Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.01.1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 16/13 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.114.97

sp. zn. IV. ÚS 114/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 Co 109/96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. 38 Co 109/96, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 C 109/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19.9.1995, č.j. 6 C 811/93-26, ve věci vrácení daru podle §630 o.z., s tvrzením, že tímto rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") došlo k porušení ústavně zaručeného práva článkem 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Podle tvrzení stěžovatele k porušení došlo jednak tím, že krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil změnu žaloby navrženou stěžovatelem v odvolání, a dále proto, že stěžovatele nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 811/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla odpůrkyně Bronislava Zetková uznána povinnou vrátit mu ideální jednu polovinu nemovitostí, a to domu čp. 6 se st. pl. č. 410 a parc. č. 411 zahrada, zapsaných na LV č. 23 pro obec a k. ú. Tetčice. Okresní soud žalobní návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný s odůvodněním, že stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění zákonných předpokladů pro vrácení daru stanovených §630 o.z. Kromě toho vyslovil okresní soud v odůvodnění svého zamítavého rozsudku právní názor, že v daném případě měl stěžovatel žalovat na vyklizení nemovitosti, nikoli na její vrácení, neboť u návrhu na plnění je třeba mít na zřeteli při formulaci petitu návrhu vztah k možnému výkonu rozhodnutí a i z těchto formálních důvodu nebylo možno podle názoru soudu návrhu stěžovatele vyhovět. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání a současně navrhl změnu žalobního petitu tak, že žalovaná je povinna vyklidit předmětné nemovitosti. Krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil tuto navrženou změnu žaloby s odůvodněním, že její případné připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci, když by bylo nutno rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zmíněná žaloba by nemohla být odvolacím soudem meritorně projednána, neboť by odvolací soud rozhodoval vlastně v prvém stupni, což by bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Krajský soud se pak ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně ohledně žalobního petitu, a aniž by se zabýval otázkou skutkového hodnocení, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcné správné potvrdil. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho mínění je tento postup krajského soudu, který nepřipustil v odvolacím řízení změnu žalobního petitu, porušením procesní garance ústavních práv, neboť se jedná o postup, který je v rozporu s ust. §211 a §95 o.s.ř. Podle stěžovatele tento postup neodpovídá ani ustálené soudní praxi, kdy v obdobné věci změnu žaloby připustil např. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku, sp. zn. 5 Co 1095/91, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9 v roce 1992. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podle jeho mínění v situaci, kdy soud zamítl jeho návrh z důvodu, že žalobní návrh není vykonatelný a plnění je nemožné, měl krajský soud stěžovatele poučit o tom, že návrh nemá náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o poučení o procesních právech a povinnostech, které je soud povinen účastníkovi řízení poskytnout. Krajský soud, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření k ní především odkázal na písemné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Zaměřil dále pozornost na tvrzení stěžovatele, týkající se nepřipuštění změny žalobního petitu ve fázi odvolacího řízení, a to s poukazem na skutečnosti, které jej vedly k tomu, že v daném případě změnu žalobního petitu nepřipustil, když si byl vědom, že tímto postupem bude učiněno zadost dodržení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady procesní ekonomie, aniž by mohlo tímto postupem dojít k újmě na právech stěžovatele, neboť nárok uplatněný ve změněné žalobě mohl a může kdykoli stěžovatel uplatnit samostatnou žalobou, přičemž nebezpečí promlčení či prekluze v daném případě nehrozí. K tvrzení stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo ke krácení stěžovatele na jeho právech, za situace, kdy mu nebylo dáno poučení podle §5 o.s.ř., krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že je nepovažuje za opodstatněné, neboť žaloba stěžovatele včetně žalobního petitu byla určitá, přesná a srozumitelná, a tudíž projednatelná, a poučení naznačované stěžovatelem v ústavní stížnosti by bylo podle názoru krajského soudu poučením hmotněprávním, a tedy poučením v rozporu s ust. §5 o.s.ř. Z výše uvedených důvodů má krajský soud zato, že z jeho strany nedošlo ve vztahu ke stěžovateli k porušení žádných práv stěžovatele zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jakkoliv Ústavní soud respektuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a v zásadě není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, je v dané věci nucen konstatovat, že postupem odvolacího soudu v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , který zaručuje každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu, jakož i v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány poskytovat právům ochranu. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena. V posuzované věci odvolací soud nepřipuštění změny návrhu odůvodnil tím, že její připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci, neboť by bylo s ohledem na zásadu dvojinstančního řízení nutno rozsudek soudu I.stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ústavní soud je však toho názoru, že za stavu, kdy v dané věci bylo možno zcela nepochybně použít výsledky dosavadního řízení i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se právě nepřipuštění změny návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti a soustředěnosti řízení, v důsledku kterého je tak stěžovatel nucen k podání nové žaloby, posouzení jejíž úspěšnosti by zcela nesporně muselo předcházet zhodnocení dokazování, provedeného již soudem I. stupně. V řízení před soudem I. stupně bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se závěrem, který také obsáhle zdůvodnil tak, že zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 o.z. nejsou v daném případě dány. Odvolací soud se však v tomto směru věcně případem vůbec nezabýval, rozsudek soudu I. stupně v této části nepřezkoumal a k uvedeným závěrům, o které především soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se o ustanovení §630 o. z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na vyklizení, aniž odvolacím soudem byla - ač tomu nic nebránilo - vyřešena a postavena najisto otázka vlastnického práva stěžovatele k předmětnému majetku. Z těchto důvodů byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. ledna 1999