ECLI:CZ:US:1999:4.US.131.98
sp. zn. IV. ÚS 131/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.K. a M.K., zastoupených JUDr. Š.A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 9 Co 428/97 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 2. 1997, č.j. 17 C 190/96-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 3. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 9 Co 428/97 a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 2. 1997, č.j. 17 C 190/96-25, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelů, aby odpůrci J.Š. a L.Š. byli povinni jim zaplatit společně a nerozdílně částku 300 000,- Kč s příslušenstvím. Soudy prvého i druhého stupně došly shodně k závěru, že v řízení se stěžovatelům nepodařilo prokázat, že v lednu 1995 došlo k platnému uzavření kupní smlouvy o prodeji vnitřního zařízení kavárny C. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, když neshledal, že by v dané věci byla řešena otázka zásadního právního významu. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 1999, č.j. 29 Cdo 638/98-87, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 26. 11. 1999, tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl, když nedospěl k závěru, že by řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení soudem prvního stupně i odvolacím soudem, představovala otázku po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřují především ve skutečnosti, že jimi navrhované důkazy výslechem svědků JUDr. B. a M.P., které dle jejich přesvědčení bezprostředně směřovaly k objektivnímu zjištění skutkového stavu věci, byly soudem prvého stupně zamítnuty a toto údajné pochybení nebylo napraveno ani v odvolacím řízení. Dále namítli, že důkaz spisem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 17 C 171/95 nebyl proveden v souladu s ust. §129 o.s.ř. Hmotněprávní pochybení obou soudů spatřují v jejich právním závěru, že ujednání, k němuž došlo v lednu 1995 ve věci odkoupení vnitřního zařízení kavárny, mělo jen charakter "předběžné dohody" a tudíž nešlo o uzavření kupní smlouvy. Podle názoru stěžovatelů je tento závěr v rozporu s ust. §43a, §43c odst. 2 a §44 obč. zákoníku, který pojem "předběžná dohoda" nezná a zná jen návrh smlouvy, kterým navrhovatel navrhuje druhému subjektu uzavření smlouvy. HV odůvodnění své ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé dále uvedli, že jsou si vědomi skutečnosti, že Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není soudem nadřízeným soudům obecným, nicméně jsou přesvědčeni, že napadenými rozsudky jim nebyla poskytnuta dostatečná ochrana.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že navrhovatelé spatřují porušení svého práva na nestranný a spravedlivý proces zejména v tom, že nebyl před soudy obou stupňů proveden výslech svědků JUDr. B. a M.P. Odkázal na odůvodnění rozsudků, z nichž vyplývá, z jakého důvodu nebylo shledáno potřebným doplnění dokazování, jak ho navrhovali stěžovatelé, a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Frýdek - Místek, sp. zn. 17 C 190/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s nepřipuštěním navrhovaných důkazů a s právním posouzením skutkového stavu zjištěného v řízení před obecnými soudy. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda uvedené nepřipuštění důkazů a odlišné právní posouzení je či není porušením základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny., resp. práva na spravedlivý proces.
K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, podle níž zákonem stanovenému postupu při domáhání se svého práva u nezávislého a nestranného soudu vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Taková situace však v případě stěžovatelů nenastala, neboť s důvody, pro které nebyly připuštěny navrhované důkazy, se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých napadených rozsudků. Stejně tak se odvolací soud vypořádal s námitkou, že důkaz spisem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 17 C 171/95, nebyl proveden v souladu s ust. §129 o.s.ř.
Pokud jde o výhrady stěžovatelů k posouzení hmotněprávních otázek, uvádí Ústavní soud, že i samotný odlišný právní názor na interpretaci hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 90 Ústavy. Lze proto konstatovat, že stěžovatelé v zásadě opakují námitky, které již uplatňovali v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu