ECLI:CZ:US:1999:4.US.154.99
sp. zn. IV. ÚS 154/99
Usnesení
IV. ÚS 154/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V. L., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 19 Co 379/98, ze dne 4. 11. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl zamítnut stěžovatelův žalobní návrh na určení spoluvlastnického práva k nemovitosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 23. 10. 1992 podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti svým rodičům J. a M. L. na určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny v návrhu označené nemovitosti. V průběhu řízení otec J. L. zemřel a na jeho místo nastoupily sestry navrhovatele I. M. a J. B. jakožto dědičky. Obvodní soud pro Prahu 6 však rozsudkem, čj. 7 C 345/92-79, ze dne 23. 12. 1997, jeho žalobu zamítl, neboť se podle jeho názoru stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mezi stěžovatelem (žalobcem) a žalovanými došlo k dohodě o založení spoluvlastnických vztahů k předmětné nemovitosti. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek potvrdil.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, je toho názoru, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené mu v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu k čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a to tím, že oba obecné soudy dospěly ke svým právním závěrům na základě rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. K podpoře své úvahy interpretovaly soudy některé důkazy jinak, než jaký byl jejich obsah podle protokolu o jednání, a k některým důkazům naopak nepřihlédly. Stěžovatel toto své tvrzení dokládá na interpretaci výpovědi svědka J., kdy soud I. stupně dospěl posléze k závěru, že neuvěřil tvrzení stěžovatele o jeho předání částky 290.000,- Kč otci na společnou stavbu domu, a naopak uvěřil tvrzení matky stěžovatele, že o dohodě o společné stavbě domu nevěděla. Soud I. stupně rovněž neprovedl důkaz tzv. stavebním deníkem vedeným matkou stěžovatele, který mohl prokázat či vyvrátit její tvrzení o způsobu financování stavby. Městský soud jako soud odvolací pak, jak dále namítá stěžovatel, nepřihlédl k pochybením soudu I. stupně a ani k novým důkazům přiloženým stěžovatelem k odvolání, čímž i tento soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7C 345/92, a po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neoprávněná.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich tak závěry neodpovídající skutkovým zjištěním, a dále, že prvoinstanční soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz a odvolací soud k novému důkazu přiloženému stěžovatelem k odvolání nepřihlédl. Všechny tyto námitky však stěžovatel v podstatě uvedl již v odůvodnění svého odvolání (č.l. 86-88) a odvolací soud se s těmito námitkami v odůvodnění rozhodnutí o odvolání vypořádal. Svůj závěr, ve kterém se ztotožnil se skutkovými i právními zjištěními učiněnými na základě provedeného dokazování prvoinstančním soudem, pak odvolací soud dále doplnil - i podle Ústavního soudu - podstatným konstatováním, že argumentace stěžovatele, že se finančně i osobně podílel na stavbě předmětné nemovitosti, či že rodiče stavbou řešili jeho bytovou situaci, není právně významná pro prokázání skutečnosti, že mezi ním a jeho rodiči vznikl spoluvlastnický vztah.
Ústavní soud byl současně nucen konstatovat, že opakováním námitek uplatněných již v odvolacím řízení, staví stěžovatel Ústavní soud v zásadě do role třetí soudní instance, která mu však, jak již dal Ústavní soud opakovaně najevo v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i výše uvedených námitek stěžovatele, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a neprovedly důkaz jím navrhovaný, resp. že k důkazu nepřihlédly. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva. Odvolací soud se, jak již bylo výše zmíněno, se stěžovatelovými námitkami vztahujícími se k hodnocení důkazů, jež stěžovatel uplatnil již v odvolacím řízení, vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost. Postup obecných soudů při hodnocení důkazů nelze tak v dané věci z výše uvedených hledisek hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1, resp. čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu