ECLI:CZ:US:1999:4.US.126.97
sp. zn. IV. ÚS 126/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. Č, zemřelé dne 15. 5. 1998, a nyní jejich právních nástupců J.Č., D.S., a M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997, sp.zn. 22 Co 596/96, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D.C., a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků s upuštěním od ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997
sp.zn. 22 Co 596/96, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu
- východ, ze dne 18. 3. 1996, sp. zn. 5 C 98/92, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala
zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997,
sp. zn. 22 Co 596/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Praha - východ ze dne 18.3.1996, sp. zn. 5 C 98/92. Tímto
rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky,
kterou se domáhala [s odvoláním na ustanovení §6 odst. 1 písm. j)
zákona č. 87/1991 Sb.] určení, že povinná osoba (D. C., a.s.,) je
s ní povinna uzavřít dohodu o vydání nemovitých věcí podle zákona
č. 87/1991 Sb., konkrétně pozemkové parcely č. 2203, zapsané
v kn.vložce č. 524 pozemkové knihy pro k.ú. S. B.. V odůvodnění
své ústavní stížnosti v podstatě stěžovatelka uváděla, že tento
rozsudek podle jejího názoru odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když odvolací soud
se podle ní dostatečně nevypořádal s jejími argumenty, jimiž
zpochybňovala rozsudek soudu I. stupně, zejména s těmi, které se
týkaly vyplacení náhrady za spornou nemovitost, a stejně tak se
obecné soudy podle ní dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi,
týkajícími se okolností, za nichž došlo k zastavění části
předmětného pozemku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Praze a D. C., a.s., a připojil spis
Okresního soudu Praha - východ, sp.zn. 5 C 98/92.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
odkázal na své závěry, obsažené v odůvodnění svého rozsudku, a to
jak ve směru k řešení otázky vyplacení ceny za vyvlastněné
nemovitosti (když v poměru k této otázce, jak patrno z odůvodnění
jeho rozhodnutí, vycházel ze závěru, že přesto, že se v řízení
nepodařilo přímými důkazy prokázat, že náhrada za vyvlastněné
nemovitosti byla původní vlastnici vyplacena, je třeba z dobové
korespondence dovodit, že cena za vyvlastnění nemovitosti původní
vlastnici A. S. vyplacena byla), tak ve směru k otázce, zda
pozemek sloužil účelu, pro který byl vyvlastněn.
D. C., a.s., jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti
nevyjádřila.
Z výhrad stěžovatelky vznesených k postupu dosavadních
orgánů se Ústavní soud zabýval prioritně těmi, které se týkají
náhrady za vyvlastněný pozemek, přitom vycházel ze zjištění
učiněných obecnými soudy, konkrétně z toho, že předmětný pozemek
č.k. 2203 o výměře 6.007 m2, zapsaný v knihovní vložce č. 524
pozemkové knihy pro k.ú. S. B., byl vyvlastněn rozhodnutím Rady
ONV v B. ze dne 1. 8. 1959, sp.zn. 1161/59, a to pro Okresní
stavební podnik v B., pro účel stavby výrobny cementového zboží
a otevření pískovny, přičemž stavba byla zařazena do plánu
investiční výstavby na rok 1959 a následující. Náhrada za pozemek
byla určena částkou 804,95 Kčs, za 1 m2 činila tedy 0,134 Kčs.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Za situace, kdy stěžovatelka v dosavadních řízeních před
obecnými soudy nejen tvrdila, že původní vlastnici vyvlastněné
nemovitosti nebyla vyplacena žádná náhrada, ale navíc, že nebylo
přihlédnuto ani k žádosti o její případné zvýšení, dospěl Ústavní
soud k závěru, že obecným soudům je třeba co do postupu v dané
restituční věci z hlediska ústavně právních pozic vytknout, že se
nevěnovaly otázce výše náhrady za vyvlastnění. K tomuto závěru
vede Ústavní soud skutečnost, že - jak bylo uvedeno již výše
- byla v dané věci vyčíslena náhrada ve výši 0,134 Kčs za 1 m2,
když pozemek byl vyvlastněn pro stavbu výrobny cementového zboží
a otevření pískovny. Ústavní soud je totiž toho názoru, že za
stavu, kdy v době vyvlastnění podle tehdejší platné právní úpravy
obsažené v zákoně č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě
obcí, konkrétně na základě zmocnění obsaženého v §26 odst. 2 cit.
zákona, byla přijata vyhláška Státního úřadu plánovacího č.
228/1951 Ú.l. I., o určování náhrady za vyvlastnění a za předběžné
užívání nemovitostí, na jejíž použití při stanovení výše náhrady
v dané věci poukazuje ve svém vyjádření k žalobě stěžovatelky
rovněž D. C., a.s. (č.l.31), tento postup obecných soudů lze
hodnotit ve směru k tvrzením stěžovatelky jako porušení práva na
odpovídající soudní ochranu. Z připojeného spisu nelze totiž
dovodit, že by se obecné soudy jakkoli zabývaly otázkou správnosti
výše přiznané náhrady - částkou 0,134 Kčs za 1 m2 vyvlastněného
pozemku, která měla být původní vlastnici vyplacena ( a o jejíž
zvýšení podle obsahu spisu neúspěšně žádala), přitom §1 odst. 1
vyhl.č. 228/1951 Ú.l.I. stanovil, že cenu pozemku pro účely
výstavby lze určit nejvýše částkami v rozmezí 4 až 10 Kčs, jež
smějí být přiznány za nejhodnotnější stavební pozemky, za stavební
pozemky méně hodnotné mohly být přiznány částky nižší, nejméně
však 2 Kčs za 1 m2.
Aniž by Ústavní soud sám jakkoli hodnotil a uzavíral, jak
přesně vysoká měla být podle tehdejší obecně závazné úpravy výše
náhrady v daném případě, bylo třeba, podle jeho názoru, ze strany
obecných soudů tuto skutečnost zkoumat, neboť pro uznání event.
vyloučení restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je podle něj mimo jiné
právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla
náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Jinými
slovy řečeno, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu
by neměla být považována jakákoliv vyplacená náhrada, nýbrž jen
náhrada taková, kterou je možno považovat za odpovídající
předpisům platným v době vyvlastnění.
Jestliže tedy obecné soudy dospěly v dosavadních řízeních
k závěru, že pozemek byl vyvlastněn pro účely výstavby, a to - jak
vyplývá z údajů uvedených v připojeném spise - za částku 0,134 Kčs
za 1 m2, a tato je přitom ve srovnání s výše uvedenými částkami,
vyplývajícími z cit. vyhlášky, tak bagatelní, nezbývá Ústavnímu
soudu než uzavřít, že pokud obecné soudy v dané restituční věci
této otázce vůbec pozornost nevěnovaly, neučinily ve vztahu ke
stěžovatelce zadost své povinnosti poskytnout jí dostatečnou
soudní ochranu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti
podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl, a napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a z důvodu procesní ekonomie
i rozhodnutí soudu I. stupně podle §82 odst. 3 písm.a) citovaného
zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. června 1999