ECLI:CZ:US:1999:4.US.103.98
sp. zn. IV. ÚS 103/98
Usnesení
IV. ÚS 103/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Č.K., zastoupeného JUDr. M.N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 26/97-23, ze dne 25. 11. 1997, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu.V důvodech uvádí, že žalobou na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu dle §247 o.s.ř. se domáhal soudního přezkumu rozhodnutí C.ú. a poskytnutí soudní ochrany proti nezákonnému a neústavnímu postupu vedlejšího účastníka. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla jeho žaloba na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ve věci stanovení celní hodnoty zamítnuta, přitom krajský soud své zamítavé stanovisko odůvodnil tak, že postup vedlejšího účastníka, který mu dle ustanovení §75 odst. 1 písm. e) zákona č. 13/1993 Sb., svévolně stanovil celní hodnotu dováženého zboží s odkazem na ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky č. 92/1993 Sb., je v souladu se zákonem, neboť podle jeho názoru stěžovatel při svých dovozech zboží z P. a T. neprokázal skutečnou výši dopravních nákladů. Krajský soud se však nezabýval argumentací stěžovatele spočívající v tom, že nemohl cestovní náklady prokazovat, neboť mu žádné nevznikly a žádné také neuplatnil jako náklad na dosažení, udržení a zajištění příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o dani z příjmu. Poukazuje na čl. 4 odst. 1 Listiny s tím, že toto ustanovení je nutné vyložit i ve vztahu k účastníkům celního řízení, neboť celní úřad jako orgán veřejné moci nemůže účastníkovi celního řízení ukládat splnění jiných povinností, než povinností, které jsou obecně závazné a jsou stanoveny zákonem. Jsou-li účastníkem celního řízení ukládány povinnosti k peněžitému plnění na základě vyhlášky č. 92/1993 Sb., je takovýto postup orgánů veřejné moci v rozporu s čl. 4 Listiny a celní orgány nejsou oprávněny účastníkům celního řízení upravovat, zpravidla navyšovat, dopravní náklady na dovoz zboží podle této vyhlášky a stanovit jim povinnost k úhradě vyšších částek než jsou povinni dle příslušného zákona. Poukazuje dále na článek 36 odst. 1, odst. 2 Listiny a v této souvislosti uvádí, že námitku protiústavnosti citované vyhlášky vznesl v návrhu na přezkoumání zákonnosti správního orgánu a navrhl postup dle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, avšak obecný soud se touto námitkou nezabýval, ani ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč případně neshledal podmínky pro navrhovaný postup.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť podle jeho názoru k tvrzenému porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny nedošlo.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud si připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 26/97, a spisový materiál C.ú., týkající se předmětných rozhodnutí, čj. 21/2438/1-23/96, ze dne 12. 9. 1996, z jejichž obsahu zjistil, že stěžovatel dovážel v roce 1994 a 1995 do České republiky zboží na základě uzavřených smluv z T. a P. Tyto smlouvy založené ve spisu celního orgánu neobsahují ujednání, které by výslovně stanovovalo rozsah nebo výši nákladů na dopravu. Ve smlouvě s tureckým partnerem je pouze obecné ujednání vyjadřující obsah smlouvy slovy "vyvážíme a dovážíme textilní výrobky, sportovní obuv a trepky z I. do B. minibusy a nákladními auty" (bod 1.) a dále obecné ujednání, že "poplatky jsou zahrnuty do částky za zboží (bod 4.). Smlouva s polským dodavatelem pak obsahuje obecné ujednání v bodě 5. stanovící, že v ceně zboží je započítána doprava do místa určení B. V protokolech o podaném vysvětlení sepsaném na C.ú. se stěžovatelem dne 3. 4. 1994 ve věci přepravy textilního zboží z P. v roce 1994 a dne 19. 8. 1996 ve věci přepravy textilního zboží z P. a T. v roce 1994 a 1995 stěžovatel upřesňuje, že předmětné zboží bylo dováženo stěžovatelovým dodávkovým automobilem, a že cena za přepravu zboží je zahrnuta v ceně zboží, přičemž cena zboží je o tuto částku nižší. Ve spisu je rovněž založeno vyjádření polských celních orgánů ze dne 4. 1. 1995, ve kterém k dotazu českých celních orgánů uvádějí, že podle prohlášení polského obchodního partnera M.T. pojištění a náklady dopravy pokrývá česká strana. Na základě těchto zjištění vydal celní úřad v B. dne 12. 9. 1996 dvacettři platebních výměrů pod čj. 21-2438/1 až 23/96, ve kterých do celní hodnoty dováženého zboží zahrnul i náklady na dopravu stanovené co do výše podle přílohy vyhlášky č. 92/1993 Sb. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím C.ú., čj. 2891/96, ze dne 11. 11. 1996, zamítnuto. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě se pak stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu o odvolání a navrhl jeho zrušení. V žalobě namítal, že žádné náklady na dovoz nevynaložil, protože mu jako dovozci žádné nevznikly. Dopravní náklady jsou zakalkulovány v kupní ceně, a nelze je proto opětovně dovozci určovat. Dále namítal, že mu byla uložena povinnost, kterou nestanoví zákon, a takovýto postup považuje za protizákonný a protiústavní (čl. 4 Listiny). Krajský soud v Ostravě ve stížností napadeném rozhodnutí žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že základem pro vyměření cla je podle ustanovení §66 celního zákona (č. 13/1993 Sb.) celní hodnota zboží. Touto celní hodnotou je převodní hodnota dováženého zboží, která musí zahrnovat všechny náklady, které jdou k tíži kupujícího (§67 odst. 1 celního zákona). Nejsou-li tyto náklady uvedeny ve faktuře, tzn. nejsou-li zahrnuty do převodní ceny, připočítají se tyto k ceně skutečně placené. Mezi tyto náklady patří i náklady dopravy. V daném případě stěžovatel tvrdí, že náklady dopravy byly zahrnuty v kupní ceně, z čehož tedy vyplývá, že pro něj nebyly ve výši nula, ale zvýšila se o ně kupní cena zboží, takže šly k jeho tíži. Stěžovatel, jak dále uvádí krajský soud, však nebyl schopen s ohledem na neurčitost znění kupních smluv v tomto směru kvantifikovat, zda a v jaké výši jsou ve fakturované částce, tj. ceně skutečně placené, náklady dopravy zahrnuty. Proto byly celním orgánem v souladu s právními předpisy náklady dopravy vyčísleny postupem podle vyhlášky č. 92/1993 Sb. Nejedná se tedy o automatické zvýšení celní hodnoty o fiktivní náklady, ale o stanovení výše nákladů dopravy zákonným způsobem, když stěžovatel skutečné náklady dopravy neprokázal. Nejedná se přitom o uložení povinnosti na základě výše citované vyhlášky, ale tato povinnost je stanovena v ustanovení §75 odst. 1 písm. e) celního zákona.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že je oprávněn pouze k hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, a že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s Listinou, zejména pak s obsahem hlavy páté. Jak plyne z obsahu připojeného spisu, stěžovateli nebyla odňata možnost domáhat se soudní ochrany, jeho žalobou na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů se soud zabýval v řádně provedeném řízení, přitom sama skutečnost, že krajský soud po provedeném řízení vyslovil závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti. Krajský soud se přitom s argumenty uvedenými stěžovatelem v podané žalobě vypořádal způsobem, v němž Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítanou protiústavnost. Stěžovatel v žalobě namítal, že mu náklady na dopravu zboží nevznikly, a proto je jako nulové neprokazoval. Ústavní soud, stejně jako krajský soud toto stěžovatelovo tvrzení nepřesvědčilo, neboť jak mimo jiné vyplývá ze spisových materiálů, stěžovatel předmětné zboží dovážel do tuzemska svým dodávkovým automobilem s dopravními náklady, přitom pokud jde o zboží dovážené z P., partner výslovně k dotazu celních úřadů uvedl, že náklady na dopravu nese česká strana a smlouva s partnerem je pak ve vztahu k otázce dopravních nákladů zcela neurčitá. Rovněž tak porušení čl. 4 odst. l Listiny v daném případě shledáno nebylo, když ustanovení §4 vyhlášky č. 92/1993 Sb. (která byla vydána k provedení celního zákona č. 13/1993 Sb., upravuje pouze způsob určování dopravních nákladů, pokud tyto nejsou doloženy) bylo vydáno na základě zmocnění tohoto zákona (§75 odst. 5), povinnost k zaplacení peněžitého plnění byla tedy uložena na podkladě zákona, z něhož samého povinnost při určování celní hodnoty zboží připočítat náklady dopravy k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena přímo vyplývá [§75 odst. 1 písm. e)], stejně tak jako obecná povinnost každého dovozce za podmínek uvedeným zákonem stanovených zaplatit státu vyměřené clo.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. S ohledem na tento výsledek se Ústavní soud již nezabýval spojeným návrhem na zrušení ustanovení §4 vyhlášky č. 92/1993 Sb., a to i z toho důvodu, že uvedená vyhláška byla zrušena vyhláškou Ministerstva financí č. 135/1998 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. července 1998.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu