ECLI:CZ:US:1999:3.US.534.98
sp. zn. III. ÚS 534/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. 2. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T.K., zastoupené JUDr. K.V., proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR, v Praze ze dne 5. 10. 1998, čj. PPR-6686/RCP-c-215-98, a rozhodnutí Policie ČR, v Praze ze dne 29. 7. 1998, čj. PSP-217/OCP-c-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka (pravomocné) rozhodnutí ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia České republiky ze dne 5. října 1998 (čj. PPR-6686/RCP-c-215-98) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí z Listiny základních práv a svobod, jejich článků 2 odst. 3, 4 odst. 4, 7, 32 a 36 odst. 2, čl. 2 odst. 4 Ústavy, a dále též ta, která vyplývají z čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy z mezinárodních smluv, jimiž jako ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách je Česká republika vázána. Podrobně rozvedenými věcnými námitkami dovozuje rozpornost napadeného rozhodnutí se zákonem (o pobytu cizinců na území České republiky č. 123/1992 Sb.), a tvrdí, že pro udělení povolení k trvalému pobytu na území ČR splnila všechny zákonné podmínky, a jestliže orgány veřejné moci ji přesto povolení udělit odmítly, překročily rámec správního uvážení a výklad rozhodného platného ustanovení, k němuž se tyto orgány uchýlily, je již "(značně) svévolný".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud z takto rozvedených důvodů ústavní stížností napadené rozhodnutí (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí, je patrno, že stěžovatelka jako cizí státní příslušnice opakovaně požádala o udělení trvalého pobytu v České republice s odůvodněním, že v České republice žije (jako příslušník České republiky) její syn ing. D.Š., který jí chce, jako své matce, "zajistit slušné zacházení na konci jejího života"; co do skutkové stránky napadené rozhodnutí zjišťuje, že v M. (pod adresou shodnou s adresou stěžovatelky) žije druhý její syn K. a manžel I. Proti těmto skutkovým zjištěním stěžovatelka námitky nevznesla.
Vycházeje z těchto skutkových zjištění, správní orgán v rámci správního uvážení dovodil, že zákonem příkladmo uvedené důvody pro povolení k trvalému pobytu na území ČR (§7 zák. č. 123/1992 Sb.) v kontextu zákona neznamenají pro žadatele nárok na udělení takového povolení, ale - vzhledem k povaze konkrétní věci - v rámci již zmíněného správního uvážení - umožňují orgánům veřejné moci posouzení žádosti žadatele též "humanitními důvody", které však v posuzované věci podle závěrů těchto orgánů schází.
V souvislosti s podrobně rozvedenými námitkami, zejména proti posléze uvedenému závěru, stěžovatelka přehlíží, že z důvodů již dříve a opakovaně vyložených, není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí těchto orgánů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a jestliže nadto je odůvodnění takových rozhodnutí v souladu se zákonem (§47 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb.) nelze - co do posuzování ústavní stížnosti - správnímu orgánu (jeho rozhodnutí) ani pod aspekty ústavněprávními nic podstatného vytknout.
Z hlediska ústavně zaručených základních práv, příp. z hlediska práv založených pro Českou republiku závaznými mezinárodními smlouvami, sluší dodat, že pod jejími aspekty neobstojí ani stěžovatelkou tvrzený důvod, že její žádost (o udělení povolení trvalého pobytu) je podložena záměrem sloučit rodinu, neboť vzhledem ke skutkovým zjištěním (viz vpředu) rodina stěžovatelky, totiž její druhý syn a především manžel žijí v B.
I když lze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že sloučení matky se synem nelze rigorózně vázat vždy jen na společné užívání jednoho (společného) bytu, nelze pojem sloučení rodiny vyložit v tak úzkém a víceméně účelovém smyslu, jak se o to v ústavní stížnosti stěžovatelka pokouší; rodinou ve smyslu zákonného předpisu (v posuzované věci zák. č. 123/1992 Sb.) je nutno zpravidla rozumět souladné soužití především manželů s nezl. dětmi, za jistých okolností - podle jejich povahy - též s dětmi dospělými tak, že všichni její členové vzájemné soužití cítí jako naplnění citových, příp. jiných vzájemných vazeb a vytváří tak - i v dospělosti dětí - pevný svazek, v němž každý její člen nachází uspokojení a vzájemnou podporu. Podmínky (znaky) "sloučení rodiny" nejsou proto zpravidla dány tam, kde pro snahu jen dvou členů rodiny (v posuzované věci matky a jednoho ze synů) by mělo dojít k rozpadu původní rodiny a především manželství stěžovatelky, jehož význam a těžiště postupem doby přechází (z citové oblasti) výrazněji do oblasti vzájemné pomoci, kterou si jsou manželé povinni vzájemně poskytovat po celou dobu, kdy jejich manželství trvá.
Jakkoli tvrzený záměr druhého syna stěžovatelky (poskytnout matce ve stáří pomoc a postarat se o ni) je hoden respektu, sám o sobě za zjištěných okolností na správnosti dříve rozvedeného závěru nic změnit nemůže; z těchže důvodů jeví se jako nedůvodná výtka stěžovatelky, že (napadeným rozhodnutím) byl porušen "závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto (sc. rodinných) vztahů", neboť o takový rozvoj nejde a ani jít nemůže tam, kde k utužení vztahů jen některých členů rodiny by mělo dojít na úkor rodiny původní.
Takto rozvedené úvahy současně dovolují závěr, že ústavní stížností dotčené orgány veřejné moci - s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem a v jejich důsledku pro absenci "humanitních důvodů" - nevybočily z rámce správního uvážení a jejich postupu a posléze, že ani jimi vydaným rozhodnutím, pod aspekty ústavně právních zásad, nelze nic podstatného vytknout.
Tvrzeným porušením ústavně zaručených základních práv syna stěžovatelky,
ing. D.Š., nebylo třeba se zabývat, vzhledem k tomu, že tento syn nebyl účastníkem správního řízení [§72 odst. 1 písm. a) zákona] a jeho vlastní (v ústavní stížnosti vyjádřené) stanovisko je z hlediska ústavní stížnosti stěžovatelky nerozhodné.
Pro takto vyložené důvody byla posuzovaná ústavní stížnost shledána jako neopodstatněná, když tato neopodstatněnost a její zjevnost jsou dány nejen povahou vyložených důvodů, ale také rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. února 1999