ECLI:CZ:US:1999:4.US.160.98
sp. zn. IV. ÚS 160/98
Usnesení
IV. ÚS 160/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. P.Š., zastoupeného Mgr. Ing. D.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 411/97-121, ze dne 9. 1. 1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 10 C 38/95-75, ze dne 20. 3. 1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Y.V., zastoupené JUDr. K.H., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o tom, že důvody pro vydědění Y.V. (žalobkyně) jejím otcem M.P. nejsou dány.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byla postupem soudů především dotčena testamentární volnost zůstavitele M.P. Za základní důkazní prostředek stěžovatel v dané věci považuje listinu o vydědění sepsanou před státním notářem, pro něhož byla záležitost natolik jasná, že listinu sepsal tak, jak je obsažena ve spisu. Jako listinný důkaz dále stěžovatel uvádí staré noviny s poznámkami zůstavitele, v nichž v článku "Za jakých okolností dochází k vydědění" si zůstavitel podtrhl vysvětlující text, tedy na návštěvu notáře se připravoval a o vydědění své dcery přemýšlel. Formulace vydědění v sepsané listině nebyla omezením se na citaci zákona, ale citace zákona byla v tomto případě plným vystižením úplného nezájmu dcery o otce. Odvolací soud tedy nepatřičně zůstaviteli vytýkal, že se omezil pouze na obecnou formulaci důvodů vydědění, aniž blíže časově a místně specifikoval důvody, které vedly k vydědění. Podle stěžovatelova názoru byly tyto důvody specifikovány dostatečně. Stěžovatel dále nesouhlasí s kvalifikací soudu, že otec či jeho druhá manželka bránili žalobkyni projevovat zájem o otce, tj. např. napsat ke svátku nebo narozeninám. Zpochybňuje proto výklad ustanovení §469a o.z., učiněný prvoinstančním soudem, který pak připustil i odvolací soud. V důsledku nesprávného právního posouzení daného případu tak došlo k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny, a to práva vlastnit majetek a práva na dědění. Postupem obou obecných soudů mu bylo, jak stěžovatel dále uvádí, rovněž odňato právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny, když hodnocení důkazů oběma soudy bylo v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. Žalobkyně uvedla v osobně sepsaném podání obvodnímu soudu v roce 1993 diametrálně jinou argumentaci, než později v doplnění podání z roku 1995. V průběhu dalšího řízení se pak všemi možnými prostředky snažila prokázat svůj trvalý a opravdový zájem, v čemž v podrobnostech stěžovatel odkazuje na své odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí Ústavním soudem, kdy podle jeho názoru ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 10 C 38/95.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze nejprve zrekapituloval obsah obou napadených rozhodnutí, k nimž dodává, že na svých právních závěrech trvá a nemá, co by k nim dodal, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. 1. 1998. Navrhuje proto zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou, pokud nebude odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž Y.V., jako vedlejší účastník. Ve svém vyjádření po rekapitulaci proběhlého soudního řízení k obsahu stěžovatelova návrhu uvádí, že smluvní volnost je omezena institutem nepominutelného dědice, kdy vydědění je vázáno na taxativně uvedené důvody. Oba obecné soudy provedly všechny navržené důkazy a po jejich zhodnocení vydaly rozsudky, které jsou zcela v souladu s dobrými mravy i se zákonem. K výtce nesprávného právního posouzení uvádí, že stěžovatel vychází pouze z vlastního výkladu ustanovení §469a o.z., který je však zcela v rozporu s ustálenou morálkou i soudní judikaturou. Zákonodárce pravděpodobně neměl v úmyslu umožňovat rodičům, kteří vůči svým dětem plní nedbale i povinnosti ze zákona vymahatelné, aby vyloučili své potomky z dědění. Při hodnocení důkazů oba soudy postupovaly zcela ve smyslu zákona. Stěžovatel tak podle vedlejšího účastníka opírá svá tvrzení o své vlastní zcela nepravdivé výroky. Zájem, který měla jako potomek projevovat o zůstavitele, je přitom třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem daného případu a nelze bez dalšího mechanicky dovodit, jaká míra zájmu je přiměřená, a jaká není. Navrhuje proto ustavní stížnost zamítnout.
Jak Ústavní soud zjistil z návrhu stěžovatele a připojeného soudního spisu, vydědil zůstavitel M.P. v závěti sepsané formou notářského zápisu dne 16. 9. 1992 svoji dceru z prvního manželství Y.V. z důvodu, že o něho neprojevuje trvale opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Když zůstavitel krátce na to dne 24. 10. 1992 zemřel, byla žalobkyně přizvána k jednání o dědictví a následně podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 10, ve které se domáhala vydání rozhodnutí, že důvody pro vydědění nejsou dány. Žalobu odůvodnila tím, že manželství její matky se zůstavitelem bylo rozvedeno v době, kdy jí bylo 22 měsíců, a že zůstavitel nikdy nežádal o úpravu styku s ní, nikdy ji nevyhledal a neplatil na ni řádně výživné. Její žaloba původně směřovala proti manželce otce J.P., která však v průběhu sporu dne 6. 5. 1995 zemřela, a do jejích práv vstoupil stěžovatel jako universální závětní dědic. Obvodní soud pro Prahu 10 po provedeném dokazování svým rozsudkem, čj. 10 C 38/95-75, ze dne 20. 3. 1997, žalobě vyhověl, když vzal za prokázané, že žalobkyně opakovaně projevila snahu o kontakt s otcem, zatímco otec na tuto její iniciativu reagoval odmítavě.
Proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém mu vytýkal nesprávné zhodnocení provedených důkazů a v důsledku toho i vadné právní posouzení věci. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, sp. zn. 18 Co 411/97, ze dne 9. 1. 1998, rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil s odůvodněním, že soud I. stupně zjistil skutkový stav věci dostatečným způsobem, provedené důkazy správně zhodnotil, přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Poukázal zároveň na dikci ustanovení §469 odst. 1 písm. b) o.z., z níž vyplývá, že vydědění může nastat jen na základě projevu vůle zůstavitele a musí současně splňovat obecné i zvláštní náležitosti pro platnost tohoto úkonu, zejména však dodržení přísných formálních požadavků, kterých je nutno dbát při zřízení závěti, mezi něž patří též výslovné uvedení důvodu vydědění. Skutečnosti, které zavdaly důvod pro vydědění potomka, mají být blíže časově a místně specifikovány a zůstavitel by se neměl omezit ve svém projevu na obecnou formulaci důvodu vydědění. Mají-li být z chování vyděděného vyvozovány právní důsledky, musí být mimo jakoukoliv pochybnost skutečnost, že vyděděnému byla dána příležitost i možnost zůstaviteli potřebnou pomoc či zájem poskytnout a že zůstavitel pomoc či projevy zájmu neodmítal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 16. 3. 1998 dovolání a současně 8. 4. 1998 ústavní stížnost. V dovolání namítal, že ustanovení §469a odst. 1 písm. b) o.z. neodpovídá právní názor, že " zájmu, který projevuje či má projevovat rodič o potomka, má odpovídat zájem, který projevuje či má projevovat potomek o rodiče", neboť zákonodárce v tomto případě ponechává iniciativu "plně na potomkovi", přičemž důvodem vydědění je to, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se skutkovými závěry obou soudů, podle nichž žalobkyně prokázala trvalý a opravdový zájem o zůstavitele. Nejvyšší soud jako soud dovolací v rozhodnutí o dovolání, sp. zn. 21 Cdo 2563/98, ze dne 25. 5. 1999, konstatoval, že postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek a zabýval se tedy napadeným rozhodnutím toliko z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tedy zda dovolání bylo podáno proti rozhodnutí spočívajícímu na nesprávném právním posouzení věci. Tento dovolací důvod však Nejvyšší soud ČR neshledal, neboť odvolací soud při výkladu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) o.z. vycházel z ustálené judikatury, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Dospěl proto k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze není přípustné, a jako takové ho odmítl.
K obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí soudu I. instance a posléze i v dovolání proti odvolacímu rozhodnutí. Tyto námitky se týkají jednak výkladu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) o.z., a to z hlediska, zda je třeba při posuzování důvodu vydědění zvažovat, nakolik zůstavitel sám projevoval o svého potomka v době jeho dětství a dospívání zájem a případně v době dospělosti potomka sám nebránil tomu, aby o něj potomek projevoval zájem. K otázce výkladu tohoto ustanovení podaného soudy I. a II. stupně se vyjádřil v rozhodnutí o dovolání již Nejvyšší soud ČR (jemuž ze zákona přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů), když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výklad označeného ustanovení se v rozhodovací praxi již ustálil a odvolací soud v dané věci, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, z této ustálené judikatury vycházel. Na jeho výkladu pak ani Ústavní soud neshledal nic, co by naznačovalo ústavně nekonformní interpretaci uvedeného zákonného ustanovení způsobilou zasáhnout do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o další stěžovatelem uplatněnou námitku, že hodnocení důkazů provedené oběma soudy bylo v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., čímž bylo stěžovateli odňato základní právo zaručené mu v čl. 36 Listiny, Ústavní soud především připomíná, že mu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež provedly obecné soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř. Navíc opakováním této námitky, týkající se hodnocení provedených důkazů, uplatněné již v opravných prostředcích proti rozhodnutí obecných soudů, staví stěžovatel Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nenáleží, neboť Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto postupují v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, jak se v dané věci i stalo. Ústavní soud nevidí z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele důvod, aby přehodnocoval dokazování, jež obecné soudy provedly. Obecnými soudy učiněné závěry, plynoucí ze zhodnocení řádně provedeného dokazování, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud neshledal v této souvislosti tvrzené dotčení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu