ECLI:CZ:US:1999:3.US.532.98
sp. zn. III. ÚS 532/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti Z.P., zastoupené JUDr. P.V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 37 Ca 27/98-28, ze dne 5. 10. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 16. 12. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 18. 12. 1998. Ústavní stížnost byla doplněna podáním navrhovatelky ze dne 28. 4. 1999 a směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 37 Ca 27/98-28, ze dne 5. 10. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") čj. 4839/92 R XIII 11/98, ze dne 22. 1. 1998, jímž bylo podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") rozhodnuto, že navrhovatelka není vlastníkem nemovitostí zapsaných v knih. vložce 21 pozemkové knihy pro katastrální území Z.: stavební parcela č. 22 s domem čp. 7, parcela č. 35, zahrada, č. 154 role, č. 34 louka, č. 108 louka, č. 140 louka, č. 155 louka, dále nemovitosti zapsané v knih. vložce č. 22 pozemkové knihy pro katastrální území Z., a to parcela č. 259/15 pastvina, a konečně podílu 441/19092 nemovitostí zapsaných v knih. vložce č. 41 pozemkové knihy pro k.ú. Z., a to parcela č. 55/1 pastvina, č. 56/1 pastvina, č. 57 pastvina, č. 58 pastvina, č. 115 pastvina, č. 131 pastvina, č. 145/1 pastvina, č. 145/3 pastvina, č. 145/4 pastvina, č. 254 pastvina, č. 255/1 pastvina, č. 256 louka, č. 59/4 pastvina, č. 59/5 pastvina, č. 59/1 pastvina, č. 255/2 pastvina, č. 145/7 pastvina. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva zakotvená v čl. 6, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 37 Ca 27/98, Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že M.V., právní předchůdkyně navrhovatelky, dne 29. 10. 1992 uplatnila podle zákona o půdě nárok na vydání výše uvedených nemovitostí u pozemkového úřadu. Pozemkový úřad na základě listinným dokladů zjistil, že M.V. byla oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. V průběhu řízení oprávněná osoba zemřela, její právní nástupkyní se stala Z.P., dcera, a J.V., který se svého restitučního podílu vzdal ve prospěch Z.P., jež se stala jedinou oprávněnou osobou. Dále Ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad se zabýval zkoumáním restitučního titulu a na základě provedeného dokazování pak rozhodl, jak je výše uvedeno, s odůvodněním, že specifikované nemovitosti nepřešly na stát způsobem popsaným v §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, ani žádným jiným způsobem podřaditelným pod některý z restitučních titulů uvedených v §6 odst. 1 cit. zákona.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek k soudu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřovala navrhovatelka v nesprávné aplikaci §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Podle jejího názoru z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že zestátnění předmětných nemovitostí s přihlédnutím ke dvěma vyhláškám KNV z roku 1950 a 1952 bylo zmatečné, čímž byl naplněn požadavek §6 odst. 1 písm. o) cit zákona, tj. že zestátnění bylo provedeno v rozporu se zákonem. Navrhovatelka v opravném prostředku dále uvedla, že je přesvědčena i o tom, že existuje i druhý restituční titul stanovený v §6 odst. 1 písm. o) cit. zákona, tj. že nemovitosti byly zestátněny bez vyplacení náhrady odpovídající výši předpokládané zák. č. 169/1949 Sb. O opravném prostředku rozhodoval Krajský soud v Plzni, který přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z hlediska důvodů uvedených v opravném prostředku a neshledal opravný prostředek důvodným. Předmětné nemovitosti byly zestátněny na základě zák. č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Podle §8 odst. 2 cit. zákona dnem, který stanoví vyhláškou v Úředním listě KNV, se zestátňují pro obor vojenské správy nemovitosti na území újezdu, pokud náležejí jiným osobám než státu. Podle §17 cit. zákona nejsou nemovitosti ležící na území újezdu s výhradou uvedenou v §8 odst. 4 předmětem zápisu ve veřejných knihách. Na návrh vojenské správy odepíše knihovní soud s odvoláním na cit. zákon parcely ležící na území újezdu z dosavadní vložky bez závad a zapíše je do seznamu parcel, který odevzdá vojenské správě. V předmětné věci byl den, kterým vlastnická práva k dotčeným nemovitostem přešla na stát zestátněním, stanoven vyhláškou KNV č. 1846, uveřejněnou v Úředním listě, díl II, č. 303, z roku 1950, tímto dnem byl 1. leden 1951. Námitku navrhovatelky, kterou zpochybňovala platnost samotného aktu zestátnění neshledal krajský soud jako právně významnou. Podle jeho přezkoumání bylo zestátnění provedeno v souladu se zák. č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. K námitce navrhovatelky, že ve věci byly vydány dvě vyhlášky krajského národního výboru, a je proto sporné, kterou vyhláškou bylo zestátnění provedeno, uvedl Krajský soud v Plzni, že druhá vyhláška KNV z roku 1952 byla reakcí na rozhodnutí vlády z téhož roku o rozšíření vojenského újezdu B. o další vyjmenovaná území z okresu H. Tato další etapa zestátnění se však netýkala předmětných nemovitostí. Krajský soud souhlasil se závěrem pozemkového úřadu, že zestátnění proběhlo v souladu se zákonem. Dále uvedl, že za rozpor se zákonem nelze považovat tu skutečnost, že zákonem předpokládané dohody o náhradách za zestátněné nemovitosti byly uzavřeny později než předpokládal zákon. Pro tento závěr je podle krajského soudu rozhodující to, že právním titulem změny vlastnického práva nebyla dohoda, ale rozhodnutí vlády o zřízení vojenského újezdu na základě příslušného zákona. Pokud se jedná o naplnění druhého restitučního titulu, obsaženého v §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, což navrhovatelka rovněž namítala, krajský soud uvedl, že pro toto tvrzení neshledal důvody. Z provedeného řízení vyplynulo, že na základě ocenění vypracovaného v roce 1952 cena nemovitostí činila 236.890 Kčs, přesidlovací komise dne 4. 8. 1952 upravila tuto cenu na konečných 240.000 Kčs. Téhož dne byla s původní vlastnicí nemovitostí sepsána dohoda o náhradě ve výši 24O.000 Kčs a platebním poukazem ze dne 3. 9. 1952, čj. 1865-HSS-1952, vydaným Ministerstvem národní obrany byla tato částka poukázána OS a záložně v R. Ze spisu dále vyplynulo, že původní vlastníci byl přiznán státní příspěvek ke zmírnění tvrdosti způsobené peněžní reformou. Pozemkový úřad nechal v průběhu řízení vypracovat znalecký posudek Ústavem soudního inženýrství v B., z jehož závěrů vyplynulo, že vyplacená cena byla vyšší než vypočtená průměrná cena podle předpisů tehdy platných s přihlédnutím k tzv. stop cenám z roku 1939. Na základě zhodnocení všech důkazů provedených v řízení dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že existence druhé varianty restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě není v předmětné věci prokázána. S ohledem na výše uvedený rozbor pak Krajský soud v Plzni rozsudkem, čj. 37 Ca 27/98-28, ze dne 5. 10. 1998, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se dovolávala ochrany svých základních práv, zakotvených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR - rovnost účastníků řízení před soudem, a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zajištění účinných právních prostředků ochrany v případě porušení základních práv, a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zákaz diskriminace. Porušení zákazu diskriminace spatřovala navrhovatelka v tom, že nemovitosti byly oceňovány stop cenami v době, kdy obecné ceny nemovitosti byly několikanásobně vyšší. Diskriminaci spatřovala navrhovatelka i v tom, že u ostatních občanů neměla měnová reforma vliv na nemovitý majetek, kdežto původní vlastnice předmětných nemovitostí byla dopadem měnové reformy ještě dále poškozena, protože cena nemovitostí tak byla snížena. Porušení zásady rovnosti účastníků před soudem spatřovala navrhovatelka v tom, že pozemkový úřad je odpůrcem a současně i "nestranným" rozhodčím orgánem. Pozemkový úřad tedy má možnost ze zákona ovlivnit jednání ve svůj prospěch nejen ve vlastním řízení, ale i u krajského soudu, čímž není zajištěna nestrannost při projednávání záležitostí. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Ve vyjádření krajský soud uvedl, že v předmětné věci by teoreticky přicházelo v úvahu pouze porušení práva formulovaného v čl. 6 Úmluvy, podle nějž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, a aby rozsudek byl veřejně vyhlášen. V předmětné věci opravný prostředek soud obdržel 18. 2. 1998, ústní jednání nařídil na 3. 9. 1998, k žádosti obecného zmocněnce navrhovatelky odvolal a znovu nařídil na 15. 10. 1998. Téhož dne byl veřejně vyhlášen rozsudek, jehož písemné vyhotovení obecný zmocněnec převzal dne 16. 11. 1998. Všichni účastníci řízení se k předmětu řízení měli možnost vyjádřit. Zákonnost napadeného rozhodnutí soud přezkoumal, jsa vázán dispoziční zásadou, z pohledu navrhovatelkou uváděných stížnostních důvodů a se všemi zásadními námitkami se snažil ve svém rozhodnutí vypořádat. Krajský soud v Plzni se proto domníval, že navrhovatelka nebyla v řízení před soudem žádným způsobem diskriminována. Krajský soud dále uvedl, že z argumentace navrhovatelky podle jeho názoru vyplývá, že navrhovatelka nemá na mysli diskriminaci, které by se vůči ní dopustil soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí, ale v podstatě nesouhlasí s přijatými právními závěry o neopodstatněnosti restitučního titulu. Zde pak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o namítané porušení čl. 13 Úmluvy, považuje soud tuto námitku za nedůvodnou, protože přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí provedl v mezích platné právní úpravy při respektování kasačního principu a zákonem stanovených omezení rozsahu přezkumu. K namítanému porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR pak krajský soud uvedl, že zásada rovnosti účastníků se vztahuje na řízení před soudem, nikoliv na řízení před orgánem veřejné moci, pro něž je naopak typické nerovné procesní postavení subjektů a vrchnostenské postavení správních orgánů. Listina základních práv a svobod pak zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánů veřejné správy, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí (čl. 36 odst. 2). Navrhovatelka se na soud obrátila a jak ona, tak i státní orgán měly rovná práva. Krajský soud v Plzni proto navrhl, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany základních práv stanovených mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR a Ústavou ČR samotnou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.
Na základě provedeného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Navrhovatelka především namítala, že pravomocným rozhodnutím soudu došlo k její diskriminaci, čímž bylo porušeno ust. čl. 14 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Skutečnostmi, v nichž navrhovatelka spatřovala porušení uvedeného ustanovení, byly jednak ocenění předmětných nemovitostí s použitím tzv. stop cen a nikoliv obecnou cenou a jednak dopad měnové reformy v tehdejší době, čímž byla původní vlastnice znevýhodněna vůči jiným vlastníkům nemovitostí. O porušení základního práva nebo svobody, při kterém by měl zasahovat Ústavní soud a porušení svým rozhodnutím odstranit, se jedná v případě, kdy samotným napadeným rozhodnutím soudu došlo k porušení konkrétního práva nebo svobody. V předmětné věci však napadené rozhodnutí soudu samo o sobě neurčovalo, jaká cena nemovitosti bude použita nebo zda bude provedena měnová reforma či nikoliv. Z argumentace navrhovatelky jednoznačně vyplývá, i když to výslovně neuvádí, že ve své podstatě nesouhlasí s právními závěry, které soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu, tedy s procesem hodnocení důkazů. Ústavní soud po přezkoumání této otázky dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím soudu a způsobem popsaným v ústavní stížnosti, nemohlo dojít k porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po zhodnocení postupu soudu však Ústavní soud vzhledem k meritu této stížnosti konstatoval, že v procesu dokazování i hodnocení důkazů postupoval soud v souladu v příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a neporušil tak svým rozhodnutím ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatelka dále namítala porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citované ustanovení obsahuje právo na zajištění účinných prostředků ochrany v případě porušení základních práv. Navrhovatelka spatřuje důvod porušení tohoto práva v tom, že pozemkový úřad je orgánem státní správy, tj. je odpůrcem a současně i "nestranným" rozhodčím orgánem. Navrhovatelka zde však směšuje dva druhy řízení, a to řízení správní a řízení soudní. Ve správním řízení je typickým znakem právě to, že stát prostřednictvím svých státních orgánů rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech občanů. Naproti tomu v soudním řízení rozhoduje nezávislý soud o právech a povinnostech účastníků, jejichž postavení je stejné. Vzhledem k dominantnímu postavení státu ve správním řízení zajišťuje právní řád ochranu jedince proti takovému rozhodnutí, kterým by mohla být dotčena jeho práva, tím, že umožňuje soudní přezkum správního rozhodnutí. Tento princip je zachycen i v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V předmětné věci rozhodoval správní orgán, navrhovatelce nebyl odepřen soudní přezkum správního rozhodnutí. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konečně navrhovatelka namítala porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, které zajišťují rovné postavení účastníků před soudem. Podstatou této námitky je nepochopení rozdílu mezi správním řízením a soudním řízením, základní rozdíl z pohledu ústavní stížnosti již Ústavní soud vyjádřil výše. Obě citovaná ustanovení se však vztahují k řízení soudnímu, kde mají účastníci řízení rovné postavení. Ústavní soud přezkoumal soudní řízení, které proběhlo v předmětné věci, a dospěl k závěru, že v tomto řízení uvedená zásada porušena nebyla. Jak navrhovatelka, tak i správní orgán v postavení účastníka řízení měly soudem poskytnutu stejnou možnost v řízení vystupovat, uvádět důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům. S postavením účastníků nesouvisí to, jak soud potom zhodnotil provedené důkazy a jaké právní závěry z nich vyvodil.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu