ECLI:CZ:US:1999:4.US.126.99
sp. zn. IV. ÚS 126/99
Usnesení
IV. ÚS 126/99
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 1. 1999, čj. FŘ-4317/98-120, spojeném s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 2 věta druhá zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, zamítajícímu odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 6. 4. 1998, čj. 52199/98/303900/2778, kterým nebylo vyhověno stěžovatelčině žádosti o vyloučení ze zastupování obchodní společnosti C., s. r. o., stěžovatelka uvádí, že se cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném právu, a to nebýt podrobena nuceným pracím nebo službám, zakotveným v článku 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v Úmluvě Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci č. 29 (dále jen "Úmluva MOP") a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a proto žádá Ústavní soud o jeho zrušení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 2 věty druhé zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, neboť má za to, že skutečnost, že okruh osob, které mohou být na základě rozhodnutí finančního úřadu určeny jako zástupci, není omezen, takže výběr konkrétní osoby je v rozporu s článkem 9 Listiny, článkem 4 Úmluvy, článkem 2 Úmluvy MOP a článkem 8 Paktu zcela závislý na libovůli finančního úřadu. Stěžovatelka rovněž spatřuje rozpor mezi zněním článku 9 odst. 2 písm. d) Listiny, podle kterého je výjimkou ze zákazu nucené práce nebo služby jednání uložené zákonem na ochranu práv druhých, a zněním článku 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy, článku 2 odst. 2 písm. e) Úmluvy MOP, jakož i článku 8 odst.3 písm. c) bod iv. Paktu, které takovouto výjimku nepřipouštějí.
Ze spisů Finančního úřadu ve Zlíně, vedeného k rozhodnutí ze dne 6. 4. 1998, čj. 52199/98/303900/2778, a Finančního ředitelství v Brně, vedeného k napadenému rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad ve Zlíně ustavil v roce 1995 stěžovatelku zástupkyní pro daňové účely daňovému subjektu obchodní společnosti R.,s .r. o, (nyní C., s. r. o.), ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť měl pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jménem společnosti jednat, když jediný jednatel obchodní společnosti M. K. zemřel. Poté, co na základě dohody o vypořádání dědictví stěžovatelka nabyla celé dědictví, jehož součástí byl i obchodní podíl v obchodní společnosti ve výši 55 000,-- Kč, na jehož vypořádání vznikl nárok, stěžovatelka dospěla k závěru, že mezi jejími zájmy a zájmy zastupované obchodní společnosti existuje kolize a požádala správce daně o vyloučení ze zastupování. Shora citovaným rozhodnutím Finanční úřad ve Zlíně její žádosti nevyhověl a Finanční ředitelství v Brně její odvolání zamítlo. Z odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně vyplývá, že správce daně neshledal důvod pro vyloučení stěžovatelky ze zastupování obchodní společnosti, neboť nepominuly důvody pro její ustanovení. Ke střetu zájmů mezi zástupcem a zastupovaným v rámci daňového řízení před správcem daně nedošlo a případná kolize zájmů stěžovatelky a obchodní společnosti v obchodních vztazích nemá pro správce daně charakter střetu zájmů pro účely daňového řízení, a není tudíž důvodem pro vyloučení zástupce ze zastupování
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Celá ústavněprávní argumentace stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv je založena na tvrzení, že je podrobena nucené práci či službě na základě ustanovení §10 odst. 2 věta druhá zákona o správě daní a poplatků, které v souvislosti s podanou ústavní stížností navrhla zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
Podle citovaného ustanovení správce daně ustanoví zástupce právnické osobě, pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem. Stěžovatelka byla ustanovena zástupkyní obchodní společnosti C., s. r. o., rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1995, čj. FÚ/1/2618/BŠ/95. Toto rozhodnutí však není předmětem ústavní stížnosti, a nemůže být tedy v projednávaném případě podrobeno přezkumu Ústavního soudu.
Napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítající odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně o nevyloučení ze zastupování je rozhodnutím vydaným podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je správce daně oprávněn k daňovému řízení nepřipustit nebo z daňového řízení vyloučit též zástupce, pokud by došlo ke střetu se zájmy zastupovaného nebo ke střetu zájmů daňových subjektů v daňových věcech zastupovaných týmž zástupcem. Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné jiné argumenty o zásahu do ústavně zaručených práv než ty, které stěžovatelka sama spojila s aplikací ustanovení §10 odst. 2 věta druhá zákona o správě daní a poplatků, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno na základě ustanovení §11 (vyloučení ze zastupování), nikoliv na základě ustanovení §10 (zastupování) zákona o správě daní a poplatků, a proto není z důvodu své povahy schopno vyvolat účinky působící tvrzenou újmu na právech. Finanční orgány své rozhodnutí o důvodech nevyloučení zástupce ze zastupování řádné odůvodnily a proti jejich závěrům, jakož i interpretaci či aplikaci použité procesní normy, ústavní stížnost ostatně ani nic neuvádí.
V projednávaném případě tedy ustanovení §10 odst. 2 věta druhá zákona o správě daní a poplatků nebylo aplikováno, a stěžovatelku tudíž není možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na jeho zrušení. Podle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona. Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona anebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a návrh na zrušení §10 odst. 2 věty druhé zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu