ECLI:CZ:US:1999:3.US.541.98
sp. zn. III. ÚS 541/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení M.G., zastoupeného JUDr. V.H., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 To 157/98 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 1 T 11/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu ČR návrh, ve kterém brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 157/98, ze dne 27. 10. 1998 a proti souvisejícímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97, ze dne 13. 3. 1998. Zmíněnými rozhodnutími mělo být zasaženo základní právo navrhovatele obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
;Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97 a ze spisu Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 157/98, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 trestního zákona (dále tr. zák.), a to výše uvedenými rozsudky (naposledy rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 157/98, ze dne 27. 10. 1998) a byl mu uložen trest odnětí svobody a zákaz činnosti. Z uvedeného spisového materiálu plyne, že Vrchní soud v Olomouci vzal za prokázaný nalézacím soudem zjištěný skutkový děj, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a stejně tak neměl ani zásadních výhrad vůči právním závěrům z dostatečně zjištěného skutkového děje vyvozeným. Ve věci tedy rozhodl rozsudkem (o vině i trestu), když projednával odvolání navrhovatele do rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97, ze dne 13. 3. 1998 tak, že uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále tr.ř.) zrušil a rozhodl jak vpředu uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí (mimo základních úvah již uvedených) seznal, že v projednávané věci řízení, které mu předcházelo nevykázalo žádné takové vady, které by ohrozily zaručené právo navrhovatele na řádnou obhajobu. Dovodil zákonnost konaného procesu, a to i s přihlédnutím k pochybení soudu I. stupně vytýkaná v odvolacím řízení (ta svým rozhodnutím napravil). Okolnosti a způsob, kterým byl zjišťován skutkový děj pokládá za nepochybný s tím, že ke skutkovým zjištěním bylo dospěno (i soudem nalézacím) zákonem odpovídajícím způsobem a stejně tak byly provedené důkazy hodnoceny. Poukázal především na procesní výpovědi spoluobžalovaných Z.N. a ing. S.N. o přítomnosti navrhovatele na místě trestného činu v rozhodné době, jeho střelbu na poškozeného i následnou spoluúčast na odklizení těla poškozeného a odvezení osobního auta, se kterým poškozený na místo činu přijel. Odkázal i na jednoznačnou výpověď svědkyně S.N., která rovněž uvedla jeho přítomnost na místě činu v kritické době a popsala i způsob přípravy všech obžalovaných na příjezd poškozeného. Odvolací soud vyšel i z výpovědi svědků J.R., M.K. i z výpovědí svědků M.K. a M. i V.N., kteří měli potvrdit alibi navrhovatele, což však neučinili.
Z obsahu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadajícího obě uvedená rozhodnutí obecných soudů plyne, že navrhovatel v citovaných rozhodnutích spatřuje porušení hned několika základních zásad trestního procesu vyjádřených v ustanoveních §2 odst. 2, 4, 5, 6, 11, 12 a13 trestního řádu (dále tr.ř.), kterážto porušení v konečném důsledku zasahují v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod čl. 6 Úmluvy. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že v rámci šetření nedostatečně prokazovaly tzv. ukrajinskou verzi (angažovanost občanů ukrajinské národnosti na projednávaném trestném činu), resp. rychlé a nedůvodné opuštění této verze. Má za to, že jeho přítomnost na místě činu nebyla spolehlivě prokázána, když se tak stalo pouze na základě výpovědí bratrů N. či manželky Z.N. S., když tito se snažili vinu přenést na navrhovatele. Poukázal i na výpovědi svědka R., M., K. a nepřesvědčivost znaleckých expertiz (pachová identifikace a expertiza chemická). Stejně tak užil i výhrad vůči soudy hodnoceného znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a balistiky. Ve výpovědi spoluobžalovaných a svědků K. a R. pak spařuje výrazný nesoulad, který obecné soudy neodstranily. Za skutečnost svědčící (výrazně) ve svůj prospěch pak pokládá navrhovatel ten fakt, že i poté co k trestnému činu došlo, do doby než byl policejními orgány zadržen zůstal v České republice (i v zaměstnání), ač mohl bez jakýchkoliv potíží vycestovat a skrývat se v cizině. Konečně má navrhovatel zato, že vyloučení jeho věci odvolacím soudem k samostatnému projednání založilo výrazné porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména na rovnost všech účastníků v řízení a prezumpci neviny. To i proto, že ve věci spoluobžalovaných rozhodl odvolací soud nejdříve a přitom ve výroku i odůvodnění svého rozhodnutí fakticky prejudikoval i vinu navrhovatele (měl již tak dopředu vytvořen jasný názor na to, jak a kým byl trestný čin spáchán), a tak lze důvodně pochybovat o jeho nestrannosti. S ohledem na uvedené pak navrhl obžalovaný napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
K podané ústavní stížnosti se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci. Ten odkázal na odůvodnění rozsudku a podrobněji reagoval potom na jednotlivé námitky vznesené navrhovatelem. K tzv. ukrajinské verzi uvedl, že šlo o prvotní verzi bratrů N., kteří si tak vytvořili prostor pro odstranění těla poškozeného a odvoz jeho vozidla, když následně nebyly zjištěny další poznatky o její reálnosti (otázka nahrávky telefonátu na audiokazetu - jako jediný poznatek v této souvislosti - byla vysvětlena v příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku). Soud dále uvedl, že nepřeceňoval ani výpovědi spoluobviněných (také manželky Z.N.), když nelze případné rozpory v jejich výpovědích označit na takové, které by vedly k jejich absolutní nevěrohodnosti. Stejně tak byly hodnoceny i výpovědi svědků R. a K., kdy soudy jejich obsah hodnotily pečlivě a v odůvodnění svých rozhodnutí také vysvětlily v jakém rozsahu a proč z nich vycházely, když především žádná z nich přítomnost navrhovatele na místě činu v rozhodné době nevylučovala, jak se sám navrhovatel snaží dovodit. Výpověď svědkyně M., potom nepředstavuje rozhodující důkaz o vině či nevině navrhovatele, když výpovědi dalších svědků (K. a N.) alibi navrhovateli neposkytli. Ohledně pachových stop ve vozidle poškozeného potom soud výpověď navrhovatele (o tom, že byl požádán o odvoz vozidla bratry N., aniž věděl o vraždě poškozeného) logicky a přesvědčivě měl za nevěrohodnou (vozidlo poškozené střelbou a dále nebyl důvod žádat navrhovatele o odvoz vozidla, když tak mohl učinit jeden z bratrů N., aniž by zbytečně rozšiřoval okruh osob znajících tak souzený trestný čin). Stran podané chemické expertizy potom soud uvedl, že šlo v zásadě o podpůrný důkaz, na kterém nalezená vina navrhovatele vybudována jako na důkazu ztěžujícím nebyla. Ke znaleckému posudku z oboru soudního lékařství odvolací soud uvedl, že jeho závěry byly jednoznačné (tak byly také v odůvodnění rozsudku označeny a vysvětleny), a proto je také soud takto přijímal i z hlediska případných otázek na znalce (s ohledem na jednoznačné závěry posudku je pokládal za nadbytečné). V otázce zjišťování případných povýstřelových zplodin na těle navrhovatele potom soud neexistenci tohoto úkonu vysvětlil dlouhou časovou prodlevou mezi spácháním trestného činu a zadržením navrhovatele. Nesprávnost skutkových zjištění potom nelze vyvozovat ani z námitky navrhovatele o nedostatečně přesném zjištění stran příjezdu auta na místo činu (svědci R. a K., kteří uvedli, že kolem nich po dobu 3-5 minut neprojelo žádné auto). V této souvislosti odvolací soud uvedl, že nikdy nebylo hovořeno o profesionalitě obviněných, když lze mít dostatečně za to, že (z hlediska uvedeného příjezdu auta) mohl být prvotní kontakt mezi Z.N. a poškozeným delší. K námitce vyloučení věci navrhovatele v řízení před soudem odvolacím (k samostatnému projednání) odvolací soud uvedl, že se tak stalo proto, že jeho obhájce před konáním veřejného zasedání vypověděl navrhovateli plnou moc a pro krátkost času (navrhovatel si dalšího obhájce nezvolil) a vznikla tak závažná překážka pro konání veřejného zasedání o odvolání navrhovatele (navíc končila dvouletá vazební lhůta stanovená §71 odst. 3 tr.ř.). Proto také odvolací soud postupoval dle ustanovení §23 odst. 1 tr.ř., když rozhodl o odvolání spoluobžalovaných a odvolání navrhovatele vyloučil k samostatnému řízení. V této souvislosti odvolací soud upozornil na to, že těžiště dokazování nespočívá v rámci odvolacího řízení, nýbrž v řízení přípravném a především v hlavním líčení konaném soudem I. stupně, kde navrhovatel měl možnost se ke všem provedeným důkazům vyjádřit a také odvolací soud vycházel především z důkazů provedených soudem nalézacím, jakož i z důkazů vedených před odvolacím soudem. K namítanému porušení zásady prezumpce neviny potom uvedl, že odvolací soud jednal v jiném složení senátu (než v odvolání spoluobžalovaných), kdy otázku účasti navrhovatele (vzhledem k velmi úzké provázanosti jednání všech obžalovaných), vyřešil jako otázku předběžnou z hlediska ustanovení §9 odst. 1 tr.ř. a jeho rozhodnutí žádným způsobem nemohlo mít vliv na rozhodování ve vyloučené věci navrhovatele, když otázku jeho viny řešil zcela samostatně. Závěrem všechny námitky navrhovatele (které ostatně již byly v podstatném rozsahu uplatněny před odvolacím soudem a ten se s nimi vypřádal v odůvodnění svého rozhodnutí), považuje za irelevantní, když nenalézá porušení trestně procesních norem a ve svém postupu ani porušení norem ústavně právních. Závěrem navrhl, aby podaný návrh Ústavní soud odmítl.
Po zvážení všech okolností případu, vycházeje ze závěrů učiněných obecnými soudy i z argumentace navrhovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Především je na místě uvést, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti vykonávané v jejím rámci může zasáhnout pouze a výlučně jenom tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V daném případě se tak podle přesvědčení Ústavního soudu nestalo. V projednávané věci nepochybně obecné soudy provedly obsáhlé dokazování, které se odpovídajícím způsobem zabývalo zejména i argumentací navrhovatele z hledisek právě jím uplatňované obhajoby. Pokud některé důkazy navržené v rámci obhajoby obecné soudy neprovedly, vysvětlily také odpovídajícím způsobem proč tak neučinily (tzv. ukrajinská verze případně ve věci podaných znaleckých posudků). Samotné provedení jednotlivých důkazů či jejich souhrn a z dokazování následně vyvozené závěry nelze potom označit za takové, které by představovaly právě z hlediska ústavnosti postup, který by porušoval navrhovatelem označená základní práva a svobody, tedy zejména právo na spravedlivý proces a právo na svou obhajobu. Jinými slovy nelze mít za to, že v projednávané věci došlo k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, které z něj obecné soudy dovodily a nebyl tedy ohrožen prostor, ve kterém by musel zasahovat do řízení před obecnými soudy právě soud Ústavní. Za dané situace nelze než respektovat rozsah (dostatečný) provedeného dokazování, způsob jakým bylo vedeno, i jemu korespondující právní závěry. Z hlediska těchto úvah nezbývá než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí s připomínkou, že valná část důvodů obsažených v ústavní stížnosti se kryje s důvody uplatněnými již v odvolaní a na ty také odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku reagoval, kdy závěry jím učiněné nelze odmítnout, a to ani pod aspektem nezákonnosti, tím méně potom protiústavnosti. Nutno uzavřít, že záležitost navrhovatele byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě, a to nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem za respektování zásady prezumpce neviny při zachování jeho práv na obhajobu. K namítanému porušení zásady prezumpce neviny (v souvislosti s vyloučením navrhovatelovi věci k samostatnému projednání) je na místě dodat, že povinností také odvolacího soudu zůstává, aby ve svém rozhodnutí, jímž z věcných důvodů zamítá odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (tedy potvrzuje rozhodnutí soudu I. stupně o vině) respektoval ust. §120 odst. 3 tr.ř. (....způsob spáchání.....), stejně jako §125 tr.ř. (.....skutečnosti prokázané.....), a to s odvoláním na §138 tr.ř. Pokud v uvedených intencích citovaných ustanovení uvede i údaje o dosud pravomocně neodsouzeném spoluobžalovaném, je třeba je chápat pouze a jenom ve výše zmíněném kontextu. Nemůže se takto jednat o zmiňovanou prejudici viny, která by in eventum zasahovala čl. 40 odst. 2 Listiny. Zmínka o spoluobžalovaném v meritorním rozhodnutí, která se jej právě z hlediska merita věci netýká, odpovídá postupu dle §9 odst. 1 tr.ř., kdy v předmětné věci šlo o spolupachatelství tří obžalovaných, přičemž v pořadí prvé rozhodnutí odvolacího soudu se týkalo jen dvou z nich. Vzájemné spolupachatelství, které bylo v tomto rozhodnutí zmíněno z hlediska navrhovatele, nemělo (a nemohlo nést) charakter rozhodnutí meritorního. Takto samozřejmě v ústavní stížnosti uvedenou argumentaci nutno odmítnout s tím, že charakter rozhodnutí v této otázce je pouze prejudiciální, která se zásady prezumpce viny nedotýká (při splnění podmínek k vyloučení věci, když ani v tomto směru nelze důvody odvolacího soudu vedoucí ho k takovému postupu odmítnout). Ústavní soud tak dospěl k závěru, že namítaná porušení základních práv navrhovatele nebyla zasažena. V naznačených souvislostech nelze takto trestní řízení vedené proti osobě navrhovatele kvalifikovat jako porušení práva na spravedlivý proces z hlediska příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod (zejména čl. 36 a násl.), stejně jako porušení čl. 6 Úmluvy.
S poukazem na uvedené skutečnosti tak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 1999
JUDr. Vlastimila Ševčík
předseda senátu