ECLI:CZ:US:1999:4.US.169.99
sp. zn. IV. ÚS 169/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. P., advokáta, správce konkurzní podstaty úpadce B., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. Mgr. J. D., advokátem, proti stanovisku Ministerstva životního prostředí ČR, ze dne 24. února 1999, č.j. 392/700/514/OPVŽP/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 3. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti stanovisku Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 24. února 1999, č.j. 392/700/514/OPVŽP/99, vydanému podle §11 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v rámci řízení o povolení hornické činnosti. Uvedeným aktem Ministerstvo životního prostředí vyjádřilo nesouhlas s další těžbou kameniva v lomu B., který je součástí konkurzní podstaty.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným stanoviskem byl porušen čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR, neboť postup ministerstva byl v rozporu se zákonem č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Přitom vychází z názoru, že zmíněné stanovisko je rozhodnutím, proti kterému lze brojit pouze ústavní stížností. Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Jak stěžovatel uvádí ve své stížnosti, po prohlášení konkurzu na společnost B., spol. s r.o., bylo u Obvodního báňského úřadu v Liberci zahájeno na základě jeho žádosti správní řízení podle §10 zákona ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, týkající se povolení hornické činnosti-otvírky, přípravy a dobývání a povolení trhacích prací velkého a malého rozsahu na výhradním ložisku čediče B., v dobývacím prostoru L. Toto správní řízení není dosud ukončeno, když bylo rozhodnutím OBÚ v Liberci přerušeno. Stěžovateli bylo uloženo předložit, mimo jiné, i souhrnné stanovisko Ministerstva životního prostředí ČR o posouzení vlivu zamýšlené činnosti na životní prostředí, dle zákona ČNR č. 244/1992 Sb.
Posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito vykonavatelé reprezentují, nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy. Napadené stanovisko vydané podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb. je tedy jen jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy a jakkoli může ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemůže být s ohledem na tuto svoji povahu předmětem přezkumu Ústavním soudem, neboť samo o sobě nezasahuje do Ústavou chráněných práv či svobod stěžovatele. Výhrady a námitky týkající se nepřesně či neúplně zjištěného stavu věcí může stěžovatel nepochybně uplatnit v rámci probíhajícího správního řízení, s případným využitím opravných prostředků, resp. žaloby ve správním soudnictví.
Ze všech výše uvedených důvodů je proto třeba podanou stížnost odmítnout, neboť směřuje proti správnímu úkonu, který nezasahuje do základních práv nebo svobod stěžovatele. Jde tedy o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj