ECLI:CZ:US:1999:4.US.145.98
sp. zn. IV. ÚS 145/98
Usnesení
IV. ÚS 145/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti H.N., V.R., a B.T., všichni zastoupeni Mgr. R.A., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 9 Co 489/97, ze dne 31. 10. 1997, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci, čj. D 1715/96-22, ze dne 13. 6. 1997, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Prvním z napadených usnesení - usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 6. 1997 - bylo v řízení o dodatečném projednání dědictví po zemřelé A.T., poté, co pozůstalý syn J.T. uplatnil, aby na dědický podíl syna zůstavitelky B.T. bylo započteno, co od zůstavitelky za jejího života bezplatně obdržel - dar 50.000,- Kč, stěžovatelům - dětem nyní již zemřelého pozůstalého syna B.T. - uloženo, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podali u soudu návrh na zahájení řízení o určení, že pozůstalý syn B.T. neobdržel od zůstavitelky za jejího života darem částku 50.000,- Kč, a do rozhodnutí o této mezi účastníky dědického řízení sporné skutečnosti v příslušném soudním řízení bylo řízení o dědictví po zůstavitelce přerušeno. Krajský soud v Ústí nad Labem, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovateli, napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýkají, že se ve svém rozhodnutí o jejich odvolání nezabýval jejich odvolací námitkou - tím, zda je možné v dodatečném dědickém řízení uplatňovat započtení předložením listiny, když tato nebyla předložena v původním dědickém řízení. Uvádějí, že pokud se v dodatečném řízení připustí důkaz započtení, který není součástí původního řízení, nepochybně potom dochází ke změně původního řízení, neboť přirozeně dojde ke změně dědického podílu zůstavitelčina syna B.T. Při dodatečném projednání dědictví se navazuje na výsledky dosavadního řízení a doplňují se výsledky řízení původního, aniž by se na výsledcích původního řízení cokoliv měnilo. Pokud by zůstavitelčin syn požadoval započtení, mohl by tak učinit při splnění ostatních zákonných podmínek pouze v obnoveném řízení. V dodatečném řízení nemůže být uplatněno něco, co nebylo uplatněno v řízení původním, a z uvedeného je pak podle stěžovatelů zřejmé, že skutkový spor o existenci či neexistenci daru je pak z tohoto pohledu irelevantní. Pokud by stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, muselo by být podle zdůvodnění soudu k existenci daru přihlédnuto při provádění dodatečného vypořádání. S tímto názorem odvolacího soudu stěžovatelé nesouhlasí a napadeným usnesením odvolacího soudu, ve spojení s usnesením prvoinstančního soudu, se cítí být dotčeni v základním právu stanoveném v čl. 11 odst. 1 Listiny, jímž se zaručuje dědění. Navrhují proto zrušení napadených rozhodnutí obou soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a připojil si spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. D 1715/96.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že v původním řízení o dědictví po zůstavitelce A.T. se dědici mezi sebou vypořádali o dědictví dohodou, podle které veškerý tehdy zjištěný majetek zůstavitelky nabyl pozůstalý syn J.T., zatímco ostatní dědici nenabyli podle ní z dědictví ničeho. Tato dohoda byla státním notářství schválena a státní notářství potvrdilo nabytí dědictví (§482 odst. 1,2 o.z. ve znění před novelizací, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., §39 odst. 2 notářského řádu - zákona č. 95/1963 Sb., ve znění před novelizacemi provedenými zákony č. 134/1982 a č. 519/1991 Sb.). V původním řízení o dědictví nebyly žádným z účastníků uplatněny skutečnosti, jež by odůvodňovaly započtení peněžní částky darované zůstavitelkou pozůstalému synovi B.T. na jeho dědický podíl. Vzhledem k dohodnutému způsobu vypořádání dědictví (při němž tento dědic nenabýval z tehdy zjištěného dědictví ničeho) takové započtení ani nepřicházelo v úvahu. Teprve po zahájení dědického řízení ohledně nově najevo vyšlého majetku zůstavitelky někteří z účastníků na zmíněné darování poukázali a jeho započtení na dědický podíl, podle jejich tvrzení, obdarovaného dědice požadovali. Krajský soud, jak dále uvádí, sdílí názor stěžovatelů, že dodatečné projednání dědictví musí navazovat na výsledky původního řízení o dědictví, vycházet z nich a do stavu jimi vytvořeného, zejména do práv nabytých dědici v původním řízení, nesmí zasahovat, jestliže však dědictví v původním řízení bylo vypořádáno dohodou, při jejímž uzavření nebylo ke skutečnostem odůvodňujícím započtení na dědický podíl některého z dědiců přihlíženo, protože tehdy nevyšly najevo, pak jejich zohlednění při dodatečném projednání dědictví nepřípustným zásahem do původního řízení a práv v něm nabytých není, neboť se jím na výsledcích původního řízení o dědictví ničeho nemění. Započtení na dědický podíl dědice přichází v úvahu teprve ve stadiu dědického řízení, v němž dochází k vypořádání dědictví, na něž se v projednávané věci, vzhledem k době zůstavitelčina úmrtí a vzhledem k ustanovením §503 odst. 1 o.z., ve znění zákona č. 131/1982 Sb. a §873 o.z., ve znění zákona č. 509/1991 Sb. a k ustanovením čl. II odst. 2 zákona č. 134/1982 Sb., čl. III odst. 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb. a čl. II. odst. 2 zákona č. 263/1992 Sb. vztahují ustanovení §482, §483, §484 o.z., ve znění před novelizacemi provedenými zákony č. 131/1982 Sb. a 509/1991 Sb. a ustanovení notářského řádu, ve znění před novelizacemi, provedenými zákony č. 134/1982 Sb. a č. 519/1991 Sb. Při dodatečném projednání dědictví se toto vypořádání týká jen najevo nově vyšlého majetku, zatímco vypořádání dědictví provedené v původním řízení ohledně tehdy zjištěného majetku, jím zůstává nedotčeno. Současně výsledek vypořádání dědictví, provedeného v původním řízení nijak nepředurčuje způsob vypořádání dědictví ohledně nově najevo vyšlého majetku při dodatečném projednání dědictví. Krajský soud uzavírá, že podle jeho názoru nic nebrání tomu, aby při dodatečném projednání dědictví bylo přihlédnuto ke skutečnostem odůvodňujícím započtení bezplatně od zůstavitele obdržených plnění na dědický podíl dědice, které teprve při něm vyšly najevo.
Uvedené závěry krajského soudu, z nichž tento také vycházel ve svém rozhodnutí napadeném ústavní stížností, nijak nevybočují z ústavně daných mezí, navíc zůstávají v rovině úvah soudu, které zatím ani nejsou bezprostředně spojeny s hmotněprávními účinky, jež by už nyní měly dopad na dědické právo stěžovatelů a napadené usnesení, které je v podstatě usnesením procesní povahy, tak není ani způsobilé zásahu do práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto z těchto důvodů byla ústavní stížnosti stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu