ECLI:CZ:US:1999:4.US.150.99
sp. zn. IV. ÚS 150/99
Usnesení
IV. ÚS 150/99
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1999, čj. 10 To 72/98-667, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 7. 5. 1998, čj. 28 T 6/97-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a Vrchního soudu v Praze, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatelky, tato uvádí, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť jí nebylo umožněno navrhovat důkazy, jimiž by posílila svoji obhajobu. Soudy obou stupňů nevyhověly jejímu návrhu na předvolání jí navržených svědků s odkazem na to, že jde o svědky nevěrohodné, neboť jsou trestně stíháni, přitom však tito svědci dosud nebyli odsouzeni a je třeba na ně hledět z pohledu presumpce neviny. Stěžovatelka rovněž namítá, že žádný z vyslechnutých svědků nesvědčil v její neprospěch a přesto se soud přiklonil k výpovědi spoluobžalovaného K. B., podpořené výpovědí jeho sestry J. B. Tato svědkyně však vypovídala až v hlavním líčení, v době, kdy již byly provedeny všechny výslechy a svědkyně se mohla kvalifikovaně k řadě věcí vyjadřovat ve prospěch svého bratra. Podle stěžovatelky soudy obou stupňů porušily zásadu rovnosti účastníků, když stranily spoluobžalovanému K. B., přesto, že ze znaleckého posudku MUDr. H., jakož i z jeho výpovědi provedené v hlavním líčení, vyplynula řada zjištění o osobnosti K. B. ve prospěch její obhajoby. Pochybení soudu prvého stupně spatřuje stěžovatelka i ve skutečnosti, že na K. B. bylo provedeno fyziodetekční zjištění, přičemž u provádění zjištění její obhájce nebyl přítomen a z vyhodnocení zjištění byly vyvozeny neurčité a nekonkrétní závěry, ze kterých nalézací soud vycházel jako z důkazu. Stěžovatelka je toho názoru, že soudy obou stupňů se nacházely ve vztahu k její trestné činnosti v silné důkazní tísni, když pro svoje závěry neměly žádné přímé ani nepřímé důkazy, a přesto ji v rozporu se zásadou in dubio pro reo uznaly vinnou. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 28 T 6/97, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestu odnětí svobody obžalovaní K. B., A. D. a T.H., přičemž stěžovatelka byla uznána vinnou dvojnásobným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k §234 odst. 1 trestního zákona, přípravou k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1 trestního zákona k §234 odst. 1 trestního zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona a spolupachatelstvím k trestnému činu vydírání podle §9 odst. 2 trestního zákona k §235 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Účastenstvím na trestném činu loupeže se stěžovatelka podle soudu prvého stupně dopustila tím, že naplánovala a vytipovala k přepadení prodejnu železářství v Moskevské ulici v České Lípě a přepadení poštovní doručovatelky na silnici mezi obcemi Česká Lípa a Ž., která provedl za součinnosti s dalším obžalovaným, zemřelým P. M., K. B., a dále tím, že společně s P. M. naplánovala přepadení a vytipovala místo ve Starém Ž., kde měl podle jejich návodu K.B. provést loupež. Jednání stěžovatelky spočívající v tom, že založila u Investiční a Poštovní banky, a. s., Praha postžirový účet, ze kterého postupně vybrala neoprávněně 14 800,-- Kč, ačkoliv jí bylo známo, že tyto peníze na účtu nemá, kvalifikoval soud prvého stupně jako trestný čin podvodu a spolupachatelství k trestnému činu vydírání spatřoval soud prvého stupně ve skutečnosti, že stěžovatelka společně s P. M. K. B. vyhrožovali, bili ho a dalšími, v rozsudku blíže uvedenými, způsoby ho nutili k páchání trestné činnosti, ze které jim musel odevzdávat finanční prostředky. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvého stupně pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, když trest odnětí svobody snížil stěžovatelce o jeden rok a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, jakými důvody byl veden při hodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobžalovaného K. B., přičemž fyziodetekčnímu vyšetření nepřisoudil váhu důkazního prostředku. Další skutková zjištění soudu prvého stupně však neodmítl, ztotožnil se s nimi, neboť jak konstatoval, jsou opřena o jiné, procesně použitelné, důkazní prostředky. Vrchní soud v Praze se vyjádřil i k otázce hodnocení dalších důkazních prostředků, zejména svědeckých výpovědí svědků K., Š. a J. B.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení práv zakotvených v článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dospěl k závěru, že je neopodstatněná. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami obžalovaných, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu uvedeného spisu sp. zn. 28 T 6/97 Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, námitky, které stěžovatelka uvádí, jsou v podstatě opakováním nesouhlasné argumentace uplatněné stěžovatelkou již v odvolání, k níž se odvolací soud podrobně vyjádřil. V projednávaném případě se obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly věrohodností výpovědi obžalovaného K. B., neboť jeho výpověď byla důležitá pro posouzení viny stěžovatelky. Soudy obou stupňů konstatovaly, že obžalovaný se k závažné trestné činnosti doznal a od počátku přípravného řízení až po hlavní líčení vypovídal ve všech podstatných bodech, majících význam pro posouzení viny obou obžalovaných, shodně i určitě, přičemž jeho výpověď je potvrzována ostatními provedenými důkazy. Naproti tomu stěžovatelka, jakkoliv kategoricky popřela jakoukoliv účast na trestné činnosti obžalovaného K. B., nedokázala věrohodně vysvětlit jednu ze stěžejních otázek, a to legální zdroj finančních prostředků potřebných na rekonstrukci domu v D. č. 119. Nejprve bylo vyvráceno její tvrzení, že si vzala půjčku u finančního ústavu, dále se ukázalo jako nepravdivé její tvrzení, že dostala odměnu za ručení majetkem na úvěr firmy L. a nakonec u hlavního líčení existenci peněz vysvětlila půjčkou od jiného občana, přičemž rozpory ve svých tvrzeních nedokázala věrohodně vysvětlit. Ve způsobu, jakým ve smyslu citovaných ustanovení trestního řádu obecné soudy vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení vzájemně rozporných výpovědí obou obžalovaných a jaké důvody je vedly k tomu, aby výpovědi jednoho z obžalovaných přiznaly více věrohodnosti než výpovědi druhého, nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Stěžovatelka sama svými výpověďmi zavdala soudu příčinu k pochybnostem o jejích tvrzení a tyto pochybnosti nebyla schopna vyvrátit. Co se týče fyziodetekčního vyšetření K. B., odvolací soud k němu jako k důkazu nepřihlédl a neprovedení dalších důkazů svědeckými výpověďmi svědků navrhovaných stěžovatelkou nelze považovat za porušení jejího práva na obhajobu, neboť meze dokazování stanoví soud tak, aby zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů evidentně nic, co by svědčilo o zásahu do stěžovatelčiných ústavně chráněných práv, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu