ECLI:CZ:US:1999:4.US.133.99
sp. zn. IV. ÚS 133/99
Usnesení
IV. ÚS 133/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti B. B. právně zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 530/98, ze dne 11. 11. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 11 C 397/96-37, ze dne 27. 1. 1998, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K., s.r.o., zastoupené JUDr. J. O., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zaplacení částky 620.067,- Kč s příslušenstvím.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, uzavřel, jako zhotovitel díla, dne 11. 11. 1993 smlouvu o dílo s K., s.r.o., jako objednatelem díla, jejímž předmětem bylo provedení a dodávka stavebních prací a vybavení prodejny a kanceláře dle přílohy ke smlouvě. Ve smlouvě byla smluvena cena díla v rozsahu sjednaných prací dle přílohy ve výši 4 453.394,- Kč. Kromě tohoto ujednání bylo dále ve smlouvě v části III. v odst. 2 dohodnuto, že sjednaná cena se může jednostranně změnit pouze v případech, nařídí-li objednatel změny projektové dokumentace (tzv. vícepráce), přičemž příslušná strana této smlouvy doloží skutečnosti zakládající výše uvedené důvody pro změnu dohodnuté ceny a jejich dopady hodnověrným a v oboru obvyklým způsobem, a to nejpozději ke dni předání díla. Tato potřeba víceprací se v průběhu provádění díla vyskytla, objednatel díla jejich provedení nezpochybnil a za jejich provedení uhradil část z celkové vyfakturované částky. Potřebný rozsah víceprací byl vždy zhotovitelem zapsán předem do stavebního deníku a podepsán zástupcem objednatele, tedy v souladu s částí III. smlouvy o dílo. Je tedy zřejmé, že provádění zápisů do stavebního deníku je hodnověrným a v oboru stavebnictví obvyklým způsobem, který byl použit i pro účely ustanovení části III. předmětné smlouvy o dílo. Zaplacení dosud neuhrazené zbývající části z celkové částky za provedené vícepráce se stěžovatel domáhal podaným žalobním návrhem, který však byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 11 C 397/96-37, ze dne 27. 1. 1998 zamítnut.
Již ve svém odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí stěžovatel uvedl, že si soud I. stupně učinil na projednávanou věc vadný právní názor, v jehož důsledku pak uváděným skutečnostem přisuzoval jiný právní význam, čímž dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Důvodům uváděným ze strany stěžovatele nevěnoval pozornost ani odvolací soud, přestože stěžovatel označil k prokázání jeho tvrzení jako důkaz stavební deník a výslech svědka Ing. M. K. V daném případě se podle stěžovatelova názoru nejednalo o změnu smlouvy týkající se ceny za dílo, ale o úkony smlouvou předvídané v části III. uzavřené smlouvy o dílo. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo nutno doplňovat dokazování o další důkazy, neboť žádný z obou soudů tyto jím navržené důkazy, o něž stěžovatel opírá svůj názor na věc, neprovedl. Žádný soud ani nezdůvodnil, proč navržené důkazy odmítl, a přesto odvolací soud uvedl, že stěžovatelovy námitky jsou zcela liché. Stěžovatel rovněž poukazuje na text z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu "bylo-li by tomu skutečně tak, pak...", který dle něj potvrzuje, že se soud dokazováním v této věci nezabýval. Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 11 C 397/96.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvádí, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť v případě stěžovatele nedošlo v průběhu řízení před soudy obou stupňů k porušení jeho práv účastníka řízení chráněných Ústavou ČR a Listinou. Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, měl možnost se účastnit soudního řízení, vyjadřovat se k jeho průběhu a činit návrhy na podporu svých žalobních tvrzení. Stěžovatelem tvrzené pochybení odvolacího soudu, spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů, nemůže být samo o sobě podkladem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť podle ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci natolik, aby i odvolací soud mohl posoudit důvodnost žaloby a potažmo správnost rozsudku soudu prvního stupně. Oba soudy tedy postupovaly tak, jak jim zákon ukládá. Důvody rozhodnutí odvolacího soudu jsou pak vyjádřeny v jeho odůvodnění a městský soud na ně odkazuje. Stěžovatelův poukaz na porušení jeho základních práv zaručených ve výše uvedených ustanoveních Ústavy ČR a Listiny považuje Městský soud v Praze za zcela nepřípadný, jak dokládá i obsah soudního spisu. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž K., s.r.o., jako vedlejší účastník. Konstatuje, že předmětem sporu byla především skutečnost, zda byla cena díla dohodnuta jako pevná, nebo zda se jednalo o určení ceny podle rozpočtu, jehož úplnost se nezaručuje, a dále pak, zda byly ohledně zvýšení ceny uzavřeny případné dodatky ke smlouvě. Odkazuje na shodné závěry obou obecných soudů, že smlouva byla uzavřena s pevnou cenou, a že nebyl uzavřen žádný dodatek upravující kupní cenu. Dále uvádí, že není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že žádný ze soudů neprovedl navrhovaný důkaz stavebním deníkem. Soud prvního stupně se navrhovaným důkazem podrobně zabýval, avšak došel k závěru, že skutečnosti v něm uváděné nemají právní význam tvrzený stěžovatelem. Pokud jde o výslech svědka Ing. M. K., bylo jeho provedení soudem odmítnuto na základě vedlejšího účastníka, neboť svědek se zúčastnil všech předchozích soudních jednání ve věci jako veřejnost a hodnověrnost jeho výpovědi se jeví jako pochybná. Stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny nebylo porušeno. Právní posouzení sporných tvrzení a významu důkazů je úlohou výhradně nezávislého a nestranného soudu. Navrhuje proto ústavní stížnost jako bezdůvodnou zcela zamítnout.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a soudního spisu Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v odůvodnění ústavní stížností opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolaní proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a s nimiž se již odvolací soud v rozhodnutí o odvolání vypořádal. Staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak Ústavní soud opakovaně uvedl v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší, neboť Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani vrcholem soustavy obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že oba obecné soudy nevěnovaly pozornost stěžovatelem označeným důkazům k prokázání jeho tvrzení, neprovedly tyto důkazy a ani nezdůvodnily, proč tyto důkazy odmítly. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud nejprve obecně konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i uvedené námitky stěžovatele, že obecnými soudy nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Jak však vyplývá z připojeného soudního spisu, zabýval se obvodní soud stěžovatelem navrhovanými důkazy při jednání dne 27. 1. 1998. Důkaz zápisy uvedenými ve stavebním deníku byl proveden (č.l. 32-33), k výslechu Ing. K. jako svědkyně nedošlo proto, že tato byla přítomna předcházejícímu jednání soudu. Ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 1998 pak rekapituluje na s. 2 zjištění učiněná na základě zápisů uvedených ve stavebním deníku. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 11. 1998 shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně tvoří dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí, a že tedy není nutno doplňovat dokazování o další důkazy.
Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla v tomto směru porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo dotčení ústavně zaručených základních práv napadenými rozhodnutími z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Obecnými soudy učiněné závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování pak je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. To se plně týká i hodnocení obsahu uzavřené smlouvy o dílo a způsobu provádění změn a doplňků k této smlouvě. Pokud pak stěžovatel v této souvislosti poukazuje na text uvedený v odůvodnění rozhodnutí o odvolání: "bylo-li by tomu skutečně tak, pak...", nelze z něho v daném spojení učinit závěry, které na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu