ECLI:CZ:US:1999:4.US.149.99
sp. zn. IV. ÚS 149/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Doc. MUDr. J. P., CSc., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1999, č. j. 21 Co 166/98-137, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 1999, č.j. 21 Co 166/98-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 3. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1999, č. j. 21 Co 166/98-137, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 1999, č.j. 21 Co 166/98-142. Uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 1994, č.j. 8 C 253/93-29, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 5. 1994, č.j. 8 C 253/93-32, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 10. 12. 1990, uzavřená mezi třetími osobami, tj. žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovanou 2) a jejím dnes již zesnulým manželem, jako kupujícími, ohledně bytu č. 1 v domě č. 915 v H., je neplatná, přičemž nebyla připuštěna změna žaloby na určení vlastnictví a spoluvlastnictví s odůvodněním, že stěžovatelka nemá na této určovací žalobě naléhavý právní zájem.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů jí byl znemožněn výkon ústavně zaručeného vlastnického práva "v plném rozsahu" k domu v H., M. 915, který jí byl vydán v restituci, ovšem bez dvou bytů, jež před vydáním byly převedeny na fyzické osoby. V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka uvedla, že se cítí být poškozena již rozhodnutím Státního notářství v Hradci Králové z roku 1990, kterým byla kupní smlouva ohledně předmětného bytu a poměrné části společných prostor bytového domu registrována, přičemž dle jejího přesvědčení napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrdilo její nerovné postavení jako vlastníka. V tom spatřuje zásadní zásah do svých, v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaných, nezadatelných práv občana České republiky. Dle jejího názoru postupem soudu jí byla vzata možnost činit ve věci jakékoliv další kroky, čímž došlo k porušení dalších, v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaných, ústavně zaručených práv. Nachází se v nejisté situaci, neboť neví, kdo je dalším podílovým spoluvlastníkem a kdo je spolu s ní oprávněn a povinen své spoluvlastnické právo k předmětnému domu vykonávat. Otázka vydání zbývající části domu, která by při neexistenci kupních smluv byla bez dalšího stěžovatelce vydána, tak zůstává nedořešena. Stejně tak i její povinnost řádně se o dům starat je obtížně splnitelná, neboť není jasné, čí souhlas k investicím do domu potřebuje, když i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy zůstává nedořešena. Stěžovatelka se cítí být postupem obecných soudů, a zejména napadeným rozsudkem, poškozena na svých ústavních právech, neboť dle jejího názoru Krajský soud v Hradci Králové před vydáním napadeného rozsudku věc neposoudil tak, jak s ohledem na všechny okolnosti případu měl, a tím, že zamítl návrh na změnu petitu, jí odebral možnost domáhat se určení okruhu vlastníků domu v jiném řízení. K nepřipuštění změny petitu žaloby uvedla, že měl-li krajský soud pochybnosti o tom, zda dosavadní výsledky důkazního řízení jsou úplné či nikoliv, pak měl rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dále uvedla, že u Okresního soudu v Hradci Králové je veden další spor o druhý prodaný byt v předmětném domě a podílu na společných částech domu.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že navrženou změnu žaloby nebylo možno připustit z důvodů, které jsou v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětleny. Tím nebylo dotčeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky. Naopak, pokud by odvolací soud takovou změnu připustil a o změněné žalobě věcně rozhodl, porušil by právo účastníků na spravedlivý proces, neboť by jim tím odňal v rozporu s §9, §201 a §202 o.s.ř. možnost řádného opravného prostředku. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že nepřipuštění změny žaloby v odvolacím řízení nebylo ve vztahu ke konkrétní věci odůvodněno a odkázal na podrobné zdůvodnění tohoto výroku napadeného rozsudku s tím, že v řízení před soudem prvého stupně byla předmětem řízení neplatnost smlouvy, a změnou žaloby v odvolacím řízení by odvolací soud rozhodoval o něčem jiném, tj. o vlastnictví bytu. Dále uvedl, že při rozhodování o žalobě na neplatnost smlouvy byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v rozsudku ze dne 22. 4. 1998, č.j. 3 Cdon 1312/96-110, v němž se jednoznačně stanoví, že stěžovatelka (žalobkyně) nemá na této určovací žalobě naléhavý právní zájem. Vyjádřil však přesvědčení, že přinejmenším v době, kdy byl vydán Nejvyšším soudem ČR zrušený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 1995, č.j. 15 Co 626/94-62, měla stěžovatelka na určení neplatnosti smlouvy o převodu bytu naléhavý právní zájem, a že neuznáním tohoto naléhavého právního zájmu byl v neprospěch stěžovatelky porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Citované ustanovení Listiny dle názoru účastníka neomezuje druh práv, jichž se lze u soudu domáhat (s výjimkou případů, kdy je stanovena pravomoc jiného orgánu) a nevymezuje ani způsob, jakým mají být práva u soudu uplatňována. Implicitně tedy připouští podávání jakýchkoliv žalob, včetně žalob na určení existence či neexistence právního vztahu nebo na určení platnosti či neplatnosti právního úkonu. V souladu s tím podání určovací žaloby výslovně připouští i občanský soudní řád v ustanovení §80 písm. c). Pouze proto, aby byla vytvořena zábrana proti podávání určovacích žalob kverulantských nebo šikanozních a také proti zneužívání těchto poplatkově zpravidla levnějších žalob tam, kde ochrany práva lze dosáhnout podáním žaloby na plnění, stanoví podmínku, aby na určovací žalobě byl dán naléhavý právní zájem. Přitom žaloba o neplatnost smlouvy podaná stěžovatelkou nebyla šikanozní ani kverulatnskou. Pokud by otázka neplatnosti smlouvy byla vyřešena soudním rozhodnutím, byl by tím postaven pevný právní základ, podle něhož by si účastníci sami, bez dalších soudních sporů, mohli vyřešit, kdo je subjektem celého komplexu práv a povinností, vyplývajících z vlastnictví nebo nájmu bytu M. B. a spoluvlastnického vztahu k domu, a o jaká práva a povinnosti u jednotlivých účastníků vlastně jde. Rozsudek obsahující určovací výrok by tak plnil svou preventivní funkci. Závěrem účastník řízení navrhl provedení důkazu spisem Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 C 72/98 s tím, že ve věci samé žádný návrh nečiní.
Vedlejší účastnice, M. B., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že setrvává na všech svých vyjádřeních v řízení před obecnými soudy. K otázce naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti napadené kupní smlouvy za účelem odstranění údajné nejisté situace stěžovatelky uvedla, že tuto "nejistou" situaci se snaží stěžovatelka vytvářet uměle, neboť ostatní osoby ji uznávají jako plnoprávného spoluvlastníka domu a podle toho s ní také jednají. Podílela se poměrnou částí na nákladech spojených s údržbou nemovitosti, ale v posledních dvou letech jí stěžovatelka zaslala uhrazené náklady zpět. Tvrzení stěžovatelky o tom, že zůstává nedořešena otázka vydání zbývající části domu, nepovažuje za opodstatněné. Stěžovatelka neuplatnila restituční nárok u povinné osoby (vedlejší účastnice) a nedomáhala se vydání žalobou. Nyní již není možná jiná cesta, neboť postup podle obecného zákona nelze použít. Vyhověním žalobě by nedošlo k určení jiného vlastníka a rozsudek by nebyl listinou způsobilou k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, vyjádřila přesvědčení, že k namítanému porušení ústavně zaručených základních práv nedošlo a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník Bytový podnik města H., s.p. v likvidaci, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu v Hradci Králové, sp.zn. 8 C 253/93 a sp. zn. 8 C 72/98 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především námitka, že postupem obecných soudů, tj. pravomocným zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V tomto směru Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu obecných soudů, ze které zejména plyne, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz též nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Ze shromážděných podkladů plyne, že stěžovatelka se na základě dohody o vydání věci uzavřené s Bytovým podnikem města H., registrované Státním notářstvím v Hradci Králové dne 9. 1. 1992, stala vlastnicí celé st. p. č. k. 1040 v obci a k. ú. H., a dále bytového domu čp. 915 na uvedené stavební parcele, s výjimkou dvou bytů prodaných původně do osobního vlastnictví Z. a J. P. kupní smlouvou ze dne 12. 12. 1990 a L. a M.B. kupní smlouvou ze dne 17. 1. 1991, přičemž všichni kupující získali též ideální podíl na společných prostorách bytového domu. Z tohoto pohledu je rozsah vlastnictví ohledně bytového domu a spoluvlastnictví ohledně společných prostor přesně specifikován a tudíž právní postavení vlastníků a spoluvlastníků je dostatečně jisté.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud v zásadě sdílí názor Okresního soudu v Hradci Králové vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 6. 4. 1994, podle něhož naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy by v daném případě mohl být dán pouze tehdy, pokud by existovaly podmínky pro vydání věci. V řízení však existence těchto podmínek prokázána nebyla, když ohledně bytu ani nebyla uzavřena dohoda o vydání, ani nebylo kladně rozhodnuto o povinnosti takovou dohodu uzavřít, přičemž řízení o uzavření takové dohody nebylo ani zahájeno.
Pokud jde o námitku, že zamítnutím žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, podle níž je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí tedy jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o neplatnost kupní smlouvy, na základě jehož výsledku má být až následně existence vlastnického práva teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže. V tomto směru jde tudíž o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Pokud stěžovatelka dále namítla porušení práva na soudní ochranu (resp. spravedlivý proces) zakotveného mj. v čl. 36 Listiny (aniž by na uvedený článek v ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně poukázala) tím, že její návrh na změnu petitu nebyl v rámci odvolacího řízení připuštěn, jde v podstatě o polemiku se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a o nesouhlas s právními závěry obecných soudů. I když, jak je již uvedeno výše, není v podstatě rozhodné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích, lze konstatovat, že názor odvolacího soudu, uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož, pokud by odvolací soud připustil stěžovatelkou navrhnutou změnu žaloby, rozhodoval by o něčem jiném, než co bylo předmětem řízení před soudem prvého stupně, chybělo by prvoinstanční rozhodnutí a odvolací soud by o věci rozhodoval jako soud prvého stupně, ač to nepatří v daném případě do jeho působnosti, a navíc by účastníci byli zkráceni ve svém právu na řádný opravný prostředek, je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný. Stěžovatelka tedy nebyla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu