ECLI:CZ:US:1999:4.US.127.98
sp. zn. IV. ÚS 127/98
Usnesení
IV. ÚS 127/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V.Č., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1998, čj. 44 Ca 275/97-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1998, čj. 44 Ca 275/97-15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v P., ze dne 15. 9. 1997, č.j. V 15-2046/97, jímž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva podle smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, uzavřené dne 2. 6. 1997 stěžovatelem a dalšími dvěmi spoluvlastnicemi pozemků, evidovaných ve zjednodušené evidenci podle údajů původního pozemkového katastru pod p.č. 159, 249 a 258 na LV č. 93 pro obec a k.ú. S., u Katastrálního úřadu P. pro obec a k.ú. S. (dále jen "smlouva"). Podle názoru stěžovatele došlo tímto rozsudkem k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 (v odůvodnění ústavní stížností uvedeno čl. 26 odst. 2) Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina"). Jmenovaní spoluvlastníci uzavřeli dne 2. 6. 1997 smlouvu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle které se dohodli, že V.Č. se na základě této smlouvy stává výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 159, M.Š. výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 249 a B.V. výlučným vlastníkem pozemku parc.č. 258 na LV č. 93 pro obec a k.ú. S. u Katastrálního úřadu P. ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru. Dne 18.6.1997 podali účastníci smlouvy návrh u Katastrálního úřadu P. na povolení vkladu do katastru nemovitostí, podle kterého navrhují, aby katastrální úřad provedl zápis vkladu vlastnického práva do katastru obec a katastrální území S. na nově založeném LV tak, že V.Č. se stává výlučným vlastníkem parc.č. 159 a M.Š. a B.V. vlastnicemi, a to podílem každá 1/2 parc. č. 249 a parc. č. 258.
Z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh (na tomto místě považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat na to, že stěžovatel přiložil - a Ústavní soud si tuto skutečnost vyložil jako důsledek nepozornosti, a ne úmyslu stěžovatele - k ústavní stížnosti kopii smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, která nebyla kopií smlouvy, na základě které mělo být zapsáno právo do katastru, a jež je součástí spisu Katastrálního úřadu v P., v níž shodou okolností znění problematického čl. V, obsahujícího smluvní ujednání o nabytí účinnosti smlouvy neodpovídá znění, které je součástí originální listiny, a co do svého obsahu odpovídá - na rozdíl od originálu smlouvy - platné právní úpravě), z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 275/97, a spisu Katastrálního úřadu v P., čj. V 15-2046/97, Ústavní soud zjistil, že na překážku povolení vkladu práv do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy byly podle názoru orgánů veřejné moci dva důvody. Za první označily to, že obsah návrhu na vklad se rozcházel s čl. VII. smlouvy v tom smyslu, že smlouva řešila vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným pozemkům tak, že každý z účastníků se stane výlučným vlastníkem jednoho ze tří pozemků, které se původně nacházely v jejich ideálním spoluvlastnictví, zatímco návrh byl formulován tak, že dva z pozemků zůstávají v podílovém spoluvlastnictví dvou účastnic smlouvy. Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb.), katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin. Katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad. Pokud je tedy navrhovaný vklad v rozporu s obsahem smlouvy, a tak tomu bylo v předmětném případě, bylo třeba návrh na vklad zamítnout. Podle názoru Krajského soudu v Praze nelze ani přisvědčit názoru, který účastníci smlouvy a současně účastníci řízení o povolení vkladu vyslovili v opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad, totiž že katastrální úřad měl účastníky řízení vyzvat ve smyslu §19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, aby vadu odstranili.
Za druhý důvod bránící povolení vkladu označily orgány veřejné moci znění čl. V smlouvy, podle něhož "berou účastníci smlouvy na vědomí, že smlouva se stane účinnou ke dni, ke kterému bude proveden vklad do katastru podle smlouvy", a to proto, že toto znění je v rozporu se zákonem, neboť podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen příslušnému orgánu. Z této zákonné konstrukce je podle názoru Krajského soudu v Praze zřejmé, že okamžik účinnosti smlouvy a okamžik účinnosti vkladu je rozdílný, a do katastru nemovitostí lze vložit práva pouze ze smlouvy účinné, přičemž účinnosti nabývá smlouva zásadně uzavřením smlouvy. Stěžovatelé nepovažují tento názor na správný, v odůvodnění ústavní stížnosti s ním polemizují a současně poukazují na to, že i kdyby ujednání obsažené v čl. V smlouvy bylo neplatné pro rozpor se zákonem, nemohlo by být na překážku provedení vkladu do katastru, neboť neplatnost tohoto ujednání smlouvy by podle jejich názoru automaticky neznamenala neplatnost celé smlouvy.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z toho, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není proto oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a pod tímto zorným úhlem přistoupil také Ústavní soud k posouzení výše uvedených tvrzení stěžovatele o nesprávném postupu ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci.
Nejprve se zabýval názorem Krajského soudu v Praze, podle něhož nelze situaci, kdy návrh na vklad v otázce označení práv, která mají být zapsána do katastru, není odůvodněn obsahem předložených listin, řešit výzvou katastrálního úřadu k odstranění vad návrhu a následnou úpravou návrhu, jak naopak tvrdí stěžovatel. V této souvislosti považuje Ústavní soud za významné poukázat na ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb. To stanoví, že v případě, kdy návrh na zahájení řízení o povolení vkladu nemá předepsané náležitosti stanovené v §4 odst. 4 a 3, přičemž podle §4 odst. 3 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. musí návrh obsahovat označení práv, která mají být zapsána do katastru, vyzve katastrální úřad navrhovatele, aby ve stanovené přiměřené lhůtě odstranil nedostatky návrhu. Nicméně taková situace v daném případě zjevně nenastala, protože návrh na zahájení řízení o povolení vkladu, podaný všemi třemi účastníky smlouvy, označení práv, která mají být zapsána do katastru, obsahoval, ovšem v podobě, která nebyla odůvodněna obsahem předložené listiny. Pro ilustraci toho, že podle názoru Ústavního soudu, což koresponduje i existující judikatuře obecných soudů, mohou nastat situace, kdy by bylo možno vést katastrálním úřadem účastníky k odstranění vad návrhu, lze poukázat např. na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 1998, čj. 30 Ca 206/97-18, publikovaný pod č. 287 v č. 11/1998 v Soudní judikatuře ve věcech správních, s. 341 a násl., v jehož odůvodnění vyslovil soud názor, podle něhož, "pokud nepovažuje katastrální úřad projev účastníků v návrhu za jednoznačný a požadavek zákona naplňující, bylo jeho povinností pokusit se, a to v souladu s ust. §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, vést účastníky ke zpřesnění návrhu v rámci zákonem stanoveného požadavku." Jak již bylo uvedeno výše, v případě, který je předmětem ústavní stížnosti, nešlo o návrh nejednoznačný, ale naopak, návrh obsahoval skutečnosti požadované zákonem, neboť práva navrhovaná k zápisu do katastru v něm byla uvedena, ovšem způsobem, který neodpovídal obsahu smlouvy, a proto nebyl splněn jeden z předpokladů požadovaných §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., totiž že navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin. Takový nedostatek pak nebylo možno odstranit ani postupem podle §5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb., ani postupem podle §3 odst. 2 zákona č. 71/121967 Sb., o správním řízení, jak bylo naznačeno ve výše citovaném rozsudku.
Pro úplnost pohledu na věc je třeba uvést, že ani účastníci v dosavadních řízeních nezpochybnili, že obsah jejich návrhu na povolení vkladu nekoresponduje s obsahem smlouvy, ovšem v opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu práv do katastru nemovitostí namítali, že jde o vadu odstranitelnou, k jejímuž odstranění měli být vyzváni katastrálním úřadem. To, že se tak nestalo, stěžovatel označuje za nesprávný postup orgánů ve věci dosud rozhodujících. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tento jejich názor nesdílí, ale naopak považuje za správný názor Krajského soudu v Praze ohledně nemožnosti řešit tuto situaci výzvou k odstranění vad, neboť připuštění takového postupu v dané konkrétní věci by znamenalo v obsahovou změnu návrhu.
Vzhledem k tomu, že i nesplnění jen jednoho ze zákonem stanovených předpokladů, požadovaných ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., pro povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, má za následek zamítnutí návrhu (shodně bylo judikováno např. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 1997, sp.zn. 35 Ca 31/97, publikovaný pod č. 288, v č. 11/1998 v Soudní judikatuře ve věcech správních, s. 344 a násl.), nezbylo Ústavnímu soudu než přisvědčit tomu, že postup orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujících byl v souladu se zákonem. Proto tímto postupem nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny) a ústavní stížnost již z tohoto důvodu byla shledána neopodstatněnou, aniž by se Ústavní soud musel dále zabývat posuzováním postupu ve věci dosud rozhodujících orgánů ve vztahu k ujednání účastníků smlouvy (bod V), týkající se její účinnosti.
Pouze pro úplnost pohledu na ústavní stížnost považuje Ústavní soud za vhodné uvést k druhému důvodu, o který orgány veřejné moci opřely svůj závěr opodstatňující jejich rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad, totiž k rozporu znění čl. V smlouvy se zákonem, že lze přisvědčit názoru katastrálního úřadu i krajského soudu, že předmětem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí mohou být pouze práva vyplývající ze smlouvy obligačně účinné. Rovněž opodstatněný je závěr, že ze zákonné konstrukce, podle níž vlastnické právo u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí vzniká dnem provedení vkladu ke dni podání návrhu na vklad, ve spojení s tím, že katastrální úřad v rámci své přezkumné činnosti všechny skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad, plyne, že okamžik účinnosti nemůže spadat do období po podání návrhu na vklad práva. To samozřejmě neznamená, že by účinnost musela splývat s okamžikem platnosti (konečně i Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že se tak děje "zpravidla"). Jako příklad lze uvést možnost sjednání odkládací podmínky ve smlouvě s tím, že až jejím splněním se stane smlouva účinnou. Na druhou stranu by bylo podle názoru Ústavního soudu třeba citlivě zvážit, zda takto formulované ujednání ve smlouvě, týkající se smluvní dispozice s vlastnickým právem k nemovitostem zapisovaným do katastru nemovitostí, by mohlo být samo o sobě jediným důvodem bránícím povolení provedení vkladu navrhovaného práva, resp. nakolik je věcí katastrálního úřadu tyto otázky v řízení o povolení vkladu vlastnického práva řešit. Argumentem pro ztotožnění se s právními závěry ve věci dosud rozhodujících orgánů je skutečnost, že nelze rozhodovat o povolení vkladu práv vyplývajících z dosud neúčinné smlouvy. Naopak na podporu toho, že je možné k existenci takového ujednání ve smlouvě v řízení o návrhu na vklad nepřihlížet, resp. takto formulované smluvní ujednání při vědomí výše uvedených skutečností "tolerovat" a nesankcionovat závěrem o nemožnosti povolit provedení vkladu práv do katastru nemovitostí, což tvrdí i stěžovatel, je mimo jiné i poukaz na terminologickou nepřesnost, s níž se lze setkat v textu samotného občanského zákoníku, konkrétně např. v §149a a v §150 o.z. Nicméně závěry soudu, této části rozhodnutí se týkající, nelze považovat za natolik extrémní, že by již vybočovaly z mezí ústavnosti.
Ústavní soud po posouzení výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že orgány veřejné moci v řízení o povolení návrhu na vklad neporušily jeho právo vlastnit majetek, ani právo na spravedlivé projednání věci a soudní ochranu, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu