ECLI:CZ:US:1999:3.US.82.99
sp. zn. III. ÚS 82/99
Usnesení
III. ÚS 82/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů T. a O. Č., zastoupených JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 28 Ca 336/97, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. 8. 1997, čj. POZ/1499/92-Ty/odv., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé doručený a pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 1998 (28 Ca 336/97-28) a spolu s ním také rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. srpna 1997 (POZ/1499/92-Ty/odv.), a tvrdili, že označené orgány veřejné moci těmito rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené základní právo dané ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení zmíněného práva došlo tím, že dotčenými rozhodnutími jim nebylo přiznáno vlastnické právo k nemovitostem v řízení před orgány veřejné moci blíže popsaným a označeným, a proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí jako protiústavní svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdci stěžovatelů, nemovitosti, které svého času získali do vlastnictví jako přídělci (dle dekretu pres. rep. č. 28/1945 Sb.), opustili, v důsledku čehož majetek, zejména obytný dům, chátral až posléze (novým uživatelem po zrušení přídělu právním předchůdcům stěžovatelů) musel být demolován a poté na jeho místě postaven rekreační objekt sloužící potřebám Státního výzkumného ústavu ochrany materiálu v Praze.
Jak rozhodnutí správního orgánu, tak rozhodnutí obecného soudu předcházející rozhodnutí správního orgánu potvrzující, jsou odůvodněna podrobně a pokud obecného soudu se týká, zcela dostatečně a způsobem zákonu odpovídajícím (§157 odst. 2 o. s. ř.), v němž se oba orgány veřejné moci vypořádaly také s nálezem Ústavního soudu (I. ÚS 188/94), případně s námitkami, které stran jeho závaznosti v posuzované věci stěžovatelé vznesli.
Jestliže stěžovatelé svá tvrzení stran neústavnosti napadených rozhodnutí opřely o ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nezbývá než je odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž ústavní ochrana práva z tohoto článku plynoucí je podmíněna splněním zvláštních podmínek, a zejména také a především tím, že jde
o vlastnické právo již existující (konstituované) a nikoli jen o tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha, 1995); protože jde o konstantní judikaturu a nálezy Ústavního soudu, která je obecně přístupná (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům v ní učiněným cokoli dodávat, mimo to, že ony zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
Ani ostatní námitky či tvrzení stěžovatelů, co do okolností, za nichž (pro své tíživé osobní a majetkové poměry) jejich právní předchůdci nemovitosti z přídělu opustili, nejsou z hlediska ústavní ochrany rozhodující; zde totiž stěžovatelé přehlížejí, že do pravomoci Ústavního soudu nespadá přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), zejména když stěžovatelé ani netvrdí, že by v řízeních o jejich věci orgány veřejné moci postupovaly proti nim v rozporu se zásadami plynoucími ku příkladu z ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a podobně.
Pro takto vyložené důvody byla proto ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 1999