Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.02.1999, sp. zn. IV. ÚS 170/97 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 23/13 SbNU 163 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.170.97

sp. zn. IV. ÚS 170/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 11. února 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti PhMr. B. E., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2.1997, čj. 20 Co 472/96-163, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 4.1996, čj. 7 C 322/92-145, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hygienické stanice hlavního města Prahy, Rytířská 12, Praha 1, zastoupené JUDr. T. M., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1997, čj. 20 Co 472/96-163, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily účinky její výzvy k vydání nemovitostí, jakož i lhůty, ve kterých se mohla obrátit na povinnou osobu, či uplatnit svůj nárok u soudu. Podle jejího tvrzení obecné soudy posoudily její úkony související s označením povinné osoby ryze formálně a nepřihlédly k jejich skutečnému obsahu, stejně jako nevzaly v úvahu skutečnost, že vyzvaná osoba jednala jako povinná osoba a k restitučnímu nároku se kvalifikovaně vyjadřovala. Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytýká nepřipuštění rozšíření žalobního návrhu, když za původní restituční titul označila existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek při převodu nemovitosti a poté poukázala i na neposkytnutí náhrady za znárodněný podnik. Postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími se stěžovatelka cítí být dotčena ve svém ústavně chráněném právu na spravedlivý proces a pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 2.1999 poukázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku, jenž již není možno doplňovat ani blíže zdůvodňovat. Podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník, Hygienická stanice hlavního města Prahy, uvedl ve svém vyjádření ze dne 1. 2.1999, že, poukazujíc na odnětí práva na spravedlivý proces obecnými soudy, zapomíná stěžovatelka na tu skutečnost, že chyby se dopustila sama, totiž tím, že podala žalobu proti jinému subjektu než povinné osobě. Tuto chybu stěžovatelka odůvodňuje vším možným, jen ne důvodem skutečným, tj. neznalostí právních předpisů, byť byla zastoupena advokátem. Podle právní úpravy platné do 23.11.1990 byl Hygienik hlavního města Prahy orgánem Národního výboru hlavního města Prahy, naproti tomu Hygienická stanice hlavního města Prahy, sama bez právní subjektivity, byla začleněna do zdravotnického zařízení - Ústavu národního zdraví hlavního města Prahy, jenž právní subjektivitu měl, a byl proto také zapsán v evidenci nemovitostí. I nadále jde o dva samostatné právní subjekty s odlišným způsobem vzniku a odlišnými úkoly, které nelze zaměňovat. Z Národního výboru hlavního města Prahy se stal Magistrát hlavního města Prahy, s nímž Hygienik hlavního města Prahy podle platné právní úpravy nemá nic společného. Pokud je tedy jako žalovaný uveden Hygienik hlavního města Prahy spolu s Magistrátem hlavního města Prahy, je nepochybné, že žalovaným je Hygienik hlavního města Prahy jako státní orgán, nikoli jako statutární zástupce zdravotnického zařízení - Hygienické stanice hlavního města Prahy. Existence těchto stanic není ani dnes vázána na zápis do obchodního rejstříku či jakékoli jiné evidence. Právo na spravedlivý proces ani jiné ústavní právo stěžovatelky v předmětném soudním řízení porušeno nebylo, a proto vedlejší účastník navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 7 C 322/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, považujíc se za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., vyzvala dopisem ze dne 2. 4.1991 1) Hygienicko-epidemiologickou stanici, Praha 8, Karlín, 2) Městského hygienika, Rytířská 12 v Praze 1, 3) Bytový podnik, městská část Praha 8, k vydání nemovitostí ve výzvě blíže označených. Z korespondence založené ve spise vyplývá, že na základě výzvy, převzaté podle razítka Hygienickou stanicí hlavního města Prahy, Hygienikem hlavního města Prahy, si Hygienik hlavního města Prahy vyžádal od stěžovatelky relevantní doklady potřebné k posouzení konkrétních okolností jejího tvrzeného restitučního nároku a poté jí sdělil, že nárokované nemovitosti nelze vydat, neboť pozemky byly zastavěny a dům po přestavbě ztratil svůj původní stavebně technický charakter. Stěžovatelka ve lhůtě stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnila svůj nárok u soudu a jako žalovaného označila Hlavní město Prahu - Magistrát hlavního města Prahy - Hygienika hlavního města Prahy, se sídlem Rytířská 12, Praha 1, neboť subjekt zapsaný v evidenci nemovitostí, Ústav národního zdraví hlavního města Prahy, již neexistoval. Protože označení žalovaného bylo nepřesné a žaloba navíc neobsahovala odůvodnění tvrzeného nároku a potřebné listiny, vyzval Obvodní soud pro Prahu 8 s odkazem na ustanovení §42 odst. 2 a §79 odst. 1 a 2 o. s. ř. stěžovatelku k doplnění podání. Uvedený soud usnesením ze dne 30. 11. 1992, čj. 7 C 322/92-8, sice řízení zastavil, neboť lhůta k odstranění vad marně uplynula, avšak na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 25. 2. 1993, čj. 20 Co 43/93-19, toto usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje, neboť společně s odvoláním stěžovatelka doplnila základní údaje žaloby tak, že bylo možno v řízení pokračovat. Jako žalovaný byla označena Hygienická stanice hlavního města Prahy - Hygienik hlavního města Prahy a přípisem právního zástupce stěžovatelky ze dne 28. 7. 1993 byla jako žalovaná upřesněna Hygienická stanice hlavního města Prahy, se sídlem Rytířská 12, Praha 1. Obvodní soud pro Prahu 8 pak provedl řadu důkazů a rozsudkem ze dne 3. 4. 1996, čj. 7 C 322/92-145, rozhodl o zamítnutí žaloby, když svoje rozhodnutí opřel o čtyři důvody. Prvním z nich bylo zjištění, že stěžovatelka nevyzvala řádně ve stanovené lhůtě povinný subjekt, neboť za žalovanou byla označena Hygienická stanice hlavního města Prahy, zatímco výzva byla adresována Hygienikovi hlavního města Prahy, dále že ke správnému označení žalované došlo teprve úkonem stěžovatelky ze dne 22. 3. 1995, tj. po lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., přičemž žalovanou byla uplatněna námitka promlčení, třetím důvodem byl pak názor soudu, že znárodnění bylo provedeno v souladu s dekretem č. 100/1945 Sb. a zákonem č. 114/1948 Sb., takže není dán restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle názoru obvodního soudu by sice bylo možno usoudit na převzetí některých nemovitostí nezahrnutých do znárodňovacích výměrů jako na převzetí bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), avšak přesto ani tyto nelze vydat vzhledem k předchozím důvodům. Čtvrtým důvodem k zamítnutí žaloby bylo zjištění soudu, že k části označených nemovitostí není stěžovatelka oprávněnou osobou, neboť neprokázala, že by je její právní předchůdkyně, V. V., dědila po původní vlastnici M. V. Stěžovatelka v odvolání mimo jiné namítla, že její výzva byla fyzicky doručena Hygienické stanici hlavního města Prahy a dostala se do rukou Hygienikovi hlavního města Prahy, který je statutárním orgánem hygienické stanice a který s ní také jednal, aniž by vznesl námitku, že mu výzva není určena. Co se týče námitky promlčení práva k uplatnění nároku u soudu, uvedla, že pokud soud vzal upřesnění žalovaného na vědomí, lze mít za to, že řízení bylo vedeno od počátku proti povinné osobě. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že soud I. stupně si poté, co stěžovatelka upřesnila označení žalované strany, nevyjasnil, zda ze strany stěžovatelky šlo o návrh na záměnu účastníků nebo o upřesnění označení žalovaného a ve věci jednal nejprve s Hygienikem hlavního města Prahy a poté s Hygienickou stanicí hlavního města Prahy, avšak k této vadě řízení nepřihlédl, neboť podle jeho názoru neměla vliv na výsledek rozhodnutí, a to zejména z důvodu vznesené námitky promlčení ze strany žalovaného. Odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, poukázal na to, že vůbec prvním podáním stěžovatelky, ve kterém byl, byť nepřesně, žalovaný označen, bylo odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení došlé soudu až 30. 12. 1992, tedy po uplynutí zákonné lhůty k podání žaloby. K ostatním skutkovým zjištěním a hodnocením se odvolací soud nevyjádřil, neboť s ohledem na výše uvedené to považoval za nadbytečné. Pro úplnost věci nutno dodat, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, čj. 2 Cdon 906/97-184, odmítnuto. Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je konečným rozhodnutím v projednávané věci rozsudek Městského soudu v Praze. Ústavní soud, vědom si svého postavení a role při hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzených porušení Ústavy ČR a Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Obecné soudy při interpretaci pojmu "povinná osoba" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích opřely svá zamítavá rozhodnutí o argument, že podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, jsou jak Hygienik hlavního města Prahy, tak Hygienická stanice hlavního města Prahy, samostatnými právními subjekty s vlastní právní subjektivitou. Obecné soudy však nevzaly v úvahu závěry formulované již v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, kde byl vysloven názor, že neznalosti či pochybení tisíců občanů, kteří vstoupili do restitučního procesu a pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky, by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. S tímto názorem se Ústavní soud ČR plně ztotožnil, což vyjádřil v řadě svých nálezů. Ani v projednávané věci Ústavní soud nesdílí závěr obecných soudů, že stěžovatelčina výzva směřovala vůči nesprávné osobě. Z obsahu korespondence, kterou tehdejší hygienik MUDr. D. se stěžovatelkou ohledně jejího restitučního nároku vedl, vyžadoval si relevantní podklady a k restitučnímu nároku se vyjadřoval, je evidentní, že tak činil jako povinná osoba ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích a od samého počátku po podání výzvy neměl pochyb, k čemu projev vůle stěžovatelky směřuje. K této své dosavadní vlastní judikatuře Ústavní soud dodává, že je-li povinná osoba ve výzvě, podané podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, označena natolik určitým a nezaměnitelným způsobem, že je zcela evidentní, proti komu směřuje, i když slovně se toto označení se správným označením plně nekryje (v projednávané věci - Hygienicko-epidemiologická stanice Praha, městský hygienik Praha namísto Hygienická stanice hlavního města Prahy), potom hmotně právní účinky takové výzvy zůstávají až do upřesnění pojmenování povinného zachovány, stejně jako hmotně právní účinky podaného návrhu, který byl v takovém případě podán zprvu právě proti tomu, kdo s oprávněnou osobou ohledně jejího restitučního nároku vedl jednání, vyžadoval si relevantní podklady, k restitučnímu nároku se vyjadřoval a evidentně po podání výzvy o projevu vůle oprávněné osoby neměl pochyb, jestliže oprávněná osoba v průběhu řízení povinnou osobu na základě výzvy k odstranění vad přesně označí, byť již po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 citovaného zákona. Úkon oprávněné osoby odstraňující vady v označení povinné osoby nelze v takovém případě považovat za návrh na záměnu účastníků, ale za odstranění vady návrhu. Postupoval-li tedy obvodní soud podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. a stěžovatelku vyzval k odstranění vad návrhu, což stěžovatelka učinila, třeba považovat závěr městského soudu o promlčení uplatnění restitučního nároku za odepření stěžovatelčiných ústavně zaručených práv ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tento závěr je vlastně popřením smyslu a účelu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. Soud prvého stupně ostatně uvedený úkon stěžovatelky akceptoval a po dobu delší dvou let pokračoval v řízení jako v řízení, v němž došlo k odstranění již konstatované vady. K dalším tvrzením ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl vyjádřit, neboť právní závěry Městského soudu v Praze se týkaly pouze uvedených dvou bodů. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. února 1999