ECLI:CZ:US:1999:4.US.130.99
sp. zn. IV. ÚS 130/99
Usnesení
IV. ÚS 130/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti MUDr. P. L., CSc., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Co 26/98, ze dne 7. 12. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 31 C 56/97-28, ze dne 29. 1. 1998, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na uložení povinnosti zpřístupnit mu vyznačené chorobopisy a ambulantní karty.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, domáhal se žalobou podanou u Městského soudu v Praze vydání rozsudku, kterým by byla Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze (žalovanému) stanovena povinnost zpřístupnit stěžovateli veškeré číselně označené chorobopisy a k nim příslušející ambulantní karty, vedené v rámci grantů č. 0029-3 a č. 1912-4 Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví ČR. Napadenými rozhodnutími obou obecných soudů byla však jeho žaloba zamítnuta. Ke zpřístupnění požadované chorobopisy byly přitom výsledkem stěžovatelovy dlouholeté činnosti a stěžovatel je považuje za nedílnou součást jeho vědeckého díla. Když mu žalovaný předmětnou zdravotnickou dokumentaci bezdůvodně odmítl zpřístupnit, dožadoval se stěžovatel soudní ochrany svých práv podle ustanovení §12 autorského zákona, s odvoláním na čl. 15 Listiny, jak zdůraznil i v odvolání proti zamítavému prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí. Odvolací soud se však podle stěžovatelova názoru s námitkou porušení jeho základní svobody zaručené mu v čl. 15 Listiny nikterak nevypořádal, a to ani v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, což stěžovatel považuje za projev neúcty k základnímu ústavnímu zákonu.
V doplňku k ústavní stížnosti, podaném dne 22. 6. 1999, stěžovatel vysvětluje specifičnost zdravotnické dokumentace ve vědecké výzkumné studii, která plní také úlohu vědeckého výzkumného protokolu, tj. zápisu výzkumu. Nejde tedy podle jeho názoru o běžnou zdravotnickou dokumentaci. Přiložil rovněž kopii dopisu bývalé jeho pacientky, adresovaného ministru zdravotnictví Stráskému, ve kterém tato vyjadřuje obavu, že stěžovatel nebude moci svůj výzkum dokončit. Dále přiložil dopis náměstka ministryně zdravotnictví ze dne 15. 1. 1998, ve kterém tento uvádí, že předloží-li stěžovatel souhlas dřívějších pacientů, nebude nic bránit nahlédnutí do jejich chorobopisů. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje zrušení obou stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 56/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvádí, že ji nepovažuje za důvodnou. Pokud jde o důvody, pro které potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, odkazuje vrchní soud na odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 12. 1998. Dodává k nim, že odvolací soud v průběhu řízení, ani v jeho rozhodnutí, nikterak nezpochybnil stěžovatelovu svobodu vědeckého bádání zaručenou mu v čl. 15 Listiny. Nebylo ji však třeba výslovně zmiňovat, neboť předmětem řízení, který byl stěžovatelem v žalobním návrhu jasně vymezen, byl nárok na autorskoprávní ochranu, uplatněný s odkazem na ustanovení §12 zákona č. 35/1965 Sb. (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Protože odvolací soud dospěl k závěru, jak podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že lékařská dokumentace, jejíhož zpřístupnění se stěžovatel domáhá, nemůže být považována za dílo ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona, nemůže být takováto dokumentace jako předmět autorského práva chráněna. Pokud pak je v ústavní stížnosti vytýkáno soudům obou stupňů nesprávné hodnocení důkazů, vyplývá, že stěžovatel zřejmě nesouhlasí nikoliv se skutkovými závěry učiněnými v řízení, ale s právním posouzením charakteru předmětné lékařské dokumentace. Ze shora uvedených důvodů nepovažuje vrchní soud ústavní stížnost za důvodnou a žádá, aby eventuální jednání u Ústavního soudu proběhlo bez jeho účasti z důvodu pracovního zaneprázdnění.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Ústav hematologie a krevní transfuze v Praze, jako vedlejší účastník. Ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti především v podstatě opakuje svou argumentaci použitou již v původním návrhu a v odvolání, když tvrdí, že chorobopisy, jejichž zpřístupnění se s odvoláním na §12 autorského zákona domáhá, nejsou běžnými chorobopisy, nýbrž nedílnou součástí vědeckého díla, obsahujícího výsledky dlouhodobé a tvůrčí vědecké činnosti stěžovatele. Mimoto stěžovatel svůj požadavek opírá i o ustanovení čl. 15 odst. 2 Listiny, neuvádí však podstatné věcné argumenty, z nichž by bylo možno konkrétní porušení tohoto článku dovodit. Vedlejší účastník je i nadále přesvědčen o tom, že předmětné chorobopisy tvoří součást dokumentace, jež je svou povahou určena k užití pro léčbu pacienta, a nikoliv k uveřejnění a k šíření. Má mnohem spíše charakter úředního spisu, na který se ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 autorského zákona tento zákon nevztahuje. Na tomto nic nemůže změnit skutečnost, že chorobopis případně obsahuje údaje a podklady, jejichž zobecnění či jiné zpracování v písemné formě by se pak mohly stát vědeckým dílem. Stěžovatelem zmiňovaná svoboda vědeckého bádání bezpochyby zahrnuje souhrn oprávnění bez jakéhokoliv omezení a priori, a to zejména hledisky politickými, ideologickými či náboženskými, shromažďovat, porovnávat, vyhodnocovat a zobecňovat poznatky, vyvozovat z nich hypotézy, teorie a závěry. Ač Listina sama nestanoví podmínky, za nichž by mohly být meze této svobody upraveny zákonem, odkazuje v souvislosti s těmito mezemi vedlejší účastník na čl. 29 Všeobecné deklarace lidských práv. Nikomu přitom není dovoleno, aby při realizaci oprávnění plynoucích ze svobody vědeckého bádání zasahoval do práv a svobod jiného způsobem a v rozsahu, který není stanoven zákonem. I při výkonu této svobody lze se vůči jinému dovolávat jen těch jeho povinností, které mu ukládá zákon, neboť jiný postup by byl v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny. Protože však zákon vedlejšímu účastníku neukládá žádné takové povinnosti (z §12 autorského zákona je nelze, jak výše ukázáno, dovozovat), nelze se zpřístupnění předmětné dokumentace jen s poukazem na ustanovení čl. 15 odst. 2 Listiny dovolávat. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl ve svém žalobním návrhu a v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá dotčení jeho ústavně zaručené svobody vědeckého bádání garantované mu čl. 15 odst. 2 Listiny. Toto dotčení spatřuje v tom, že mu žalovaná strana po rozvázání pracovního poměru neumožňuje přístup k dokumentaci o zdravotním stavu pacientů nemocných akutní leukémií, kteří byli léčeni v rámci vědeckých studií novými léčebnými postupy, a nemůže tak pokračovat v další vědecké činnosti. Stěžovatel přitom předmětné chorobopisy a příslušející ambulantní karty nepovažuje za běžnou zdravotnickou dokumentaci, ale za nedílnou součást svého vědeckého díla. Vrchní soud své rozhodnutí, potvrzující zamítnutí žalobního návrhu, odůvodnil tím, že autorský zákon, na jehož ustanovení §12 se stěžovatel v žalobě odvolával, neposkytuje ochranu samotné činnosti vedoucí k vytvoření případného vědeckého díla, ale toliko vlastnímu vědeckému dílu. Zdravotnická dokumentace, byť obsahující konkrétní podklady a dílčí výsledky prováděného výzkumu, tak není vědeckým dílem, které má na mysli ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona, a nemůže tedy požívat ochrany zaručené v ustanovení §12 tohoto zákona. Ústavní soud v tomto směru konstatoval, že se vrchní soud v posuzovaném případě s námitkami, které stěžovatel uvedl v odvolání, a které opakuje v ústavní stížnosti, vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost. Ústavně zaručenou svobodu vědeckého bádání, jejíž dotčení stěžovatel namítá, je třeba chápat jako sféru, do které nemá veřejná moc zasahovat, a ve které jednotlivým subjektům poskytuje prostor pro autonomní pěstování vědeckých aktivit. Uplatňování subjektivních práv a nároků vůči státní moci z titulu ústavně zaručené svobody vědeckého bádání přitom navazuje na práva zaručená právním subjektům v jednotlivých zákonných předpisech (zákon o vysokých školách, zákon o Akademii věd ČR apod.). Z obsahu stěžovatelova návrhu a soudního spisu nebyl však v tomto smyslu shledán zásah do ústavně zaručené svobody vědeckého bádání, jíž se stěžovatel dovolává, a skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem, který ve dané věci jejímž předmětem bylo posouzení návrhu, jež byl opřen o autorský zákon, zaujal vrchní soud, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu