ECLI:CZ:US:1999:4.US.165.99
sp. zn. IV. ÚS 165/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své stížnosti proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, jenž odepřel zasáhnout v jeho prospěch podáním stížnosti pro porušení zákona podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění nynějších předpisů, stěžovatel uvádí, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 14. 9. 1982, sp. zn. 3 T 228/82, pro odepření vykonat vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho jednání bylo pokojné a již ve své době směřovalo pouze k naplnění čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Přesto byl stěžovatel vystaven naprosto nepřiměřené represi, a splňuje proto předpoklady pro podání stížnosti, blíže specifikované v §1 zákona č. 119/1990 Sb., při jejichž existenci ministr spravedlnosti, na rozdíl od ustanovení §266 odst. 1 trestního řádu, je stížnost pro porušení zákona povinen podat. Postup ministra spravedlnosti je tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto stěžovatel žádá, aby ministru spravedlnosti byla nálezem Ústavního soudu tato povinnost uložena.
Z obsahu spisu 3 T 228/82 bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 9. 1982, čj. 3 T 228/82-51, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 1982, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, tj. po novelizaci zákonem č. 43/1980 Sb., a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Ze spisu 2 Tp 78/98 Ministerstva spravedlnosti ČR plyne, že dopisem ze dne 4. 3. 1999 nebylo stěžovatelem opakovanému podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona vyhověno s tím, že k podání této stížnosti nebyl shledán důvod.
Trestný čin, pro který stěžovatel byl pravomocně odsouzen, je v ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, v daném případě stěžovatele, jakož i dalších osob (§5 citovaného zákona). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty (§6 odst. 1, 2 citovaného zákona). Tuto základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel ponechává zcela stranou, ačkoli je evidentní, že úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se při jím zastávaném stanovisku stala zcela nadbytečnou. Ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1, nelze totiž podle názoru Ústavního soudu chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s citovaným ustanovením §1, jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, v projednávané věci pak v oddíle třetím, zákona o soudní rehabilitaci. Jinak by totiž přezkumné řízení podle třetího oddílu, vyznačující se i již konstatovaným časovým omezením, postrádalo jakýkoli smysl a funkci, neboť ministr spravedlnosti by zde byl povinen podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na zákonem předpokládanou aktivitu oprávněných osob.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu