ze dne 1. 9. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 1. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 2. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 19 Co 668/97-173, ze dne 14. 10. 1998, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově, čj. 4 C 130/91, 4 C 131/91-159, ze dne 1. 9. 1997, jímž byl zamítnut návrh navrhovatele ing. O. N. a navrhovatelky J. S. na stanovení povinnosti odpůrce M. Prostějov, výrobní družstvo, vydat navrhovateli pozemky p.č. 244/1, p.č. 244/2 a p.č. 598/3 v k.ú. D. a na nich stojící objekty oplocení z betonových prefabrikátů s bránou, budovu kanceláře - část 2, soustružny, brusírny, expedice skladu materiálu, nástrojárny a přístavbu sociálního zařízení s přístavbou plynové kotelny a navrhovatelce pozemky p.č. 598/1 a p.č. 488 v k.ú. D. s budovou dílny a kotelny se skladem paliva. Podle názoru navrhovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu vlastnického práva podle č. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 130/91, vedený u Okresního soudu v Prostějově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal návrh na vydání výše uvedených nemovitostí podle zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Dále Ústavní soud zjistil, že obdobný návrh, ve vztahu k navazujícím nemovitostem proti stejnému odpůrci podala i navrhovatelka J. S., (sp. zn. 4 C 130/91) a Okresní soud v Prostějově usnesením, čj. 4 C 130/91, 131/91-81, ze dne 5. 9. 1994, obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, pod sp. zn. 4 C 131/91 a také rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 4 C 130/91, 4 C 131/91-120, ze dne 28. 5. 1996 tak, že návrhy v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že oba navrhovatelé měli postavení oprávněných osob ve smyslu cit. zákona, protože vlastnické právo otci navrhovatele a navrhovatelce samotné bylo odňato podle §5 nař. vlády č. 15/1959 Sb. Navrhovatelé doručili výzvu k vydání předmětných nemovitostí povinné osobě dne 12. 11. 1990, odpůrce výzvě nevyhověl, a proto navrhovatelé podali výše uvedenou žalobu. Z provedeného dokazování dovodil soud I. stupně, že předmětné nemovitosti nelze navrhovatelům vydat s odkazem na §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., protože tyto nemovitosti byly zastavěny po jejich odnětí státem.
K odvolání navrhovatelů, kteří uváděli především námitky proti znaleckým posudkům, vypracovaným v předmětné věci, rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který usnesením, čj. 19 Co 485/96-137, ze dne 18. 6. 1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným názorem, ukládajícím soudu I. stupně úplněji zjistit skutkový stav ve vztahu k označení odpůrce a za tím účelem doplnit dokazování, které nelze provést u soudu odvolacího z důvodů zbytečných průtahů ve věci.
V předmětné věci znovu rozhodoval Okresní soud v Prostějově, který po doplnění dokazování ve směru uvedeném v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem, čj. 4 C 130/91, 4 C 131/91-159, ze dne 1. 9. 1997, znovu zamítl oba návrhy v plném rozsahu.
K opětovnému odvolání obou navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné. Uvedl, že soud I. stupně v rámci rozhodnutí Krajského soudu v Brně řádně věc znovu projednal a odstranil vady v označení odpůrce. Dále odvolací soud souhlasil se závěry soudu I. stupně, pokud se týká podání výzvy, která byla podána řádně a včas, když v této otázce nebylo mezi účastníky řízení sporu. Dále se podrobně zabýval otázkou, zda nárok navrhovatelů je důvodný vzhledem k ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. V předchozím řízení bylo prokázáno, a to nesporně, podle konstatování odvolacího soudu, že pozemky, jejichž vydání se navrhovatelé domáhali, byly po odnětí státem zastavěny. Odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckých posudků zpracovaných ve věci, a to znaleckého posudku z oboru geodézie ohledně původních pozemků a jejich nynějších parcelních čísel a znaleckého posudku z oboru stavebnictví, který se týkal staveb umístěných na předmětných pozemcích. Uvedl, že původní pozemky p.č. 244 a p.č. 598/3 odňaté původnímu vlastníkovi, otci navrhovatelů, jsou v současnosti rozděleny tak, že ze dvou pozemků jsou vytvořeny pozemky tři, přičemž zastavěny jsou pouze pozemek p.č. 244/1 a 244/2, pozemek p.č. 598/3 je zpevněná manipulační plocha opatřená betonovým plotem a bránou. Navrhovatelce byl původně odňat pozemek p.č. 598/1, který v současné době tvoří jen část - manipulační zpevněná betonová plocha s betonovým oplocením, zbytek původního pozemku má parc. č. 488 a 489 a je zastavěn. Ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví pak vyplynul charakter staveb ve vztahu k tomu, zda byly vybudovány až po převzetí pozemků státem. Dále odvolací soud konstatoval, že podle výpisu z pozemkové knihy původní pozemek p.č. 598/3 byl zahradou, kde se žádná stavba nenalézala a původní pozemek parc. č. 598/1 byla role. Vzhledem k těmto skutečnostem pak odvolací soud rozsudkem, čj. 19 Co 668/97-173, ze dne 14. 10. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces před soudy obou stupňů, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že soud se dostatečně nevypořádal se zjištěním skutkového stavu věci, když neprovedl v tomto směru všechny důkazy, které byly v průběhu řízení navrhovány. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně navrhoval provedení revizního znaleckého posudku z oboru geodézie, protože nesouhlasil se závěry znaleckého posudku ing. S., zpracovaného v rámci řízení. Dále navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem I. Ch., zpracovaného na objednávku odpůrce. Dále nesouhlasil se závěry znaleckého posudku z oboru stavebnictví a žádal i zde revizní posudek, navrhoval rovněž vyžádání stanoviska Stavebního úřadu v Prostějově. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval navrhovatel i v tom, že po zrušení rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci soudu I. stupně k provedení dokazování se soud I. stupně omezil pouze na zjištění konkrétního označení odpůrce, další důkazy neprováděl a ve věci samé rozhodl. V dalším odvolacím řízení bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo v tom, že odvolací soud se nezabýval otázkou, proč nebyly před soudem I. stupně provedeny další navrhované důkazy. Dále navrhovatel uvedl, že napadenými rozsudky bylo porušeno i jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny. Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že ochrana má být poskytnuta ve všech případech, kdy je předchozím neoprávněným zásahem vlastnické právo původního vlastníka narušeno. Vlastnické právo navrhovatele je opřeno o příslušná ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. a povinností soudů bylo poskytnout tomuto právu zákonnou ochranu. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil i Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak uvedl, že otázka zastavěnosti pozemků, které byly předmětem řízení, je otázkou skutkovou a otázkou odbornou, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly. Hodnocení důkazů je pak právem i povinností soudu. Podle názoru tohoto účastníka řízení nemohlo v předmětné věci dojít k porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny, protože toto ustanovení předpokládá existenci vlastnického práva, avšak v daném případě nešlo o ochranu ani zásah do vlastnického práva již existujícího, ale o uplatnění restitučního nároku. Vzhledem k tomu, že podle názoru účastníka řízení nedošlo k porušení uváděných základních práv, navrhl ústavním zamítnout, pokud ji Ústavní soud svým usnesením neodmítne.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany základních práv stanovených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Převážná část ústavní stížnosti je zaměřena na nesouhlas navrhovatele s hodnocením skutkových zjištění soudy obou stupňů a nesouhlasy s právními závěry, které oba soudy z těchto zjištění vyvodily. V této otázce je nutno upozornit na již existující a konstantní judikaturu Ústavního soudu, která vychází z názoru, že Ústavnímu soudu nepřísluší znovu hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud při postupu obecných soudů byla respektována zásada volného hodnocení důkazů v hranicích upravených příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud by mohl zasáhnout do práva obecných soudů hodnotit provedené důkazy a vyvozovat z nich právní závěry také tehdy, jestliže vyvozené závěry jsou ve zcela zřejmém a zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními. V předmětné věci však soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v jejich postupu Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Brně se v odvolacím řízení věnoval námitkám, které byly v odvolání obsaženy a dostatečně odůvodnil, ze kterých důkazů vychází a jakou hodnověrnost jim přikládá. Nelze odmítnout tvrzení odvolacího soudu, že vycházel ze skutečností, které pokládal za nesporné, a to především využitím znaleckých posudků ve věci vypracovaných, když jejich obsahu ani osobám znalců není důvod nevěřit, či pokládat je za neobjektivní. Při hodnocení postupu obecných soudů v procesu dokazování nelze v předmětné věci dospět k závěru, že právní závěry, provedené soudy, by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud jde o námitku navrhovatele, že soud I. stupně v dalším řízení po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem postupoval jen formálně a zaměřil se na upřesnění označení odpůrce, je na místě připomenout, že soud I. stupně je v tomto případě vázán názorem soudu odvolacího, vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí. V předmětné věci odvolací soud vyslovil, že soud I. stupně má doplnit zjištění právě jen o upřesnění označení odpůrce a v tomto směru má doplnit potřebné důkazy. Postup, kterým soud I. stupně plnil vyslovený právní názor soudu odvolacího, nelze považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, protože soud I. stupně postupoval způsobem, který mu ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny, zde se Ústavní soud ztotožňuje s názorem vysloveným ve vyjádření druhého účastníka řízení. Z konstantní judikatury Ústavního soudu v obdobných případech jednoznačně vyplývá, že ochranou vlastnického práva rozumí Listina ochranu práva existujícího, které je nepřípustnými zásahy narušováno. Pokud se však jedná o otázku, zda vlastnické právo je či není, nelze neúspěch jedné strany v takovém sporu obecně považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny. V předmětné věci se jednalo o spor restituční, jehož výsledkem mělo být obnovení vlastnického práva za podmínek stanovených zákonem č. 403/1990 Sb. I zde lze říci, že postup podle příslušných ustanovení zákona, který vedl ve svém důsledku k tomu, že restituční spor pro navrhovatele nedopadl úspěšně, nelze považovat za porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu