ECLI:CZ:US:1999:4.US.110.99
sp. zn. IV. ÚS 110/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. B., a D. M., zastoupených JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 1998, č.j. 7 Co 1993/98-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 3. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 1998, č.j. 7 Co 1993/98-145, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 5. 1998, č. j. 2 C 435/97-103, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 3. 3. 1997, uzavřené mezi K. a H. M. a Ing. V. K. o převodu mj. domu č.p. 78 se st. p. 51/2, zapsaných v katastru nemovitostí pro k.ú. V. Okresní soud dovodil, že je nadbytečné zkoumat, zda stěžovatelky (navrhovatelky) mají na žalobě naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) o.s.ř., neboť k takové žalobě nejsou aktivně legitimovány. Svůj názor opřel o nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, podle něhož absolutní neplatnost právního úkonu, i kdyby byla zjištěna, nelegitimuje kohokoliv k vyvolání řízení o neplatnost takového právního úkonu, ale výlučně jen toho, kdo prokáže, že sám je na posuzovaném vztahu účasten. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah či právo je či není, má pouze ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. V posuzované věci stěžovatelky nebyly stranami předmětné smlouvy, určení jejíž neplatnosti se domáhaly, a proto neměly ani věcnou aktivní legitimaci k podání takové žaloby. Skutečnost, že absolutní neplatnosti se může dovolat každý, ještě neznamená, že každý ji úspěšně může žalovat. Třetí osoba se absolutní neplatnosti může dovolat v jiném řízení. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, se ze skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil a dále uvedl, že žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy byla podána vlastně jen z toho důvodu, aby se vyřešila sporná otázka, která se promítá do dalšího (restitučního) sporu vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 Co 1470/97. V posledně uvedeném sporu se bude muset soud zabývat i tím, zda a jakou roli hraje skutečnost, že žalovaní manželé M. věc prodali třetí osobě. Určovací žaloba, i kdyby žalobě bylo vyhověno, nijak postavení stěžovatelek nezmění, neboť stěžovatelky se ani na základě vyhovujícího výroku nestanou vlastnicemi nemovitostí. Tento rozsudek by znamenal jen "vylepšení" jejich procesní situace v dalším soudním sporu, a takový účel určovací žaloba mít nemůže.
Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), a dále že došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, což v konečném důsledku vedlo též k porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Aniž by svá tvrzení rozvedly podrobnější ústavněprávní argumentací, stěžovatelky v odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě jen uvedly, že k namítanému zásahu došlo především z toho důvodu, že obecné soudy nesprávně vyložily shora uvedený nález Ústavního soudu. Podle jejich názoru, pokud Ústavní soud v odůvodnění cit. nálezu konstatoval, že v řízení o určovací žalobě je věcně legitimován minimálně sporný vlastník, a že musí jít o takovou procesní či hmotněprávní situaci na straně žalobce, v níž by objektivně, v již existujícím právním vztahu, mohl být ohrožen, popřípadě, pro nejisté své postavení, mohl být vystaven konkrétní újmě, jedná se právě o jejich případ.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy mezi žalovanými K. a H. M. a Ing. V. K. ze dne 3. 3. 1997, se bude řešit v restitučním sporu vedeném dosud u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 580/92. Stěžovatelky tudíž nebyly napadeným rozsudkem nijak zkráceny na svých právech, neboť neplatností se bude muset soud zabývat v již probíhajícím sporu o přechod vlastnického práva, jako otázkou předběžnou. Určovací žaloba na neplatnost kupní smlouvy pro stěžovatelky nic neřeší a neposkytuje jim žádnou právní ochranu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 242/99 (původně 5 C 580/92) Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 Co 2442/99-362 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1999, č.j. 5 C 242/99-343, kterým byl zamítnut návrh, aby bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k nemovitostem v k.ú. Vydří, tj. domu čp. 78 se st. p. 51/2 s příslušenstvím, přechází na stěžovatelky (navrhovatelky). V uvedeném řízení soud prvého stupně jako otázku předběžnou posoudil namítanou neplatnost uvedené kupní smlouvy ze dne 3. 3. 1997 tak, že nezjistil žádné důvody, které by smlouvu činily neplatnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 2 C 435/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek se zamítnutím určovací žaloby pro nedostatek věcné aktivní legitimace. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda takovým postupem obecného soudu současně došlo k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy, když tvrzené porušení čl. 11 Listiny, s ohledem na standardní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu v daném případě nepřichází v úvahu. Po posouzení shromážděných podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů nelze shledat nic, co by předmětnou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné aktivní legitimace je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů a je též konformní s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95. Navíc žalovanou věc obecné soudy posoudily v jiném řízení jako otázku předběžnou, a tudíž i z tohoto pohledu je evidentní, že stěžovatelkám nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 11. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu