ECLI:CZ:US:1999:4.US.170.99
sp. zn. IV. ÚS 170/99
Usnesení
IV. ÚS 170/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti E. I. R., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 5 To 44/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 4 T 159/98, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu trestního řízení s ním nebylo nakládáno jako s nevinným, ale byl naopak Obvodním soudem pro Prahu 9 považován a priori za vinného, čehož důsledkem bylo jeho odsouzení za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel je toho názoru, že tento přístup soudu měl vliv na hodnocení důkazů, jejich výkladu jednotlivě i v souvislostech, případně byla neexistence důkazů svědčících proti němu orgány činnými v trestním řízení ignorována, nebyly brány důkazy v jeho prospěch, a to bezpochyby jen proto, že je státním občanem Ukrajiny, který je vnímán jako osoba méněcenná, která primárně do České republiky přijela páchat trestnou činnost. Odvolací soud pak pochybil tím, že nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku ani správnost postupu řízení, takže také nemohl pečlivě uvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dále stěžovatel namítá, že i odvolací soud účelově hledá vinu jen na straně obviněného, aniž by zkoumal veškeré skutečnosti vyšlé v rámci řízení najevo. Ústavní stížnost je dále doplněna o dvě přílohy (příloha č. 1 podrobně rozvádí jednotlivá tvrzení Obvodního soudu pro Prahu 9 ohledně výslechů obviněného, výslechů poškozené, vlivu výslechů svědků - policistů - a skutkový děj; příloha č. 2 rozvádí připomínky stěžovatele k činnosti Městského soudu v Praze jakožto soudu odvolacího). Stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, který ve svém písemném podání odkazuje v plném rozsahu na vyhotovení svého rozhodnutí ze dne 5. 2. 1999. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém písemném vyjádření poukazuje na zjištěný skutkový stav věci a vyjadřuje názor, že ve věci proti stěžovateli nebyl porušen zákon a nedošlo ani k porušení jeho práv.
Dále si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 159/98, z něhož zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 159/98, ze dne 21. 12. 1998, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se zařazením do věznice s dozorem a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Trestným činem vydírání byl stěžovatel uznán vinným za to, že "dne 21. 9. 1998 kolem 01.45 hodin v Praze 9 - poté, co během rozhovoru s poškozenou S. V. v prostoru zastávky MHD v ul. S. říkal poškozené, že by chtěl, aby si vzala jeho penis do úst, následoval poškozenou k telefonním automatům v ulici S. a H., odkud chtěla telefonovat svým přátelům, při odchodu poškozené od veřejného telefonního automatu v ul. H. ji uchopil zezadu pod krkem, když se z jeho sevření vysmekla, chytil ji za rukáv bundy levé ruky a snažil se ji táhnout do lesního porostu v ul. H., když se mu poškozená vymanila z uchopení tím, že se vysvlékla z bundy, chytil její igelitovou tašku, kterou poškozená upustila a snažila se z místa utéci, v čemž ji zabránil uchopením za vlasy zezadu a opětovně ji táhl přes vozovku do lesního porostu, na okraji lesního porostu poškozenou vzhledem k jí kladenému odporu a křiku pustil a z místa utekl." Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele věc přezkoumával, odvolání stěžovatele zamítl podle §256 tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení práva zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
V projednávaném případě obecné soudy na základě důkazů, které byly v řízení provedeny, kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, neboť za užití násilí, a to konkrétně uchopením za rukáv oděvu, uchopením za krk a posléze i tažením za vlasy se snažil přimět poškozenou, aby se odebrala do lesíku, a to se zjevným cílem přimět ji zde k uspokojení své sexuální potřeby sáním pohlavního údu.
V souvislosti s námitkou stěžovatele ohledně porušení čl. 40 odst. 2 Listiny ze strany obecných soudů, neboť s ním nebylo, zejména ze strany soudu prvého stupně, nakládáno jako s nevinným, což se poté projevilo ve způsobu hodnocení důkazů soudy, Ústavní soud konstatuje, že nic takového v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů je patrno, že soudy respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tř. řádu. K závěru o vině stěžovatele trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona obecné soudy dospěly zejména na základě výpovědi poškozené S.V., která v přípravním řízení, jakož i u hlavního líčení, shodně popsala průběh skutkového děje, násilné jednání stěžovatele vůči ní.
Stěžovatel, jak je patrno z obsahu spisového materiálu, po celé trestní řízení popírá, že by se vůči poškozené dopustil trestného činu. Přináší svou vlastní verzi obhajoby, podle níž vysvětluje násilné jednání vůči poškozené spočívající v uchopení za ruku, poté za krk a za bundu a snahou ji táhnout ke K. tím, že ji chtěl odvést na policii, neboť se domníval, že jde o dívku, která ho asi před dvěma či třemi měsíci okradla v jednom obchodě. Popírá však, že by ji táhl za vlasy a do lesa a dále i přesto, že v přípravném řízení připustil, že se zmínil o penisu (avšak jako reakci na to, že poškozená mu řekla, že je pěkný kluk), popřel, že by chtěl po poškozené, aby vzala jeho penis do úst. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje zejména na to, že stěžovatel, bez ohledu na jím udávaný důvod svého jednání vůči poškozené, ve svých výpovědích udává přibližně shodný popis fyzického kontaktu s poškozenou, jaký udává i sama poškozená.
Ústavní soud dodává, že ve způsobu, jakým obecné soudy vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení vzájemně rozporných výpovědí stěžovatele a poškozené S. V. a jaké důvody je vedly k tomu, že výpovědi poškozené přiznaly více věrohodnosti než tvrzení stěžovatele, nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
Obecné soudy, jako další důkazy svědčící o vině stěžovatele, vyhodnotily úřední záznam Policie ČR, Místní oddělení Horní Počernice, čj. OR9-801/MO5-TČ-1998, ze dne 21. 9. 1998, kdy v 02.05 hodin bylo oznámeno anonymním oznamovatelem, že někde v lese naproti pošty volá o pomoc žena; svědecké výpovědi svědků M. a P., strážníků Městské policie Prahy 9, kdy svědek M. v přípravném řízení vypověděl, že v době, kdy jeli na údajné místo činu prověřit anonymní oznámení ohledně volání neznámé ženy, na ul. S., asi 100 m od uvedeného parku, potkali muže, kterého později zajistili; úřední záznam Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 9, ze dne 14. 10. 1998, čj. OVV 1002/98, ze kterého bylo zjištěno, že na Místním oddělení Policie ČR Letná, Praha 7 nebylo stěžovatelem učiněno žádné oznámení o krádeži. Konečně jako důkaz svědčící o vině stěžovatele byl vyhodnocen protokol o ohledání místa činu ze dne 21. 9. 1998, čj. OVV-1002/98, a fotodokumentace poškozené z téhož dne.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu konstatuje, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - a v této souvislosti znovu připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, nehledě k tomu, že stěžovatel jejich konkrétní porušení, zejména pak pokud jde o činnost odvolacího soudu, v ústavní stížnosti ani netvrdil.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavní soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu