ECLI:CZ:US:1999:4.US.108.97
sp. zn. IV. ÚS 108/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného H. D., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 37/97, ze dne 13. 2.1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 9, čl. 18 Úmluvy
o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), zrušení shora uvedeného
usnesení Městského soudu v Praze.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 80/96, ze dne
27.11.1996, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření
výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního
zákona k samostatnému trestu vyhoštění podle §57 trestního
zákona.
Stěžovatel, jak uvádí v důvodech své ústavní stížnosti, je
alžírským občanem. Je ženatý s občankou České republiky s trvalým
bydlištěm v Praze a z manželství se jim narodila dne 13. 3.1996
dcera. Nedopustil se jiné trestné činnosti, než že se neoprávněné
zdržoval na území České republiky, když mu byl předtím zakázán
pobyt do 28. 2.2005. Za přiměřený by považoval trest odnětí
svobody a nikoliv trest vyhoštění, neboť v jeho případě znamená
trvalé rozdělení rodiny, anebo v případě pobytu v Alžírsku
ohrožení rodiny teroristickými útoky, ke kterým tam denně dochází.
Na všechny výše uvedené skutečnosti stěžovatel poukázal již u obou
obecných soudů, aniž však k nim tyto přihlédly. Oba soudy svými
rozhodnutími tak rozhodly, podle jeho názoru, v rozporu s Úmluvou,
zejména s čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 9, čl. 18 této Úmluvy.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního
soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 80/96. Městské státní
zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze
uvádí, že obsah ústavní stížnosti je prakticky totožný s písemným
odvoláním podaným stěžovatelem proti rozsudku obvodního soudu jako
soudu I. stupně. Městský soud proto ve svém vyjádření odkazuje na
své závěry, které jsou vysvětleny v písemném vyhotovení jeho
usnesení ze dne 13. 2.1997. Tímto usnesením městský soud odvolání
stěžovatele zamítl, neboť se zcela ztotožnil s důvody, které vedly
obvodní soud k uložení trestu vyhoštění, a s odůvodněním jeho
rozhodnutí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel přicestoval poprvé do České republiky dne 13. 2.1993
(pozn. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 uvedeno 18. 2.1993)
na patnáctidenní návratné vízum. O prodloužení nepožádal, a proto
bylo dne 3. 6.1993, tj. po uplynutí platnosti víza dne 5. 3.1993,
sekcí cizinecké policie a pasové služby Správy hl. m. Prahy
Policie ČR vydáno rozhodnutí o zákazu pobytu stěžovatele na území
České republiky do 30. 6.1996. Toto rozhodnutí stěžovatel
nerespektoval a na území České republiky setrval. Dne 26. 2.1995
byl zadržen v Praze a dne 27. 2.1995 byl sekcí cizinecké policie
a pasové služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR stěžovateli zakázán
pobyt na území České republiky do 28. 2.2005 a byla mu uložena
povinnost neprodleně opustit území České republiky. Po
administrativním vyhoštění stěžovatele přijela za ním do Alžírska
občanka České republiky K. M., bydlela se stěžovatelem v Alžírsku
asi 6 měsíců a dne 14. 8.1995 s ním uzavřela manželství. Asi za
měsíc poté se vrátila zpět do České republiky, kde se jí dne
13. 3.1996 narodilo dítě. S ohledem na tuto událost bylo
stěžovateli v březnu 1996 k návštěvě České republiky vydáno
mimořádné krátkodobé povolení, jehož platnost končila dne
11. 4.1996. K žádosti paní K. H. o zrušení rozhodnutí o zákazu
pobytu jejího manžela na území České republiky byla za účelem
prošetření skutečností důležitých pro rozhodnutí stěžovateli
prodloužena platnost poskytnutého mimořádného povolení k pobytu do
30. 4. 1996. Rozhodnutí o zákazu pobytu však nebylo zrušeno. Po
uplynutí lhůty 30. 4.1996 stěžovatel setrval i nadále na území
České republiky a žádost o prodloužení pobytu podal až 1. 6.1996.
O této žádosti však již nebylo rozhodováno, neboť bylo zahájeno
proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí a stěžovatel byl dne 19. 6.1996 vzat do vazby.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 80/96, ze dne
27.11.1996, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí ke trestu vyhoštění podle §57 trestního
zákona. Městský soud v Praze pak svým usnesením, sp. zn. 5 To
37/97, ze dne 13. 2.1997, odvolání stěžovatele zamítl. Obecné
soudy uložení trestu vyhoštění stěžovateli, jak plyne
z odůvodnění jejich rozhodnutí, odůvodnily v podstatě tím, že
stěžovatel opakovaně nerespektoval rozhodnutí Správy hl. m. Prahy
Policie ČR, sekce cizinecké policie a pasové služby, jímž mu byl
zakázán pobyt na našem území, ač byl na možné následky
neuposlechnutí tohoto zákazu upozorněn. Je cizí státní příslušník,
na území republiky nemá trvalé bydliště, opakovaně nerespektoval
rozhodnutí orgánů České republiky, a je proto v zájmu ochrany
společnosti, aby takovým osobám byl pobyt na našem zemí znemožněn.
Ústavní soud dále řízení doplnil výslechem stěžovatelovy
manželky K. H. prostřednictvím dožádaného soudu, z jejíhož
výslechu, kromě již uvedených zjištění, týkajících se rozhodnutí
o zákazu pobytu stěžovatele, doby jejich vydání a okolnosti
uzavírání manželství vyplynulo, že u Obvodního soudu pro Prahu 4
proběhlo řízení o rozvod tohoto manželství. Ze spisu uvedeného
soudu, sp. zn. 16 C 3/98, který si Ústavní soud rovněž vyžádal,
pak bylo zjištěno, že manželství stěžovatele bylo k návrhu K. H.,
se souhlasem stěžovatele, rozvedeno, nezletilá L. H. byla svěřena
po dobu po rozvodu do péče K. H. a stěžovateli byla stanovena
povinnost přispívat na její výživu měsíční částkou 1 500,- Kč.
Rozvodový soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku, čj. 16
C 3/98-20, ze dne 7. 7.1998, který nabyl právní moci dne
5. 1.1999, manželství rozvedl poté, co z výpovědi obou manželů
zjistil, že spolu dlouhodobě nežijí, prakticky se vůbec nestýkají,
K. H. vychovává dceru sama, stěžovatel, jak sám uvedl, byl v době
probíhajícího rozvodového řízení ve vazbě trestně stíhán pro
trestný čin vydírání.
Po zhodnocení zjištění, která Ústavní soud učinil jak
z obsahu trestního spisu, tak na základě shora uvedených důkazů,
pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za
opodstatněnou, a to ani s přihlédnutím k čl. 8 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na
respektování rodinného a soukromého života, jehož se stěžovatel
výslovně nedovolával, jehož porušení však s ohledem na
stěžovatelem obecně formulovanou námitku trvalého rozdělení rodiny
mohlo přicházet v úvahu.
Kromě faktického stavu, týkajícího se rodinného života
stěžovatele, resp. jeho neexistence v současně době, nelze totiž
v dané věci přehlédnout, že manželství stěžovatele s občankou
České republiky bylo uzavíráno v Alžírsku, kde v té době oba žili
a v době, kdy stěžovateli byl již pobyt na území České republiky
zakázán na dobu 10 let do roku 2005, a kdy byl stěžovatel z České
republiky již administrativně vyhoštěn. On i jeho manželka, když
zakládali rodinný život, který jak shora uvedeno, zahájili
v Alžírsku, si museli být při uzavření sňatku vědomi toho, že
stěžovatel na území České republiky pobývat nemůže, přesto
s tímto vědomím rodinu založili. Za uvedeného stavu, kdy
stěžovatel svůj rodinný život založil v době, kdy jeho pobyt
v České republice byl již ilegální, a nemohl si tak být nevědom
důsledků z jeho pobytu na našem území z toho pro něj
vyplývajících, nelze považovat napadená rozhodnutí obecných soudů
za rozhodnutí protiústavní, když za relevantní skutečnost v daném
případě je třeba považovat to, že stěžovatel se odvolává na
porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel
v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání
předpokládat. Ústavní stížnosti, dovolávající se ochrany ústavně
zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým
jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, tak
nebylo možno vyhovět. Z uvedených důvodů byla proto ústavní
stížnost stěžovatele zamítnuta (§82 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. února 1999