ECLI:CZ:US:1999:3.US.79.99
sp. zn. III. ÚS 79/99
Usnesení
III. ÚS 79/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. T. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 39 Co 453/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručený a pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 1999 (39 Co 453/98-65) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně, projednávající stěžovatelovo odvolání do rozhodnutí soudu I. stupně, k jeho návrhu nepřerušil řízení a nevyčkal, jak (v opravném řízení) bude orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto o jím podaném trestním oznámení na (v řízení před obecnými soudy) žalovanou; stěžovatel totiž má za to, že žalovaná se vůči němu dopustila trestného činu podvodu (Obvodní úřad vyšetřování v Praze 1, jako orgán činný v trestním řízení v I. stupni, trestní oznámení odložil) a z této okolnosti dovozuje, že promlčení jeho nároku vůči žalované na zaplacení částky 850.000 Kč (jako vydání bezdůvodného obohacení) podléhá režimu nikoli dvouleté, ale desetileté lhůty
(§102 odst. 2 o. z.). S poukazem na tyto okolnosti stěžovatel tvrdil, že obecný soud II. stupně, ačkoli "měl automaticky řízení přerušit", "zůstal k jeho procesnímu návrhu na přerušení řízení nečinný", a tím porušil nejen zákon [§109 odst. 1 písm. b), §135 odst. 1 o. s. ř.], ale současně také jeho "ústavní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; navrhl proto, též s odkazem na nálezy Ústavního soudu, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak - a to především - z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se žalovanou dne 10. 12. 1993 uzavřel jednak smlouvu nájemní (stran bytu v domě vlastnicky náležejícího matce žalované), jednak smlouvu o (kupní) smlouvě budoucí, dle níž by stěžovatel pronajatý byt odkoupil, a že na tyto smluvní závazky vyplatil (k rukám žalované) celkem 850.000 Kč; navzdory tomu však vlastnice domu (tj. matka žalované) dům prodala, aniž by však došlo k vypořádání částek vyplacených na základě dříve uzavřených smluv se stěžovatelem, jehož oprávnění ze zmíněných smluv přešlo na nového vlastníka.
Obecné soudy s přihlédnutím ke dni podání žaloby a k době vzniku naznačených závazků, když byly zjistily, že žalovaná nebyla vlastnicí dotčené nemovitosti, dospěly k závěru, že nároky stěžovatele jsou - jako plnění z bezdůvodného obohacení k námitce žalované promlčeny (§102 odst. 1 a 2 o. z.). Návrh stěžovatele na přerušení řízení [§109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] pak odvolací soud posoudil jako nedůvodný, když byl dospěl k závěru, že otázku délky promlčecí doby je s to posoudit sám, aniž by se přitom měl vázat na rozhodnutí jiného orgánu (zda se žalovaná vůči stěžovateli dopustila trestného činu) a posléze, s odkazem na provedená skutková zjištění, vyložil, že zákonem stanovené podmínky pro desetiletou promlčecí dobu splněny nejsou a rozhodnutí soudu I. stupně v důsledku toho potvrdil.
Pod aspekty obecnými soudy vyložených rozhodovacích důvodů v odůvodnění jejich rozhodnutí, jeví se tvrzení ústavní stížnosti jako nedůvodné; stěžovatel totiž přehlíží, že pravomoc Ústavního soudu se nevztahuje na přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995) a že jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů je vymezena zvláštními podmínka (k tomu srov. např. 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud "měl automaticky přerušit řízení", případně, že "zůstal k jeho procesnímu návrhu na přerušení řízení nečinný" a že tak "porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces", nemá oporu ani ve skutkových zjištěních, jak k nim dospěl odvolací soud ani v zákoně; nečinnost orgánu veřejné moci zajisté nespočívá v tom, že návrhu na procesní postup (v daném případě na přerušení řízení) nevyhoví, a jestliže (jak tomu je v dané věci) své zamítavé stanovisko k němu dostatečným způsobem vyloží (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze řízení, v němž k zamítnutí procesního návrhu došlo, ani z hlediska ústavněprávních zásad nic vytknout. Ostatně stěžovatel se mýlí i stran důvodu jím navrhovaného přerušení řízení. Posouzení jeho nároku, případně doby, v níž se nárok promlčuje, není a ani nebylo podmíněno zjištěním (jiných orgánů veřejné moci), zda byl spáchán trestný čin; důvody a podmínky desetileté promlčecí doby, o níž stěžovatel usiluje, jsou stanoveny samostatným předpisem občanského zákona a z hlediska jejich naplnění je případná otázka spáchání trestného činu zcela nerozhodná, neboť aplikace a interpretace tohoto zákonného ustanovení zcela spadá do pravomoci obecného soudu a rozhodnutím jiného orgánu není nikterak podmíněna.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatele k odstranění formálních vad jeho návrhu (§76 odst. 2 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 1999