ECLI:CZ:US:1999:4.US.143.99
sp. zn. IV. ÚS 143/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti I. J., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 1999, sp. zn. 7 To 18/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 1999, sp. zn. 4 T 20/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 18. března 1999 ústavní stížnost proti uvedeným usnesením, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud si vyžádal k věci vyjádření Vrchního soudu v Praze. V obsáhlejším vyjádření byly Ústavnímu soudu objasněny okolnosti případu, zejména byly uvedeny důvody, které vedly k napadenému rozhodnutí i k délce trvání vyšetřování. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o složitější případ, kdy věc byla nejprve Městským soudem v Praze vrácena státnímu zástupci k došetření. Po podání nové obžaloby byl městským soudem stěžovatel zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí však Vrchní soud v Praze zrušil a věc vrátil zpět městskému soudu, který věc opět vrátil státnímu zástupci k došetření, neboť zjistil, že stěžovatel je v rámci přípravného řízení stíhán i pro jiný trestný čin související s touto věcí. Městský soud proto požadoval spojení obou věcí. Vrchní soud rozhodnutí městského soudu zrušil a uložil znovu jednat ve věci. Městský soud opět stěžovatele zprostil obžaloby a i toto rozhodnutí bylo vrchním soudem zrušeno. Ještě předtím byla projednávána vrchním soudem otázka podjatosti soudkyně.
Ve vyjádření Vrchního soudu v Praze se dále uvádí, že stěžovatel byl na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/98, ze dne 28. dubna 1999, z vazby propuštěn a za použití režimu dle ustanovení §74a trestního řádu byl převeden do vykonatelného trestu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod 6 sp. zn. 4 T 269/97.
Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu a její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Na obviněném tedy závisí, kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v podstatě opakuje námitky uváděné v řízení před obecnými soudy, na které však příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí přiměřeným a ústavně akceptovatelným způsobem reagují a vysvětlují, proč považují konkrétní důvody vazby za nadále trvající.
Kromě toho je třeba uvést, že ústavní stížnost ve vazební věci, z ústavněprávního hlediska směřuje především ke skutečnosti, že někdo byl (je) zbaven osobní svobody způsobem, který je rozporný se zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny). Pokud ovšem tento stav nevyplývá z rozhodnutí, které je napadáno, jak je tomu v daném případě, je navíc zřejmé, že by jakékoliv rozhodnutí Ústavního soudu nemělo žádný vliv na situaci stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než uvedenou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu